Co dělal americký exprezident Richard Nixon v Praze v říjnu 1989

Čtvrtek 12. října 1989 byl normální pracovní den. Sdělovací prostředky žily 15. zasedáním Ústředního výboru Komunistické strany Československa. I kdyby se nekonalo, zpráva o zajímavé návštěvě by se do médií nedostala a neobjevila se tam ani později. Mezi těmi, kteří ten den přiletěli do Prahy, byl i 37. prezident Spojených států, v té době 76letý Richard Nixon. Byl už patnáct let mimo vrcholný úřad.

Dostupné materiály Státní bezpečnosti lze interpretovat tak, že i tato zpravodajská služba se o Nixonově návštěvě dozvěděla až ve chvíli, kdy se coby „obyčejný turista“ objevil na Ruzyni. Zatím nalezené písemnosti, které k jeho pobytu u nás vypracovala, jsou datovány až po Nixonově odletu.

„Myslím, že označení Nixonovy návštěvy za soukromou je namístě. Nevedl v Praze žádná jednání, která by se dala označit za oficiální politické rozhovory, nesešel se s žádným z představitelů režimu,“ říká historik Petr Blažek. Ještě v den příletu navštívil Nixon v 11 hodin americké velvyslanectví v Praze na Malé Straně, kde i poobědval.

Odpoledne si prohlédl Staré Město, Státní bezpečnost monitorovala jeho cestu z Malé Strany přes Karlův most na Staroměstské náměstí. Večer o půl sedmé byl na jeho počest uspořádán v rezidenci amerického velvyslance v pražské Bubenči koktejl, po kterém následovala večeře. Kromě Nixona a tří mužů z jeho doprovodu se jí účastnila už jen tehdejší americká velvyslankyně v Praze Shirley Temple-Blacková s manželem.

Státní bezpečnost hovoří o „formálním a chladném charakteru večeře“. Patrně čerpala z hlášení svých agentů mezi českým personálem rezidence. Jak to bylo doopravdy?

Temple-Blacková patřila do okruhu nejbližších Nixonových přátel, v 60. letech měla na starosti finanční stránku Nixonovy prezidentské volební kampaně. Nixon ji jmenoval členkou mise USA při 24. Valném shromáždění OSN. I po Nixonově rezignaci si udržela řadu kontaktů, v letech 1976 a 1977 byla za prezidentování Geralda Forda šéfkou protokolu v Bílém domě, vůbec první ženou v této funkci.

Do Prahy přišla jako velvyslankyně v srpnu 1989 velmi dobře připravená: s českým personálem hovořila na jakékoliv téma, ale jak si Státní bezpečnost stěžovala, nikdy neřekla nic důležitého. Je možné, že i zdánlivý „chlad“ během večeře s Nixonem 12. října byl jen dobře sehranou etudou, protože všichni Američané u stolu věděli, kde jsou a kdo je obsluhuje. To podstatné si nejspíš řekli dopoledne na velvyslanectví. Patnáct minut po deváté večer odjel Nixon do hotelu Intercontinental. Druhý den z Prahy odletěl.

Státní bezpečnost by nejspíš celou záležitost víc neřešila. Jenže se ukázalo, že Nixon se skutečně nepřiletěl do Prahy jen podívat na Staroměstské náměstí a povečeřet s velvyslankyní. Až po návštěvě vyšlo najevo, že Nixon se dokázal v Praze nepozorovaně sejít se zajímavým mužem: s Evženem Erbanem.

Erban (1912–1994) coby levicově smýšlející politik prokazoval od poloviny 30. let po celý zbytek 20. století mimořádnou „pružnost“, se kterou dokázal vydržet v nejvyšší politice prakticky až do pádu komunistického režimu. Před válkou sociální demokrat, za války podle některých svědectví až příliš vstřícný k nacistům – a současně člen ilegálních organizací. Po válce sociální demokrat sympatizující s komunisty, který v roce 1948 napomáhal pohlcení sociální demokracie komunistickou stranou. V řadách KSČ si uchoval o mnoho více i méně důležitých funkcí, členem Ústředního výboru KSČ byl v letech 1948 až 1952 a znovu 1968 až 1986. Seděl na dalších „židlích“ včetně té poslanecké.

