Chtěli, abych vstoupila do strany. Já, dcera kulaka

Kdo projíždí malou vesničkou Neratov na Pardubicku, nemůže minout velký statek na průtahu obcí. Pochází z něj devětaosmdesátiletá Anna Šlechtová. Její rodina zde hospodařila na 26 hektarech. Pěstovala obilí, chovala dobytek i koně, kteří byli pro rodinu jako členové rodiny.

„Tatínek jim říkal holky. Dával jim jako první nažrat. To holky musí dostat první, ty nejvíc pracovaly, říkával,“ vzpomíná Šlechtová na tvrdý život, který rodina vedla.

Po nástupu komunistů k moci byl její otec Alois tím, kdo nechtěl dát koně, techniku i polnosti ve prospěch kolektivu. Dodávky brambor a mléka, které mělo jeho hospodářství odevzdávat, byly nesplnitelné. Komunisté začali ukládat pokuty, neštítili se vybrat v záložně peníze utržené za řepu, které zde rodina měla uložené. A bylo hůř. Za nesplnění dodávek dostala matka Šlechtové Jamila podmínku, otce odsoudili ve lživém procesu k deseti měsícům vězení.

Hospodář chyběl, blížily se žně a bylo třeba obstarat statek plný zvířectva. Podařilo se to zvládnout. Těžká fyzická práce však nebyla to nejhorší. Po několika týdnech přijeli z JZD pro slepice a husy.

„Poprvé a naposledy dostala maminka nějaké peníze, a to 1250 korun. Zprvu si je nechtěla vzít, ale řidič nákladního vozu jinak nedal s tím, že už nic víc nedostane. Pak postupně odvezli všechna ostatní zvířata i stroje,“ vzpomíná Šlechtová.

Matku s ní a bratrem vystěhovali do kravína v jiné vesnici. „V chodbě stála na podlaze močůvka a všude bylo plno much, padaly nám i do polévky,“ vzpomíná na nuzné životní podmínky Šlechtová. Odsud je vzal k sobě matčin bratr. Rodina se pak ještě několikrát stěhovala.

Otec jako vězeň pracoval na stavbě křižanovické přehrady. Když matka s dětmi požádala o návštěvu, bylo jim po třech měsících umožněno čtvrthodinové setkání. „Ruce jsme museli mít na stole. Jen jsme si řekli, jak se máme, a vyhnali nás pryč,“ vzpomíná Šlechtová.

Odbojní členové selských rodin byli pro režim vyvrheli. Neměli ani nárok na potravinové lístky. Zpočátku obživu rodině zajišťovala jen Šlechtová, tehdy ještě Macasová. Pracovala od svých patnácti let jako telefonistka a korespondentka. Ale její plat byl tak nízký, že nastoupila jako dělnice do výroby v přeloučské Tesle. Matka pracovala na státním statku ve Štěpánově a dostávala malou výplatu.

Když se blížilo otcovo propuštění, zaúřadovali opět komunisté. Macasová musela práci opustit. „Když jsem se pak loučila se všemi lidmi na dílně, dali mi dvě obálky, jednu s penězi a druhou s potravinovými lístky. Nesměla jsem to otevřít, řekli mi, abych to dala mamince. Ještě dnes, když si na to vzpomenu, mám slzy v očích,“ s dojetím vzpomíná Anna Šlechtová.

Rodina bez otce zamířila na korbě nákladního auta se svým skromným majetkem do Křeslic u Prahy, kde se měla starat o čtyřicet krav a dvacet telat. Zanedlouho se k nim přidal i otec.

Šlechtová se pak v 18 letech vdala a dostala se do míst, odkud pocházela. Její původ ji ale doháněl. „Nemohla jsem ani uklízet v domově mládeže, protože bych dětem kazila morálku,“ konstatuje trpce.

Po narození syna opět nikdo nechtěl dceru „vesnického boháče“ zaměstnat. V podniku, kde se jí to podařilo, měla časté pauzy, protože syn byl často nemocný a lidé ji považovali za sabotérku.

Nakonec skončila jako uklízečka. Jenže v práci vypukl požár a byla to Šlechtová, kdo skončil před soudem, kde se prokázalo, že za vznik požáru může někdo jiný. Jenže provoz se pak likvidoval a ona opět přišla o práci. V roce 1959 se za ni zaručilo několik lidí z její rodné vsi a mohla jít do Semtína na zkoušku sázet stromky v lesní školce. Po roce vyhodnotili, že její chování je nezávadné a mohla si dokonce vybrat zaměstnání v provozu.

V roce 1975 se ji snažil mistr v dílně přimět ke vstupu do komunistické strany.

„Říkala jsem si, že to snad ani není možné. Tak tátu zavřou, jsme pro ně nepřátelé, kulaci, a teď mě lákají do strany? To pochopitelně nešlo,“ zdůrazňuje pamětnice. V Semtíně zůstala až do odchodu do důchodu v roce 1995.

Také její soukromý život byl pohnutý. S manželem si nerozuměla. Při hádkách ji vyhazoval z bytu a nadával jí do „rot kulackých“. Od násilnického manžela odešla.

Po sametové revoluci se Šlechtová rozhodla postarat se o soudní rehabilitaci rodičů. V restituci získala zpět statek v Neratově, přilehlé polnosti a les. „Když jsem přišla poprvé na dvůr, tak jsem se podívala vzhůru a řekla jsem: ‚Táto, jestli mě tam nahoře slyšíš, tak jsme se vrátili.‘ On tomu celý život věřil, že se tam jednou vrátí aspoň jeho potomci,“ vysvětluje pamětnice.

Po matčině smrti v roce 1995 vlastnila navrácený statek napolovic se svým bratrem. V roce 2012 jej oba přepsali na své syny. Od roku 2020 vyplatil jeden bratranec druhého. „Majetek se vrátil následovníkům, mám po starostech a jsem spokojená,“ dodává Šlechtová.

Ani v důchodu se Šlechtová nestala odpočívající seniorkou. Se svou přítelkyní Olinkou pracovala sedm sezon v pohostinství v Krkonoších. Když se vrátila domů, pracovala ještě chvíli v mateřské škole.

„Raduji se z každého dne a vážím si toho, co mám,“ říká akční důchodkyně, která v listopadu oslaví devadesátiny.

S půlhodinovým dokumentem vyrazí autoři, kteří zpovídali pamětníky kolektivizace, na střední školy.

„Když má někdo plnou moc v rukách, může přijít a z minuty na minutu sebrat majetek, který jsme poctivě nabyli. Může se to stát kdykoli. Svoboda není happyend. Neznamená to, že když jsme ji nabyli, nemáme se o ni dál starat,“ řekl vedoucí dokumentaristiky Paměti národa pro východní Čechy Miroslav Tyč.

Ve škole dává i příklad, kteří studenti zažili. „V době covidu nemohli odjet lyžovat za hranice. Stalo se to také z minuty na minutu,“ dodal Tyč. Ze sedmi respondentů, které zpovídal, požádali všichni o navrácení majetku. Tři z nich hospodaří.

Každý se s nespravedlností vypořádal po svém.

„Já když ráno otevřu oči, vidím světlo a pomyslím si, zase další den, to je skvělé,“ dodává Šlechtová.