Císař pán je… aneb Historie urážek majestátu

V sále nádražní hospody v Německém Brodě bylo v pondělí 2. února 1891 ještě veseleji a halasněji než jindy. Baráčníci pořádali v restauraci na náměstí ples a jeho účastníci odbíhali na nádraží, aby se dorazili za podstatně mírnější ceny. Jan Münzer, třicetiletý restauratér, měl se dvěma pomocníky co dělat a pro kouř nebylo téměř vidět.

Všichni se výborně bavili až do okamžiku, kdy povstal v jedenáct večer sedmadvacetiletý JUC. Jaroslav Seidl a zvolal: „Ať žije náš nejmilostivější cár, Alexandr III.!“ Poté dle svědků skřípavým hlasem zapěl: „Bože, carja chraň!“

Pokazil tak bujnou zábavu, protože všichni začali pokukovat jeden po druhém. Jakýsi důstojník se rychle zvedl a následován dvěma místními občany opustil sál. Lékař Emil Bezorád se marně snažil zabránit pěvci, aby nepokračoval ve zpěvu ruských písní prokládaných výkřiky typu: „Alexándr, to je chlapík!“

Byla by to zdánlivě obyčejná hospodská epizoda, kdyby už za tři hodiny po výstupu neodvedli Seidla do vězení za zločin „urážky Veličenstva“ podle paragrafu 63 tr. z., k němuž byly připojeny ještě paragrafy 64 a 65 zahrnující urážky členů celého panovnického rodu.

Urážky majestátu patřily vůbec k nejčastějším trestným činům - už proto, že na jejich počátku najdeme prachsprosté udavačství. A to různě motivované.

Seidla udali dva místní cukráři. Měl s nimi společné jediné – jeho bratr byl také cukrář. A pro tři byl Německý Brod malý. Nakupování věnečků u bratra velezrádce pak mohlo být všelijaké.

Rakousko-uherské zákonodárství se však v Seidlově případu projevilo velkoryse. Seidl vypovídal u zemského trestního soudu v Kutné Hoře následovně: „Na nádraží přišel jsem rozveselen a po deseti pivech vypil jsem několik lahví šampaňského. A tak jsem možná i tu hymnu zanotoval.“

Výpověď potvrdil restauratér a Seidl byl potrestán neuvěřitelnými třemi dny vězení! Což v čase, kdy za urážku Veličenstva bylo běžné odsedět si půl roku a ve výjimečných případech i deset let, byl přímo zázrak.

Zato raný středověk pojem urážky majestátu neznal. Panovník měl sice moc finanční, vojenskou a zákonodárnou, ale byl pouze „první mezi rovnými“. Čeští velmoži vůči němu tvrdě prosazovali své zájmy. Pouze tzv. infidelitas (nevěrnost vůči panovníkovi) byla trestána smrtí, což se týkalo především šlechticů a smrt byla chápána především jako rodová msta.

Poprvé se pojem objevil, jak bylo uvedeno výše, v roce 1549. Teprve stavovská monarchie ovšem zvýraznila normy, v nichž do popředí vystupuje ochrana panovníka, státu, církve a státního aparátu. Termín urážka majestátu se pak znovu objevil v tzv. Obnoveném zřízení zemském dědičného našeho království českého v květnu 1627. Ferdinand II. tehdy ani neuznal za vhodné vydat české znění tohoto zákona.

Urážka panovníka spojená s velezradou byla kromě až dvacetiletého věznění trestána smrtí. Panovník měl nyní titul dědičný v habsburském rodu, vydával zákony, jemu odpovídali úředníci.

I zákonodárná iniciativa znamenala urážku majestátu. A bylo hůř.

Třicetiletá válka (1618–1648) absolutismus panovníků upevnila. Tereziánský zákoník otevřeně vyhlásil v roce 1768 za největší hřích, trestaný i smrtí provazem, hřích proti panovníkovi, Bohu, církvi a státu. Žalář za přečin mohl trvat od šesti měsíců do dvaceti let a byl odstupňován na žalář, žalář těžký a nejtěžší.

V těžkém byl vězeň ukován na nohou a nebylo mu podáváno maso, v nejtěžším dostával obden teplé jídlo, jinak jen chléb a vodu a byl ukován i v pase a na rukou. K tomu přistupovaly nucené práce a bití. Tyto středověké způsoby změnily až josefínské reformy a devatenácté století.

V rakouském právním řádu ovšem panovník zaujímal výsadní postavení. Císař reprezentoval stát navenek, udílel vyznamenání, byl posvátný, neporušitelný, neodpovědný. Prostřednictvím státních úředníků v zásadě vykonával i funkci výkonnou.

František Josef vládl mohutné říši téměř 68 let a měl ve skutečnosti daleko větší vliv, než ukazovaly zákonné normy. I proto byl spolu s Marií Terezií a Ferdinandem Dobrotivým (vládl před Františkem Josefem a přezdívalo se mu trdlo Ferdáček) nejčastěji urážen lidem obecným.

Dlužno podotknout, že soudy se v některých případech zachovaly milosrdně, jak ukazují materiály, které jsou uloženy ve Státním oblastním archívu v Praze.

Listovní Karel Pirner ze Štětí jistě litoval, že se v neděli 12. března 1872 dostavil do své kanceláře na poště a nezřízeně se tam opil. A k dovršení všeho vyvolal hádku s pošťákem a kolegou Josefem Čapkem, který se ve sváteční den také stavil v kanceláři.

