Chemickou válku proti vlastnímu obyvatelstvu měla před 40 lety zmírnit jaderná elektrárna Dukovany

Atomovou katedrálu natočil režisér Jaroslav Balík v době, kdy oslavné budovatelské agitky s rozesmátými traktoristkami byly dávno pryč. Film je plný „konstruktivní kritiky“, tvrdě pranýřující nešvary společnosti a neidealizuje ani hlavního hrdinu, který podvádí manželku, nezvládá syna a syndrom vyhoření ho dovede k infarktu.

Ale tvůrci filmu si neodpustili občasné záblesky fascinace budovaným kolosem. Trochu slávy si toto betonové monstrum ostatně zasloužilo. Elektrárna stavěná v letech 1978 až 1985 patřila spolu s plynovodem Sojuz, pražským metrem či dálnicí D1 k nejdražším a nejnáročnějším stavbám Husákovy éry. S instalovaným výkonem více než 2000 MW se stala posledním a také zdaleka největším zdrojem elektřiny v řetězci prakticky neustále budovaných elektráren po celé komunistické období.

Za Husáka se přibližně zdvojnásobila výroba elektřiny v Československu, což mělo zásadní dopad na rozšíření průmyslové produkce a hospodářský růst. Obyvatelé republiky dostatek elektřiny bezprostředně pocítili – zmizely „blackouty“ běžné ještě koncem 60. let. Lidé si také mohli bez obav vybavit domácnosti takovými spotřebiči, jako je mrazák nebo pračka.

Elektrárny ale měly i své známé temné stránky. Měsíční krajina na Mostecku a Sokolovsku, mrtvé lesy po sirných deštích v Krušných či Jizerských horách, mnohonásobně překročené limity jedovatých látek v ovzduší zejména v severních Čechách, ale také v Praze či na Ostravsku.

Slabou náplastí na tuto „chemickou válku proti vlastnímu obyvatelstvu“, jak situaci nazval historik Miroslav Vaněk, byly bezplatné svačiny pro děti, příspěvky na školy v přírodě a rekreace či přednostní lázeňská péče pro lidi z nejvíce postižených oblastí.

V 80. letech již zhruba třetina obyvatel státu žila v prostředí se silně znečištěným ovzduším, které mělo prokazatelný vliv na snížení střední délky života a mnohonásobně vyšší výskyt respiračních onemocnění.

Právě spuštění Dukovan bylo prvním skutečně významným krokem, který dosavadní trend stále větší těžby a pálení hnědého uhlí zvrátil. Vrchol těžby – téměř 100 milionů tun hnědého uhlí ročně – nastal roku 1984, v předvečer zprovoznění atomového zdroje. Od té doby těžba prudce klesala, takže se v roce 1989 dostala na úroveň zhruba roku 1973. Dopady dlouhodobého znečišťování ale sotva mohly zmizet během posledních pěti let komunistického vládnutí.

Podle původních předpokladů komunistických plánovačů a životnosti, na kterou byly elektrárny designovány, už koncem 20. století měla uhelná energetika téměř zaniknout. Věci se ale vyvíjely jiným směrem. V polovině 90. let stát investoval do plošného odsíření hnědouhelných elektráren, takže odpadl hlavní tehdejší argument jejich kritiky.

Po revoluci s příchodem svobodné diskuse o ekologii a bezpečnosti a také po odtajnění informací o černobylské tragédii se také protáhla stavba dvou dalších velkých atomových elektráren, které měly ty uhelné nahradit: českého Temelína a slovenských Mochovců.

Vláda socialistického Československa plánovala termín jejich dokončení v první polovině 90. let. Spuštěny byly ale až na přelomu století (v prvním bloku Temelína začal zkušební provoz v červnu 2002, první blok Mochovců byl uveden do provozu v říjnu 1998).

