Čipy v Rožnově přežily plánovanou ekonomiku i kapitalismus 90. let

Spojenci právě osvobodili Československo z rukou nacistů a ve městech jako Vrchlabí nebo Tanvald se povalovaly supermoderní přístroje. Byly to nejnovější typy vakuových elektronek a dalšího zařízení, ze kterého tu Němci pro wehrmacht vyráběli například přístroje pro noční vidění nebo řízení smrtonosných raket. Výrobu do relativně bezpečných Sudet sem evakuovali z bombardovaného Berlína.

Československo téměř žádnou ryze domácí výrobu elektronických součástek před válkou nemělo. Elektru v pražském Hloubětíně koupil roku 1932 Philips. Z původních obyčejných žárovek tu Holanďané vyráběný sortiment značně rozšířili, ale ještě intenzivněji v tom pokračovali i nacističtí správci. Právě z přístrojů, které u nás zanechali prchající Němci, a z know-how, které u nich získali čeští zaměstnanci, se začala po válce budovat elektronika v Československu. Předúnorové i poúnorové vlády rády přimhouřily oko třeba nad tím, že někteří pracovníci ve válečné „Philipsce“ dostali Řád svatováclavské orlice – nacistické vyznamenání pro obzvláště loajální Čechy v protektorátu.

Provozy v Hloubětíně a pár městech v pohraničí ale nastupujícímu odvětví zdaleka nestačily. Komunisté totiž spatřili v nové branži velký potenciál. Elektronika byla zásadní pro rozvoj masových médií – rozhlasu a právě se rodící televize – a pro armádu. Tedy dva klíčové sektory pro fungování totalitní moci. Bylo jen potřeba určit, kam novou výrobu umístit. Prst tehdejších funkcionářů spočinul na Rožnovu, malém městě v zapadlé valašské vrchovině.

Jak psal dobový tisk, k volbě místa vedla snaha vytáhnout pomocí supermoderní továrny zdejší rolníky z bídy venkova. Zřejmě důležitějším faktorem ale byla dostupnost pracovní síly, jelikož žádný větší průmysl kromě Baťova Zlína se v okolí nenacházel. A také odlehlost od západních hranic, aby v případě vojenského konfliktu tato prioritní výroba nebyla hned na ráně. Vždyť v Rožnově se tvořily například klíčové součástky celosvětově proslulých pasivních radiolokátorů z Pardubic.

V roce 1949 proto byla právě stavěná tovární hala jako pobočka varnsdorfské textilní firmy Elite narychlo přebudována, aby v ní mohl vzniknout nový podnik pod hlavičkou státního konglomerátu Tesla. Od počátku 50. let se zde místní výroba z elektronek rozšířila na černobílé televizní obrazovky, což je zhruba řečeno jedna velká – poněkud složitější – elektronka. Už v polovině 50. let si Tesla osvojila výrobu polovodičových tranzistorů. Zpoždění za Západem přitom podle odhadů autorů knihy „Polovodičová doba v Československu“ bylo pouhé čtyři roky. Křehké a nespolehlivé žhnoucí elektronky tak vystřídaly nenápadné miniaturní součástky, které způsobily nevídanou technologickou revoluci.

V těsném závěsu za celosvětovým vývojem přešla Tesla Rožnov z germania na křemík jako hlavní polovodičový materiál, který si navíc začala sama vyrábět. V 60. letech ovládla také planární metodu výroby tranzistorů, tedy jejich vytváření fyzikálními a chemickými postupy na samotném povrchu křemíkové destičky. Jde o klíčovou metodu umožňující tvorbu miniaturního integrovaného obvodu spojujícího množství tranzistorů a dalších prvků na křemíkové plošce. Dnes takový kousek s integrovaným obvodem, vyříznutý diamantem či laserem z větší křemíkové desky, známe pod názvem čip.

