Čeští Lucemburkové nenašli po smrti klid

Nejpestřejší byly posmrtné osudy prvního jmenovaného. „Tělesné pozůstatky chrabrého krále Jana nenalezly klid právě tak, jako ho neužil český král za svého života,“ konstatuje historik Jiří Spěváček. Ostatky se stěhovaly minimálně osmkrát, a na pěkných pár let dokonce nedůstojně skončily v kabinetu kuriozit.

Janův syn Karel spočinul důstojně ve vlastní hrobce ve Svatovítském chrámu. Jeho tělo sice katedrálu nikdy neopustilo, na původním místě ho však dnes nenajdete.

Nejdramatičtějšího zacházení se dočkalo mrtvé tělo Janova vnuka Václava. Husité ho prý exhumovali při rabování Zbraslavského kláštera, aby s králem, jenž proslul náklonností k alkoholu, mohli popít stejně jako za jeho života.

A Václavův mladší bratr Zikmund? Kde nakonec skončily jeho ostatky, nikdo netuší. Jako by dějiny chtěly potvrdit biblické „prach jsi a v prach se obrátíš“ – ať jsi pán, či kmán.

Tu v Čechách, hned zas v Lucemburku, ve Francii či ve Flandrech. Jak napsal zbraslavský kronikář Petr Žitavský, „bez českého krále nikdo nevyřídil svou věc“, ať už se sbíralo vojsko, bojovalo, vyjednávalo, nebo vybíraly válečné daně. Jak žil, tak zemřel. A cosi z neklidné povahy jako by se promítlo i do osudů jeho kostí.

„Pánové, dnes jste všichni mými přáteli a bratry ve zbrani; proto vás žádám, jelikož sám jsem slepý, veďte mne tak daleko do bitevní vřavy, abych měl nepřátele na dosah meče,“ taková byla podle kronikářů poslední slova českého krále Jana.

Psal se 26. srpen, den svatého Rufa, roku 1346, když padl v bitvě u francouzského městečka Crécy, v češtině Kresčaku. Bylo mu pouhých padesát let, smrti však zřejmě vyjel vstříc vědomě. Oslepl a život bez zraku pro něj ztratil smysl.

Dva rytíři – Jindřich Basilejský, přezdívaný Mnich, a Jindřich z Klingenberka – přivázali jeho koně mezi sebe a český král, máchaje naslepo mečem, vyrazil do poslední bitvy. S pokřikem Praha! Praha! se několik desítek českých pánů obořilo na nepřátele. Postoupili však příliš kupředu, a byli na místě pobiti. Po králově boku padl mladý Jindřich z Rožmberka, Jan z Lichtemburka, Heřman z Miličína, Bavor ze Strakonic a mnoho dalších šlechticů.

Krále s oběma druhy nalezli po bitvě mrtvé s koňmi dosud navzájem spojenými, popisuje kronikář Jan Froissart. Slepý Jan prý zranil čtyři nepřátele, než sám padl. Podle antropologického průzkumu Emanuela Vlčka nesou jeho kosti stopy dvou smrtelných bodných ran: jedna byla vedena trojbokým předmětem do levého oka a pronikla až do mozku. Druhá prošla zezadu skrz lopatku do levé poloviny hrudníku.

Přestože Jan bojoval na straně nepřítele, nechal vítězný anglický vladař Eduard III. na jeho počest sloužit pohřební mši v blízkém opatství Valloires. Zde také bylo tělo padlého hrdiny mumifikováno, srdce vyňato a zakonzervováno ponořením do horké pryskyřice.

Poté Angličané vydali ostatky kralevici Karlovi, který je slavnostně převezl do benediktinského opatství Altmünster, ležícího pod hradbami Lucemburku. Tam dvě století odpočívaly v pokoji. Jejich další podivuhodné osudy popisují historik Jiří Spěváček v monografii Král diplomat a spisovatel Jan Bauer v knize Bílá místa našich dějin.

Během válek, které vedla mocná dynastie Habsburků s královským rodem Valois, obsadil Lucemburk francouzský král František I. Ten nařídil na podzim 1543 Altmünster zničit, aby v něm nenašla oporu nepřátelská vojska a neohrožovala odtud město. Cenné předměty byly převezeny do františkánského kostela v centru metropole, mezi nimi i ostatky českého krále. Vystavili je v dřevěné rakvi za hlavním oltářem; bez dozoru – a tak záhy někdo ukradl lebku.

Zbylé kosti putovaly v roce 1592 slavnostně zpět k benediktinům, do nového kláštera Neumünster, zřízeného nedaleko strženého původního sídla. A jeho opat Petr Robertův časem vypátral i ztracenou lebku. Záhadným způsobem ji získal – a vystavoval ve vitríně na svém hradě – německý hrabě Heřman Blankenheim –Manderscheid. Když zemřel, připadla jeho bratru Janu Arnoldovi, od kterého ji v roce 1630 koupila místodržitelka Španělského Nizozemí Isabela Klára Evženie a vrátila benediktinům.