Erban zejména v 70. letech patřil k politikům, které rozhodně nebylo možné spojovat s jakýmkoliv uvolněním poměrů, naplno přitakal „normalizační“ rétorice vedení KSČ.

Jak je možné, že právě s ním se Nixon sešel? „Byl to hochštapler, který sám sobě přisuzoval větší význam, než měl. V roce 1989 byl rozhodně na konci politické dráhy,“ hodnotí Erbana Petr Blažek: „Na stará kolena začal intrikařit a přes svůj malý význam v politice v roce 1989 si hrál na člověka, který zprostředkuje nějaký kompromis mezi vedením KSČ a demokratickou opozicí.“ Bez odpovědi je otázka, kdo schůzku vyvolal – Erban, nebo Nixon? Podle historika Oldřicha Tůmy je pravděpodobné, že oba politici se znali ze 60. let, kdy byl Nixon v Československu. Erban byl řadu let členem poslaneckého zahraničního výboru a později předsedal Československé společnosti pro mezinárodní styky. „Nemyslím si, že Nixon letěl do Prahy popovídat si s Erbanem. K setkání mohlo dojít shodou různých okolností,“ uvažuje Oldřich Tůma a stejně tak Petr Blažek si myslí, že celá schůzka Nixona s Erbanem mohla být výsledkem náhody.

Jenže setkáním Nixona s Erbanem to celé neskončilo. Krátce po schůzce k sobě Erban pozval tehdejšího klíčového představitele disentu Václava Havla, v té době zrovna propuštěného po jednom ze zatčení Státní bezpečností. Havlovu cestu k Erbanovi potvrzuje několik pamětníků – vzpomíná si na ni například Stanislav Devátý a také novinářka Irena Gerová v knížce rozhovorů s Václavem Havlem z let 1988 a 89 zmiňuje jeho setkání s Evženem Erbanem. Havlův dlouholetý osobní tajemník Vladimír Hanzel mi také potvrdil schůzku Havla s Erbanem.

Novinář Karel Pacner natočil v roce 1996 rozsáhlý rozhovor s Václavem Havlem, kde tehdy už prezident o Erbanovi říká: „Byl to lehce senilní děda. Najednou mi zatelefonoval, že by se mnou rád mluvil, jestli bych za ním nepřišel do jeho vily. Tak jsem za ním šel, mluvil se mnou snad dvě a půl hodiny, já pak už byl nervózní, jak odejít. Říkal, že on jaksi cítí potřebu v té situaci, která už byla velmi dusná, fungovat jako jakýsi druh neoficiálního kontaktu.“ Havel vynechal bizarní zážitek: Erbanova pětašedesátiletá manželka prý během večeře předváděla orientální tanec. Chybí tady ale především jedna drobnost: nikdo z oslovených si nevzpomíná, že by kdy Havel zmínil, že mu Erban říkal o setkání s Richardem Nixonem. Že by to Erban Havlovi neřekl? To je vyloučené – existuje totiž pramen, který to vyvrací. Je jím materiál Státní bezpečnosti, která odposlechem telefonu Václava Havla zjistila, že po návratu od Erbana zavolal ihned do zahraničí dvěma lidem, kterým o setkání Erbana s Nixonem vyprávěl. Prvního z těch dvou už se nezeptáme – byl to spisovatel Vladimír Škutina (zemřel v roce 1995). Druhým byl historik Vilém Prečan, který tehdy žil v západním Německu a vedl Československé dokumentační středisko nezávislé literatury v Scheinfeldu. Všechny telefonáty s domovem si podrobně zaznamenával a na moji žádost do svých poznámek nahlédl. A výsledek: o Nixonovi ani věta. Co si tedy říkali Nixon s Erbanem a proč o tom Erban nedlouho poté vyprávěl Václavu Havlovi, to už se asi nedozvíme.

Na rozdíl od Státní bezpečnosti víme, že organizace setkání byla přece jen trochu složitější, Erban se s Havlem neznal; podle Petra Blažka schůzku zprostředkoval Erbanův přítel, signatář Charty 77 a v roce 1968 ministr zahraničních věcí Československa Jiří Hájek.

