Cesta k Mnichovu: Jak se Goebbelsovy lži staly pravdou

Proč se Francie a Anglie snažily „usmířit“ Hitlera tím, že mu předhodily jiný suverénní stát? K ústupkům skoro za každou cenu je vedlo vyčerpání z první světové války, jejíž utrpení měli lidé ještě v živé paměti. Angličané sotva zvládali správu rozpadající se koloniální říše.

„Jak je to hrozné, mají-li Britové připravovat zákopy a zkoušet plynové masky pro spor v daleké zemi a mezi lidem, o němž my nevíme nic… I kdybychom měli sebevětší sympatie s malým národem, proti němuž stojí veliký a mocný soused, nemůžeme jednat tak, abychom přivedli celou britskou říši do války jen kvůli němu,“ shrnul ministerský předseda Neville Chamberlain v rozhovoru pro britský rozhlas.

Podobně viděla situaci i Francie, která byla první světovou válkou postižena nejvíc. Když Hitler začal hledat lebensraum, „životní prostor“ pro svou rozpínající se říši na východě, západním velmocem se ulevilo.

Cestu k Mnichovu, jenž zlikvidoval Československo bez jediného výstřelu, vydláždilo říšské ministerstvo propagandy.

Postavení německé menšiny v Československu poskytlo nacistům vynikající záminku: cílená mediální kampaň několik let nahlodávala evropské veřejné mínění, aby ospravedlnila nároky říše. Její anatomii prozrazují deníky ministra propagandy Josepha Goebbelse.

Hitlerovy plány v Československu prosazovala Sudetendeutsche Partei (SdP) v čele s Konradem Henleinem.

Prezident Edvard Beneš je tvrdě odmítal a Goebbels se radoval. „Vůdce vítá, že je Praha tak nesmiřitelná. Tím je jistější, že jednoho dne bude roztrhána na kusy,“ konstatoval ve svém deníku 7. března 1938.

Plánovaný vojenský útok měly ospravedlnit zveličené či zcela smyšlené zprávy o incidentech v pohraničí, páchaných Čechy na německé menšině.

„Strašlivá zvěrstva českých vrahů a banditů! Uštván českými krvežíznivými psy! Takhle vraždí husitští ničemové! Žena v pokročilém těhotenství zbita a pak odvlečena. Krev umučených žaluje! Českokomunistické přípravy k hromadnému vyvraždění Němců v Ústí,“ hlásaly titulky Völkischer Beobachter, stranického listu NSDAP, Národně socialistické německé dělnické strany, v krizovém létě 1938.

A fungovalo to. „Svět pomalu začíná vnímat, že narušitelé míru sedí v Praze,“ zapsal říšský ministr propagandy spokojeně do deníku v srpnu.

Hitlerovi byl trnem v oku zejména československý prezident Beneš: slovy německého tisku „demokratický diktátor“, „válečný štváč“, „lišák“, „vrtichvost“, „nafoukaná bublina žido-zednářská“…

„Jeho socialistická excelence, demokratický milionář pan Dr. Edvard Beneš zkrachoval se svou politikou. Vyneslo mu to nesčetné miliony uložené bezpečně v zahraničních bankách, zatímco lid stojí u snědeného krámu. Z malého člověka vymačkali poslední. Malý český člověk má však jiné bohatství: lásku k vlasti, na které se nevydělává,“ tvrdilo říšské vysílání vídeňského rozhlasu, které se pod názvem Pravda vítězí zaměřovalo na českou menšinu v rakouské metropoli.

Štvavá kampaň proti československému prezidentovi se zcela míjela s realitou – jenže rozumné argumenty nebyly třeba: stačila závist a zášť.

„Za svatého Václava se vyváželo do roka z Čech 500 hřiven stříbra a 120 volů. Za prozíravého Beneše se vyváděly miliardy, jen s tím rozdílem, že svatý Václav je platil za zachování míru, zatímco pan Beneš do vlastní kapsy. I voli se za Beneše dováželi, ale jen voli židovští,“ štvali z Vídně proti prezidentovi.

A s blížícím se Mnichovem propaganda přiostřovala. „Otázka, která nás v posledních měsících a týdnech nejvíc trápí, je obecně známá. Už se ani nejmenuje Československo, nazývá se pan Beneš! S tímto jménem je spojeno všechno, co dnes sužuje miliony lidí, z čeho si zoufají a co je naplňuje fanatickým rozhodnutím… Tento český stát začal jedinou lží. Otec tehdejší lži se jmenoval Beneš!“ soptil Hitler na sjezdu NSDAP v Norimberku.