Rozvíjet takto technologicky náročný obor v podstatě „na zelené louce“ v prostředí plánované ekonomiky pod taktovkou Moskvy nebylo snadné. Na jednu stranu sice stát nalil do odvětví obrovské prostředky, na stranu druhou ale vše podléhalo politickému vedení a stále větší byrokratizaci. Kdokoliv se znelíbil nekonformními názory, měl problémy. Řada pracovníků Tesly Rožnov zvolila emigraci, zvláště po okupaci v roce 1968.

Těžkopádné pětileté plánování bylo také zcela nevhodné pro dynamické odvětví elektroniky. Jak mohly jeho tempo udržet socialistické podniky, kde se na schválení každé inovace a její zavedení do výroby čekalo léta?

Hlavní problém však bylo poměrně přísné západní embargo na vývoz elektronických součástek do sovětského bloku.

Narůstající zpoždění se v Tesle snažili dohnat všemi prostředky, které tehdejší režim dovoloval či přímo organizoval. Úspěch slavil tzv. reverse engineering, tedy okopírování dovezeného západního výrobku jeho rozebráním a zpětnou analýzou výroby. Druhou oblíbenou metodou byla hospodářská špionáž. V 60. letech tak například v rožnovské Tesle působil italský expert Valerio Jahier, naverbovaný státní bezpečností (krycí jméno „Jahve“). Za finanční odměnu Československu prozradil důležitou metodu vylepšení černobílé obrazovky, kterou jeho domovská firma v Itálii získala z USA.

Komunistické Československo ale po většinu času zdaleka nebylo tak do sebe uzavřené a izolované, jak by se z odstupu mohlo zdát. Zvláště od 60. let rožnovská Tesla udržovala čilé styky s firmami ze socialistického i kapitalistického tábora.

K prvnímu kontaktu s cizinci přímo v Tesle ale došlo již roku 1953, kdy závod přijal asi sedmdesát děvčat bez rodičů (částečně zřejmě sirotků) z občanské války v Řecku. Tesla jim poskytla střechu nad hlavou, stravu a také výuku češtiny a matematiky. Dívky v Československu zůstaly a Tesla pro ně byla doslova jakousi kmotrou. Jak líčí ve své knize vzpomínek v kapitole Dva vagóny řeckých uprchlíků bývalý zaměstnanec Tesly Bedřich Rous: „Děvčata k nám přišla ve zbědovaném stavu. Dobře znala svá jména a jména svých rodičů a sourozenců. Neznala ale data narození. Aby mohla dostat doklady, prohlédl je náš lékař MUDr. Kavan a podle vyspělosti stanovil rok narození. Měsíc a den si mohla stanovit sama.“

Jednoznačně největší příliv cizinců ale nastal v 80. letech spolu se spuštěním masivní výroby barevné televizní obrazovky na základě licence od japonské Toshiby. Potřebu nových pracovních sil z velké části zajišťovali vietnamští dělníci a také Poláci. Největší pozornost ale přitahovali samotní Japonci, kteří do ČSSR licenci v roce 1976 prodali a pak zde výrobu pomáhali zavést. Rožnov si údajně velmi oblíbili. Navíc jim sloužil jako základna pro další výlety, například do Vídně. Japonský technik Tsuguo Kitahara se dokonce naučil velmi slušně česky, takže dokázal svou lásku k Rožnovu vyjádřit formou romantické básně psané roztomilou češtinou.

Pro zdar výroby musel komunistický režim inženýrům z Tesly chtě nechtě umožnit kontakty se špičkovými západními firmami, což dále rozvíjelo jejich technické odbornosti. Vláda také silně preferovala exaktní obory, takže Rožnov získával nové schopné lidi.