Když se diplomacie mění v partyzánštinu

Pomyslná linka Nixon–Erban–Havel měsíc přes 17. listopadem 1989 je zajímavá, podle oslovených historiků jde ale téměř jistě jen o shodu okolností. „Nixon přijel do Prahy oznámit Havlovi, že má spustit sametovou revoluci, a vybere si k tomu Evžena Erbana? To snad nemyslíte vážně,“ směje se Oldřich Tůma. A stejně to vidí i Petr Blažek: „My prostě nevíme, o jakou schůzku Nixona s Erbanem přesně šlo nebo kde se odehrála. Víme jen, že Erban z tohoto setkání politicky těžil, na chvíli to zvedlo jeho cenu. Rozhodně si nemyslím, že by Nixon přivezl do Československa konspirativní plán sametové revoluce.“

Podle Blažka měl Erban mimořádnou schopnost vycítit blížící se změny: „Možná se chtěl ještě naposledy vrátit do vysoké politiky.“ To se mu ale nepovedlo: 29. prosince 1989 sice Erban patřil mezi poslance, kteří volili Václava Havla prezidentem ČSSR, jenže když se na jaře 1990 pokusil dostat na sjezd obnovované sociální demokracie, byl vykázán. Jeho podíl na násilném pohlcení této strany komunisty nebyl zapomenut. Působení na parlamentní půdě ukončil Erban 22. ledna 1990, kdy se vzdal poslaneckého mandátu ve Sněmovně národů.

Otazníky vznášející se nad návštěvou Richarda Nixona v Praze v říjnu 1989 nerozptýlila ani obsáhlá publikace s názvem Praha–Washington–Praha, vydaná péčí Viléma Prečana v roce 2004. Jde o soubor diplomatické korespondence mezi velvyslanectvím USA v Praze a ministerstvem zahraničních věcí ve Washingtonu. Diplomatické depeše pokrývají období od září do prosince 1989. O návštěvě Richarda Nixona 12. října 1989 v Praze (ať už dopoledne na ambasádě, nebo večer v rezidenci velvyslance) není v depeších ani slovo. Je přitom vyloučené, že by velvyslankyně do Washingtonu nereferovala, že v Praze hostí bývalého amerického prezidenta. Jak je možné, že žádná taková depeše v knížce není?

„Vilém Prečan mohl v knize publikovat pouze ty depeše, s jejichž vydáním americká administrativa souhlasila,“ říká Petr Blažek. Jinými slovy: těch 120 zveřejněných depeší je jen zlomek toho, co americké velvyslanectví v Praze ve skutečnosti do USA hlásilo. I z těch, které mohly být publikovány, je zřejmé, že Američané měli poměrně dobré informace o tom, co se děje v Československu mezi disidenty i v nejvyšších patrech komunistické politiky. Pokud měli Američané informátory mezi komunistickou věrchuškou, nejspíš dodnes nechtějí zveřejnit informace, které by pomohly identifikovat konkrétní osoby předávající zprávy. Bylo by asi směšné podezírat Evžena Erbana, že byl americkým agentem v Praze, nicméně Nixonova návštěva měla z pohledu amerických úřadů zůstat utajena.

„Státní bezpečnost dávala Nixonově návštěvě možná větší význam, než měla,“ říká Petr Blažek, který písemnosti StB prostudoval. Možná šlo skutečně jen o náhodné setkání Nixona s Erbanem, které si pak žilo vlastním životem. Novinář a specialista na tajné služby Karel Pacner mi ale ještě před smrtí řekl, že to mohlo být i jinak: „Američané provozovali kromě oficiální diplomacie i neoficiální. A to mohl být i Nixonův případ. Jeho návštěva Prahy mohla být součástí většího turné po střední a východní Evropě, během kterého při neformálních rozhovorech zjišťoval, co se děje ve společnosti i v oficiálních strukturách. Byl pro takové schůzky ideálním člověkem. To, že si Erban pospíšil informovat Václava Havla, byla už jen jeho partyzánština.“

Jak dodává Petr Blažek, tahle drobná historka dokresluje barvitost velkého karnevalu roku 1989.

(Autor je publicista, dramaturg Českého rozhlasu)