Vzhledem k rostoucí poptávce po energiích v Evropě se vyplatilo státnímu podniku ČEZ a novým soukromým vlastníkům v už samostatné České republice udržet odsířené elektrárny v chodu i po zapojení Temelína. Jak řekl Pavel Tykač o elektrárně Počerady, kterou vlastní skrze firmu Se.ven, je to „veterán, který dobře běží“.

Neplánovaným udržením hnědouhelných elektráren v chodu i po roce 1989 vznikl určitý optický klam. Jako by komunistická moc exhalace z elektráren vůbec neřešila, a nebýt odsíření po sametové revoluci, už bychom se tu všichni dávno udusili. Zároveň mohl vzniknout dojem, že komunistická vláda si všimla znečišťování ovzduší, až když na něj v 80. letech začaly upozorňovat ekologické protesty zoufalých obyvatel. Vlády se tím ale zabývaly již od konce 50. let.

Ochrana přírody však stále ustupovala do pozadí za potřebou modernizace země. V pojetí socialistické modernity a pokroku byla příroda zdrojem, který je třeba vytěžit a přetvořit k užitku lidem. Na stokorunové bankovce z 60. let jsou vyobrazeny čadící průmyslové komíny jako symbol lepší budoucnosti. V praxi to znamenalo, že je třeba nejprve zajistit ekonomický užitek a pak – jestli zbydou nějaké peníze – se věnovat ochraně přírody a jiným „podružnostem“.

Krajský národní výbor v Ústí nad Labem se tak například v roce 1962 zabýval exhalacemi plánované elektrárny Počerady. Již tehdy studie jednoznačně konstatovala, že neúměrné škodliviny z elektrárny může odstranit pouze odsiřovací zařízení, které ale stálo zhruba půl miliardy korun. To byla přibližně polovina pořizovací ceny celé elektrárny. Stát ho proto nekoupil, tak jako to neudělal u žádné z velkých elektráren. Typické přitom je, že krajský výbor „problému exhalací věnoval zvláštní pozornost“ nikoliv kvůli ochraně obyvatel, ale z obavy o žatecký chmel v blízkosti Počerad. Tedy o významnou surovinu jak pro domácí ekonomiku, tak pro valutový export.

Jak ukazuje příklad Počerad, devastující účinky znečištění ovzduší stát trápily přinejmenším proto, že ohrožovaly výnosnost zemědělství a lesnictví. A také zhoršovaly zdravotní stav a životnost populace, na které především leželo břemeno budování socialismu. Problém ochrany přírody, tak jako řadu dalších problémů lidstva, měla v představách komunistických ideologů vyřešit vědecko-technická revoluce. V souvislosti s elektřinou šlo především o atomovou energii.

Jaderným potenciálem byly totiž (nejen) komunistické vlády uhranuty již od konce druhé světové války. Při dalším pohledu na zmíněnou československou stokorunu vidíme v jejím centru soustředné kruhy jako symbol atomové energie. Právě ona měla nakonec nahradit čadící komíny na stejném obrázku.

Je třeba uznat, že československá vláda se jaderné výzvy chopila aktivně. Již roku 1958 začala se stavbou první – byť spíše pokusné a malé – jaderné elektrárny v Jaslovských Bohunicích. Do komerčního provozu byla uvedena roku 1972. Tehdy také započaly intenzivní práce na Dukovanech, i když nepřímo. V plném proudu totiž tou dobou byla stavba Dalešické přehrady s vodní elektrárnou, která sloužila jako zdroj chladicí vody, rezervní napájení a přečerpávací elektrárna pro budoucí atomový zdroj. Mimochodem i významná dalešická přehrada se dočkala svého propagandistického snímku Kdo hledá zlaté dno, který režíroval Jiří Menzel.