Ve tři odpoledne se tam setkal s Pirnerem. „Pirner byl všecek zarudlý a nadával mně do špekbuřtů shnilejch a zlodějů nedomrlejch. To jsem poslouchat nechtěl a odešel jsem. Dveře jsem nezavřel, a tak jsem všechno viděl,“ vypovídal později Čapek před krajským soudem v Praze.

Přečin Pirnerův, přesněji urážka Veličenstva, spočíval v tom, že se zastavil před obrazem Františka Josefa, sundal jej ze zdi a opřel jej o stěnu s údajnými slovy: „Seš vůl, už se na tebe ani dívat nemůžu, na ten tvůj ksicht, vytřeštěnče jeden.“ Pirner byl sice v místnosti sám, ale Čapek nelenil a běžel na četnickou stanici listovního udat. Šedesát stran zabral obsáhlý soudní spis, v němž se kromě jiného přišlo na to, že Pirnerova žena Matylda spávala s Čapkem právě v té kanceláři, kde nešťastník otočil obraz.

Císař pán pak údajně svým zjevem Pirnerovi připomínal zlovolného Čapka. V konečné fázi dostal Pirner za drzý výstup čtyři měsíce vězení. Rakouský úředník na spis německy připsal: „Nutno bráti v potaz Pirnerův stav rodinný.“ A byly i další případy.

Podobně jako Pirnerův případ dopadl rozsudek okresního soudu v Ledči z února 1873 „kvůli uražení Veličenstva“. Jistý František Prchal, katolík, 49 let, měl před hospodou v Leštině prohlásit: „Zeměpán je kluk a zloděj jeden, ukradl mně syna.“ Žalovali jej tři sousedé a ukázalo se, že nejen žalovali opilého, ale i muže podle výpovědi jiného svědka mravně bezúhonného: „On jest dobrý, ti tři stále kradli na jeho polích a on jim to nezakazoval.“

Motivem udání byla jednoduchá myšlenka – až bude Prchal ve vězení, bude se krást víc a bez výčitek svědomí. I Prchal si nakonec odseděl čtyři měsíce.

Ale byly i menší tresty. Pouhých čtyřiadvacet hodin vězení dostala porodní bába Anna Málková z Tábora v dubnu 1881. Žalovala ji konkurentka Johana Stárková. Obě báby se sešly u jednoho porodu a jedna chtěla spíláním vystrnadit druhou.

Anna Málková při hádanici otočila pohlednici Františka Josefa na skříni se slovy „a ten ať na nás taky nečumí“.

Nejvíce urážek Veličenstva se ale objevovalo v 19. století v souvislosti s fendováním, tedy zabavováním majetku. Zchudlí obchodníci a živnostníci často při exekuci kritizovali panovníka Františka Josefa zcela nevybíravě a dostalo se i na Marii Terezii, u níž často přídomek běhna patřil k těm nejslušnějším.

Vysoký byl počet urážek Veličenstva také u těch, kteří nechtěli platit daně. Tak chalupník Jan Hornoff z Velkého Újezdu sdělil 18. srpna 1868 při placení daně z hlavy místnímu pošťáku, že „císaři nasere“.

Pošťák uvedené samozřejmě udal na patřičných místech. Hornoff dostal půl roku. Dělník Petr Vrána z Prahy Nuslí zase pravil v hospodě U Macháčků 9. března 1883, když soused upozorňoval na zbrusu nový obraz císaře pána na stěně: „Vobrazy císaře ani jeho manželky mně nestojej ani za to, abych si s nima prdel vytřel.“ Nahlásil jej právě dotyčný soused a Vrána dostal také půl roku.

Horší tresty ale byly za přestupky politické. Paní Anna Štěrbová z Přibyslavi pozorovala odpoledne na náměstí 8. července 1881 holuby a nudila se. Prodávala sladké housky a kupci nikde. Jediný muž kráčel po náměstí, majitel koloniálu, padesátiletý František Klusáček. U výslechu uvedla později paní Anna, že mu něco vypadlo z kapsy. Růžové a vonící psaníčko. Šel dál, nevšiml si ničeho, zato se na obálku vrhla paní Anna.

Otevřela ji a strnula: „Ať zhynou císaři! S úctou jeden z nihilistů.“ Prodavačka pečiva neváhala a běžela na četnickou stanici. Přijali ji s povděkem. Už několik neděl rozesílal kdosi růžové dopisy s uvedeným textem. Pachatelé byli tři – František Klusáček, jeho sedmnáctiletý syn Jan a přítel rodiny, třicetiletý Gustav Lukš.

Roznášení dopisů bylo označeno jako velezrada spojená s urážkou Veličenstva a rozsudek byl přísný. František Klusáček dostal 8 měsíců těžkého žaláře a jeden půst každý měsíc, Lukš 6 měsíců, také s půstem. Mladého Klusáčka osvobodili.

Zákon o urážce majestátu platil i za první republiky. Nová republika totiž v roce 1918 převzala rakouské státní normy. Zákon byl ale pojímán zcela odlišně. Prezident Masaryk měl ve státě daleko větší politický vliv, než mu přisuzovala ústava, a trestání za urážku jeho osoby bylo výjimkou. Scény jako ze Švejka byly pryč.