K odborné kvalitě místních zaměstnanců však stát přispíval i zcela neúmyslně. Na tuzemské i zahraniční (ze sovětského bloku) subdodavatele se nedalo stoprocentně spolehnout, takže bylo třeba často improvizovat a nejlépe si vše vyrábět ve vlastním podniku. V Tesle Rožnov proto museli ovládnout výrobu veškerých součástek, včetně vstupních materiálů (zejména křemíku), což bylo v té době na Západě zcela nevídané. Čím dál složitější se v případě pokračující miniaturizace výrobků stalo i zmiňované „zpětné inženýrství“. V memoárové knize Tesla Rožnov: Sborník 1949–2012 popisují bývalí zaměstnanci Tesly syrovou praxi výroby čipů takto: „Jednalo se vlastně o kopie zahraničních výrobců Texas Instruments, Philips, Fairchild, Siemens a dalších. Vývoj spočíval v detailní analýze morfologie vzorku, jeho obvodového řešení a nakonec pečlivou analýzou vertikální struktury čipu stanovení postupu přípravy jednotlivých vrstev. Tady už zbývalo pracovat jen s literaturou a vlastními zkušenostmi, znalostmi a nápady. Myslím, že v podmínkách, které byly velmi omezené ve srovnání se světovými firmami, se dařilo až neuvěřitelně rychle připravovat vlastní výrobu.“

Spolu s otevřením ekonomiky světu po roce 1989 se ale ukázalo, že zastaralé kopie originálních produktů nikdo nechce. Již nasmlouvané kontrakty s tradičními partnery z východního bloku se neuskutečnily, protože se tamní firmy hroutily jedna za druhou. Slavná výroba televizních obrazovek, která zaměstnávala většinu lidí, zmizela jako mávnutím proutku, i když se linku na ty barevné později podařilo oživit. Z původních téměř devíti tisíc zaměstnanců zbylo během několika měsíců jen pár set. V době nejhorší krize první dva roky devadesátých let jim vedení podniku dokonce „dohodilo“ šití bot pro Svit Zlín, aby jim nemuselo dát výpověď. Přerod státního podniku do podoby akciové společnosti v době kolabujících zakázek tak znamenal rozjezd se stovkami milionů korun dluhů.

Udržet se horko těžko podařilo právě jen vysoce technologicky náročnou výrobu některých druhů čipů a výrobu samotného křemíku, kterou se zabývala odštěpená firma Terosil. V zoufalé finanční situaci podniku se ale Fond národního majetku jako hlavní akcionář rozhodl firmu zlikvidovat.

Těsně před tímto krokem v roce 1992 však svitla naděje, která ho pomohla zachránit. V usilovné snaze najít strategického partnera ze Západu se zaměstnanci nástupnické firmy Tesla Sezam seznámili s několika pracovníky americké společnosti Motorola. Manažeři Motoroly přijeli na návštěvu do Rožnova. Tehdejší zaměstnanci vzpomínali, že v areálu továrny už tou dobou nikdo dva roky nesekal trávu a náletové dřeviny. Ale nejvíce se styděli za stav toalet. Všichni si proto navlékli montérky a záchody před návštěvou narychlo přestavěli.

Přes velkou opatrnost se po několika letech „oťukávání“ rozvinulo skutečně efektivní a vzájemně respektující partnerství. V roce 1997 stát Motorole odprodal svůj kontrolní balík akcií firem Terosil a Tesla Sezam.

Po přelomu století Motorola předala kontrolu nad rožnovskými továrnami své spin-off firmě ON Semiconductor, vystupující spíše pod obchodní zkratkou Onsemi. V roce 2003 se pak obě nástupnické firmy Tesly „rozpustily“ v nově vzniklé ON Semiconductor Czech Republic a „success story“ pokračuje.

Na rozdíl od řady jiných státních podniků neměla rožnovská Tesla žádný skutečně významný majetek, kromě zastaralých přístrojů a výrobních hal. Díky tomu zřejmě tolik nepřitahovala nekalé praktiky známé z velké privatizace 90. let. Z minulých časů zbyla jen zkušená a motivovaná pracovní síla. Nakonec se právě tento „poklad“ ukázal jako to nejlepší, na čem může dodnes stavět a co ji dost možná uchránilo před neblahým osudem řady dalších slavných československých firem, které nepřežily divoká transformační léta.

Autor je historik, působí na Institutu mezinárodních studií FSV UK