Nenávisti německého kancléře k československému prezidentovi konkurovala snad jen jeho nenávist vůči Židům. I té se propaganda náležitě věnovala.

„Dostali jsme dopis, abychom nevyvěšovali v den 28. října československé vlajky. Trojúhelník modré barvy byl totiž vpašován Masarykem do státní vlajky jako polovina židovské hvězdy, modrá barva pak jest barvou židovstva, aby tak bylo Židům již z vlajky jasno, že už při vzniku Československa měli přinejmenším z poloviny moc v rukou,“ tvrdil vídeňský rozhlas.

„Uvádíme dopis z pera českého Žida: Co křičíte stále do světa proti Židům v Československu. My Židi jsme republiku udělali, proto také máme právo vyžírati ji,“ citovala další relace.

„Židé si přivezli z Číny odborníky mučení. Mučili s ne­obyčejnou klidností a každá ves a každé město měly svá lidská jatka. Dávali ruce svých obětí do vařící vody, pak jim stahovali z rukou kůži… Párali svým obětem břicha, upevnili několik střev na kůl a poháněli pak nešťastníka kolem, takže se namotal sám zaživa na kůl. Zahrabávali své oběti až po krk do země a vypalovali jim oči,“ hlásala propaganda.

Přehánění by bylo až úsměvné – jen kdyby lidé tak snadno nevěřili dezinformacím.

Napjatou situaci se počátkem srpna pokusila řešit mise britského lorda Waltera Runcimana, který měl jako prostředník posoudit situaci německé menšiny v Československu. Nepříliš kompetentní postarší diplomat – odborník na Indii – došel k závěru, že soužití Čechů s Němci v jednom státě není možné.

„Svět je zas plný neklidu. To se nám zrovna hodí. Češi jsou tak hloupí. Měli bychom jim dát veřejnou pochvalu za jejich politiku,“ pochvaloval si Goeb­bels v deníku.

Říšskoněmecká propaganda stupňovala v průběhu roku 1938 kampaň, zatímco československé úřady postupovaly uvážlivě. „Jsou-li ve vašem okrese demonstrace, nechť postupují úřady a orgány co nejliberálněji… Nechť se vyvarují krveprolití, leč že by byly bezprostředně úřední orgány ohroženy na životě,“ apeloval rozkaz ministerstva vnitra.

Navzdory výmyslům Goeb­belsových autorů panoval v Sudetech relativní klid až do 12. září, kdy se Henlein neúspěšně pokusil o převzetí moci. Pak SdP vystoupila s jasným požadavkem: „Chceme žít jako svobodní němečtí lidé! Chceme domů, do Říše!“

„Tahle státní zdechlina se zvolna rozpadá na své součásti. Jedině správné, co může udělat,“ konstatoval se zadostiučiněním Goebbels. Pražská vláda odpověděla zákazem Sudetoněmecké strany a vyhlášením stanného práva v několika pohraničních okresech.

Mezinárodní tlak na Československo sílil. „Praha je ještě drzá a nesmiřitelná, ale jen proto, že nic neví… Útočíme znovu vší mocí… Beneš je úplně sám. Tragikomický pohled… Vůdce už zakresluje na mapě nové hranice,“ svěřil Goeb­bels deníku 20. září. „Beneš se úplně zhroutil. Toho chlapce jsme oddělali… Náš tisk pracuje velkolepě… Dirigujeme dnes téměř celé světové mínění,“ dodal ministr propagandy o den později.

Krize vrcholila. Československá vláda označila německé požadavky na odstoupení Sudet za nepřijatelné a v pátek 23. září vyhlásila všeobecnou mobilizaci.

„Nová vláda Benešova, utvořená pod vlivem Moskvy, se rozhodla pro zločin občanské války, která bude pro naši otčinu hrozným neštěstím, která zaplaví naši vlast potoky krve a strasti… Beneš a Syrový chtějí zkázu, krev a vraždu. Máte jíti na smrt a do zkázy za pošetilé plány zkrachovaných politických dobrodruhů. Váš život, váš majetek, vaše žena a vaše děti, všechno to máte obětovati pro zločinný pokus židobolševických spekulantů. Namlouvají vám, že jde o vlast,“ zareagoval na to vídeňský rozhlas.

V úterý 27. září poslal Hitler britskému premiérovi Chamberlainovi ultimátum: pokud Češi neodstoupí do 14 hodin následujícího dne říši Sudety, dojde k anšlusu Československa. A vyhlásil mobilizaci německé armády.