V roce 1795 oblehla Lucemburk francouzská revoluční armáda a mniši ukryli královské ostatky v domě pekaře Adama Basteina. Ve víru napoleonských válek se pak dostaly do sbírky kuriozit majitele porcelánky Petra Josefa Bocha-Buschmanna v německém Mettlachu. Jeho jarmareční kabinet starožitností podědil syn Jan František, od něhož Janovy neklidné kosti vykoupil v roce 1833 korunní princ a pozdější pruský král Fridrich Vilém IV.

Nechal pro ně upravit pohřební kapli na hradě Klause Kastel nad řekou Sárou. Ani zde, pod sarkofágem z černého mramoru, však nezůstaly. V roce 1945 byly lucemburským vojskem, postupujícím spolu s vítěznými spojenci napříč poraženým Německem, přeneseny zpět do Lucemburku. Dne 26. srpna 1946, na 600. výročí bitvy u Kresčaku, spočinul král Jan konečně znovu ve svém městě, tentokrát v katedrále Panny Marie.

Nakrátko ho opustil ještě v létě 1980, když byly jeho kosti převezeny do Prahy k antropologickému výzkumu profesora Vlčka a pietně vystaveny v Národním muzeu. Teprve pak se vrátily zpět, tentokrát snad už navždy.

Císař Karel IV. zemřel ve své posteli v pondělí 29. listopadu 1378 tři hodiny po západu slunce, tedy kolem osmé hodiny večerní. Bylo mu 62 let a už nějakou dobu ho trápila dna. Když pak panovníka upoutala na lůžko zlomenina krčku levé stehenní kosti, k níž se přidal zápal plic, nastal konec.

Nabalzamované mrtvé tělo uložili po sedmnácti dnech velkolepých ceremonií v cínové rakvi do rodinné hrobky, kterou nechal císař vybudovat okolo roku 1350 přímo pod kněžištěm rozestavěné katedrály sv. Víta. Podle popisu rakouského historika a teologa Tomáše Ebendorfera z roku 1438 nesl kamenný epitaf nápis: „Hle, já, Karel IV., kdys postrach světa, císař, jenž porážku neznal, leč smrtí pouze byl zdolán, v tomto zde hrobě jsem skryt.“

Do krypty byly postupně uloženy také čtyři Karlovy manželky, jeho synové Jan Zhořelecký a Václav IV. s manželkou Johanou, Ladislav Pohrobek a Jiří z Poděbrad. Ani zde však nenašly ostatky klid. V roce 1590 nechal císař Rudolf II. Habsburský vybudovat novou královskou hrobku uprostřed lodě katedrály (pod takzvaným Colinovým mauzoleem, kde jsou pochováni Ferdinand I., jeho manželka Anna a Maxmilián II.) a do ní byly přeneseny. Spočívají tam dodnes a hrobku lze navštívit při placené prohlídce.

Při úpravách hlavního svatovítského oltáře v roce 1873 nechal architekt Josef Mocker vstup do původní krypty zazdít a pak se na ni zapomnělo. Současní archeologové sice tušili, že existuje, jistotu však získali až v roce 2000, kdy byly v archivu Pražského hradu objeveny původní Mockerovy plány.

Poté proběhla řada geofyzikálních měření, jež lokalizovala pod oltářem velkou dutinu. V březnu 2005 pronikli archeologové vrtem přímo do ní. Vzniklým otvorem spustili speciální sondu s reflektorem a digitální videokamerou na teleskopické robotické ruce. Ta zprostředkovala pohled do nitra dvou propojených obdélníkových pohřebních místností. Byly víceméně prázdné, až na fragmenty rakví, dvě dřevěné schrány s kosterními pozůstatky – zřejmě církevních hodnostářů metropolitní kapituly – a kanopu, v níž se uchovávaly orgány zemřelých.

Ve středu 16. srpna 1419 král Václav IV. „poražen jsa šlakem, s velikým křikem a řvaním jako lvovým náhle jest umrtven na Novém hradě blízko Prahy“, napsal kronikář Vavřinec z Březové. Příčinou obrovského výbuchu vzteku, který stál panovníka život, měla být zpráva o vyhození novoměstských konšelů z oken radnice.

Jak však upozornil neurolog Ivan Lesný, k defenestraci došlo už 30. července a pravděpodobnost, že by osmapadesátiletý muž postižený těžkou mrtvicí přežil skoro tři týdny, není velká. Podle lékaře Václav spíš podlehl epileptickému záchvatu, vyvolanému dlouhodobou přemírou alkoholu. Že mu král bezuzdně holdoval, bylo všeobecně známo, a kronikářův popis odpovídá příznakům.