V polovině 80. let už tak měla každá část republiky svou funkční jadernou elektrárnu a v každé se postupně budoval další atomový zdroj. Pro srovnání – dvakrát početnější Polsko, které si v podobné míře devastovalo zemi a své občany využíváním hnědého uhlí, přes všechny snahy nezvládlo vybudovat ani jednu jadernou elektrárnu a tento stav trvá dodnes.

Budování jaderné energetiky v komunistickém Československu bylo nejen možným řešením znečištěného ovzduší, ale dávalo smysl i ekonomicky. Vedle hnědého uhlí bylo totiž i jádro z velké části „domácí zdroj“ energie. V Čechách (podobně jako v NDR) se těžil uran, který sice obohacovali v SSSR, ale pak se vracel do československých elektráren. První reaktor v Jaslovských Bohunicích dokonce – i když jen krátkodobě – štěpil přírodní uran, tedy ho ani nebylo potřeba nikam odvážet. Plzeňská Škodovka vyráběla jaderné reaktory a závod Sigma Olomouc dělal pro elektrárny speciální čerpadla. Husákova vláda byla proto do velké míry soběstačná i strojním zařízením.

Proč tedy Československo nakonec kralovalo žebříčkům nejznečištěnějších zemí na světě? A nešlo jen o ovzduší, ve kterém bylo třetí nejhorší v Evropě, ale i stav řek a toxického odpadu. Odpověď můžeme najít ve vývoji ekonomiky po potlačení pražského jara okupací Československa.

V 60. letech postupně připravované reformy mohly přinést odklon od těžkého průmyslu ve prospěch energeticky méně náročné výroby a služeb. Zavedení tržních prvků mohlo zas přinést více autonomie podnikům, a tak i více odpovědnosti za jejich hospodaření. Obojí bylo nástupem Gustáva Husáka k moci razantně odmítnuto a československý ekonomický vlak se vrátil do starých kolejí, které mu nalinkovala stalinská transformace na přelomu 40. a 50. let.

Sám Husák byl „stará škola“ jak v pojetí ekonomiky, tak v přístupu k přírodě. Opět se proto rozvíjel hlavně těžký průmysl, tedy doly, hutě, strojírenství a chemie. Jsou to odvětví s extrémní spotřebou energie, která jakýkoliv další nový zdroj elektřiny brzy vysála.

Ilustrací nezvladatelného růstu spotřeby energií může být stavba elektrárny Prunéřov II – poslední a dosud největší (výkon 1050 MW) československé hnědouhelné elektrárny. Stavěli ji totiž téměř ve stejnou dobu (1977–1982) jako Dukovany, které měly být začátkem konce hnědouhelné éry. Navíc z ekonomických důvodů ani Prunéřov nedostal odsiřovací zařízení, přestože v té době již řadu let státní úřady hlásaly jeho naprostou nutnost.

Konec reformních snah znamenal také návrat rigidního plánování bez zainteresovanosti podniků na efektivnějším výkonu. Běžným ukazatelem, jak dobře „plníme plán“, zůstala také spotřeba zdrojů, tedy i elektřiny. Tehdejší ministr paliv a energetiky Vlastimil Ehrenberger po letech uznával neřešený problém chronického plýtvání: „Ceny energií byly státem dotované, přestože náklady na jejich pořízení byly obrovské a stále rostly. Stejně tak celá plánovací praxe nemotivovala podniky k úsporám, naopak! Kdo opravdu ušetřil, byl bit, protože prostě nevykázal tak velkou hrubou výrobu.“

Sázka komunistických plánovačů na „čistou“ jadernou energetiku nebyla v tehdejších podmínkách špatným krokem, ale v nereformované normalizační ekonomice se všemi jejími neduhy ještě nikdo nemohl ocenit její přínos. Ani před čtyřiceti lety zrozená „atomová katedrála“ v Dukovanech tak dostatečně nezvrátila katastrofální ničení životního prostředí, které nakonec přispělo k pádu komunistického režimu.

Autor působí na Institutu mezinárodních studií Fakulty sociálních věd UK