Nacistická mediální kampaň propadla hysterii. „Pan Beneš však chce válku! Kdo však štve ještě dnes do války, jest nepřítelem číslo jedna. Pan Beneš štve k válce. Pan Beneš chce válku. Kdo jest vlastně pan Beneš? Pan Beneš, jenž chce uvrhnouti celý svět do války, opustil za světové války tajně a zbaběle svou vlast a štval v pařížských kavárnách a nočních lokálech proti míru,“ vysílali z Vídně těsně před podpisem mnichovské dohody.

Zatímco Goebbelsovo me­diální impérium chrlilo dezinformace, české ministerstvo vnitra nedokázalo vznést ani diplomatickou námitku proti urážkám prezidenta. Vedoucí českoslovenští politikové dlouho nepovažovali absurdní nacistické mediální výmysly za hrozbu. Jejich nebezpečí pochopili příliš pozdě: československé ministerstvo propagandy, které vzniklo v polovině září 1938, mělo životnost v řádu dní.

Ve čtvrtek 29. září 1938 se velmoci – Německo, Velká Británie, Francie, Itálie – v Mnichově dohodly, že československá území, na nichž žije víc než polovina německého obyvatelstva, budou přičleněna k říši. Československu bylo rozhodnutí oznámeno bez možnosti ho změnit. Goebbelsova stokrát opakovaná lež se stala pravdou. Na čas.

O den později československá vláda mnichovské ultimátum přijala. „Podrobíme se mnichovskému rozhodnutí, které proběhlo o nás bez nás… Podrobíme se a budeme se snažit zajistit našemu národu klidný život. Nevím, budou-li mít z mnichovského rozhodnutí vaše země užitek. Avšak my jistě nejsme poslední, po nás přijdou na řadu další,“ varoval ministr zahraničí Kamil Krofta vyslance Anglie a Francie.

„Koktání pražského rozhlasu je přímo skvostné. Ale na poraženého nepřítele se nemá plivat. Vůbec si toho nevšímáme… Společnost národů breptá svrchovaně blbé a pitomé omluvy. Živá mrtvola!“ shrnul Goebbels politickou situaci 1. října.

Zatímco otřesená československá republika řešila zradu, bývalí spojenci jásali: válka je zažehnána! „Přivezl jsem vám mír!“ hlásal britský premiér Neville Chamberlain po příletu z Mnichova na londýnském letišti. A davy nadšeně jásaly. „Zachránil svět před katastrofou v hodině dvanácté. Mnichov napravil chybu, která se stala ve Versailles,“ oslavoval premiéra deník Times.

Prozíravějším politikům však bylo jasné, že mnichovská dohoda válce nezabránila: jen poskytla Němcům výhodnější pozici a k ní nezanedbatelnou československou válečnou výzbroj. „Británie a Francie měly na výběr mezi válkou a hanbou. Vybraly si hanbu. Budou mít válku,“ konstatoval prorocky Chamberlainův stranický kolega Winston Churchill v Dolní sněmovně.

Také ve Francii i přes obrovskou úlevu zazněla kritika. „Odstranění nezávislého Československa znamená, že německá invaze nebude zastavena u českých pevností, ale na prsou Francie,“ varoval novinář Gabriel Péri z komunistického deníku L’Humanité.

Mýlil se: samotná Francie nemohla vítězné německé tažení Evropou zastavit. To dokázaly až spojené síly Anglie, Francie, USA a Ruska. Trvalo to skoro šest let a stálo 72 milionů lidských životů.

„Bylo to těžké rozhodování. Přijmout podmínky a zachránit národ, anebo jít sami do boje a nechat se vyvraždit? Historie rozsoudí, co bylo správné,“ uvedl po válce ve svých pamětech prezident Edvard Beneš.

Historikové se však nedokážou shodnout ani po desítkách let. Existují argumenty pro i proti. Odmítnutím Mnichova bychom se v očích Evropy stali těmi, kdo zavinili válku. Ohrozilo by to poválečnou obnovu státu v původních hranicích, tvrdí jedni. Jenže… o nacismu si Západ iluze nedělal. Goeb­belsově propagandě věřila v roce 1938 jen část veřejnosti a v roce 1945 nikdo.

Vojenský odpor by prospěl sebevědomí národa a automaticky postavil Československo na stranu poválečných vítězů, jdou přesvědčení jiní. Jenže… sami jsme proti Němcům neměli šanci. Území Československa by se stalo bitevním polem a ztráty na životech a kulturním dědictví by byly značné.

A tak nezbývá než se smířit s historickým traumatem malého národa v srdci Evropy a doufat, že nebudeme podobné situaci znovu čelit.