Pohřeb nepříliš oblíbeného panovníka by vzbouřené Pražany popudil ještě víc, a tak královna Žofie nechala uložit manželovy ostatky v cisterciáckém klášteře Aula regia (Královská síň) na Zbraslavi. Nebylo to nadlouho.

Na jaře 1420 se v klášteře usídlil Václavův bratr Zikmund, než s první křížovou výpravou vyrazil dobývat vzbouřenou Prahu. V červenci proběhla potyčka mezi křižáky a husity na vrchu Vítkově. Když táboři vedení Janem Žižkou pozice uhájili, vyřešil Zikmund, lstivá „liška ryšavá“, situaci po svém: přestože měl trojnásobnou početní převahu, nechal se místo dalšího krveprolévání korunovat českým králem a odtáhl na Kutnou Horu.

Vítězstvím rozjaření táborité vedení knězem Václavem Korandou vzápětí z pomsty vyplenili Zbraslavský klášter, který nenáviděnému Lucemburkovi poskytl zázemí. Ve vyprávění, k čemu onoho dne svatého Vavřince, 10. srpna, skutečně došlo, se dobové prameny rozcházejí. Podle některých zahraničních kronikářů husité mrtvému králi uťali hlavu, jeho kosti rozdrtili na prach či rozházeli po podlaze znesvěceného chrámu.

Jak se píše v Neuberském rukopisu, „král Václav opět vykopán od táboruov a, položen jsa na ten oltář, udělavše jemu korunu z sena, pivem napájeli jej, pravíce: ,Však když jsi živ byl, rád jsi s námi píjel!‘ A tu jeho nechavše, klášter zapálili“ Ještěže jakýsi duchapřítomný rybář Múcha v nestřežené chvíli panovníkovo tělo vynesl z hořícího chrámu a provizorně pochoval pod opukovou deskou!

Podle historika Petra Čorneje však „děsivý mejdan táboritů s mrtvým monarchou“ ve skutečnosti nejspíš neproběhl. „... kosterní pozůstatky krále Václava se dodnes dochovaly, sice neúplné, leč neohořelé a bez stop násilí,“ argumentuje v monografii o Janu Žižkovi.

Ze Zbraslavi byly Václavovy ostatky v roce 1424 převezeny do svatovítské katedrály a uloženy v lucemburské kryptě po boku jeho manželky Johany Bavorské, odkud se za Rudolfa II. – jak je uvedeno výše – přestěhovaly do nové královské hrobky pod Colinovým mauzoleem.

Nejenže ho kacířští Češi dlouhá léta odmítali přijmout za právoplatného krále, ještě mu popravu vzpurného Roháče a jeho banditů vyčítají! Rokycana ho přede všemi bestií z apokalypsy nazývá! Zrádná manželka Barbora za jeho zády pikle kuje! A ten zatrápený palec opuchl do obřích rozměrů a každý dotek bodá jako tisíce jehel. Prý v něm koluje sacer ignis, svatý oheň – boží trest za upálení mistra Jana Husa...

Těžké to měl král a císař Zikmund Lucemburský ke konci života. Bolavý palec u nohy mu nakonec pražští lékaři museli amputovat. Snad za něj mohla dna, dědičná „nemoc králů“ jeho rodu. Nebo gangréna, či dokonce rakovina? Je to možné, ke konci života prý vladař zhubl tak, že se podobal „oněm otcům žijícím na poušti, byl jen kost a kůže“. Drastický zákrok každopádně nepomohl a cestou do Uher, v síni znojemského hradu, dostihla panovníka smrt.

Když ucítil její mrazivý dech, se „zdviženýma rukama a slzivýma očima“ ještě doporučil českým pánům jako následníka svého zetě Albrechta Habsburského. Poté si nechal obléknout slavnostní šat, nasadit korunu a vsedě na trůně naposledy vyslechl mši. Skonal ve večerních hodinách 9. prosince 1437 v náruči své dcery Alžběty.

Dle svého přání byl pohřben v biskupském chrámu v sedmihradském Velkém Varadíně (dnes rumunská Oradea) po boku první manželky Marie. Katedrála však ochránila jeho klidný spánek jen do konce 16. století, kdy na jejím místě vyrostla pevnost. Při stavbě hrob zanikl. Když ale roku 1755 hloubili kopáči v pevnosti studnu, nalezli hrob s fragmentem koruny, říšským jablkem a odznakem Dračího řádu, který král Zikmund obnovil, aby bránil křesťanskou víru proti nevěřícím: Turkům a husitům.

Šlo o zmizelé místo císařova posledního odpočinku? Nejspíš ano, definitivní jistotu však nemáme. Ostatky, z nichž by se dala provést zkouška DNA, byly převezeny do maďarského Stoličného Bělehradu a poté se ztratily. Neoblíbený poslední český král z rodu Lucemburků tak nakonec nenašel důstojný hrob.