Český politik evropského formátu F. L. Rieger měl dokonalé rodinné zázemí

Získal jej až v pětatřiceti, jeho žena Marie byla mladší o téměř patnáct let. Rieger už tehdy vykonal kus záslužné politické práce.

Narodil se 10. prosince 1818 semilskému mlynáři Václavu Riegrovi, jehož mlýn patřil v Podkrkonoší k jedněm z největších. Chlapec stále churavěl a matka Terezie se o něj každý den strachovala.

Absolvoval školu ve Vysokém nad Jizerou a učitel jej velmi chválil.

Terezie usilovala o to, aby František Ladislav dál studoval - na gymnáziu v Jičíně a poté na vyhlášeném Staroměstském gymnáziu v Praze, kde vyučoval vlastenec Josef Jungmann.

To se ovšem nelíbilo otci mlynáři - chtěl, aby kluk pokračoval jako jediný syn v jeho práci (vedle něj měl ještě dvě dcery). Nicméně nakonec studia synovi umožnil. Tak se Ladislav octl v Jičíně i Praze a bavilo jej to.

Podle pamětníků to byl tehdy rázný a tvrdohlavý mladý muž.

Miloval poezii, dokonce uvažoval o tom, že ji bude psát, fascinovala jej četba, často navštěvoval divadla, psal básničky do Květů. To jej samozřejmě odvádělo od učení.

V závěrečném posudku ve výkazu studentů se mimo jiné psalo: „Znamenitý talent, hodně však povolil a nechtěl se v důležitých předmětech namáhat. Mravy poněkud mladistvé, ale dobré.“

Rieger si poté vymohl u otce dva roky studia logiky a fyziky, nejvyšší třídy gymnázia určené pro přípravu budoucích vysokoškoláků. Ubytoval se tehdy v Praze spolu s přítelem Josefem Pichlem v domě U Medvídků.

Právě tehdy se Ladislav ocitl mezi českými vlastenci a v roce 1834 se stal členem Matice české, fondu založeném při Českém muzeu k vydávání naučných knih.

V té době se často scházel s mladými vlastenci a vzdělanci v kavárně Františka Komárka u vchodu do Ungeltu z Malé Štupartské ulice.

Kafe v ní popíjeli mimo jiné Josef Kajetán Tyl, Karel Hynek Mácha nebo Karel Jaromír Erben. A pokračoval v návštěvách divadel.

Například v neděli 21. prosince roku 1834 zhlédl spolu s přítelem Karlem Tomíčkem premiéru Tylovy hry Fidlovačka.

Nijak jej neokouzlila a Tomíček si poznamenal: „Ceny neměla žádné, jak obyčejně se to u frašek shledává, avšak objevily se v tom dvě písně, které se udržely, a sice Kde domov můj a Za dnů radosti.“

Rieger si vůbec nepotrpěl na sladkobolnost a romantismus. Máchův romantický neklid pokládal tento zemitý mlynářský synek téměř za nemoc. Po ukončení studia se měl vrátit domů.

O pokračování ve vzdělávání jeho už nemocný otec nehodlal diskutovat. Proto se Ladislav v roce 1837 rozhodl aspoň pro soukromé studium práv.

Rieger začal pracovat v rodném mlýně. Kupodivu, všichni se divili, jak mu to šlo... Po zkouškách jej přijali za mistra a žádné činnosti se neštítil. Touhu po studiu ale nepotlačil.

Otec to ale brzy prohlédl a synovi ustoupil - povolil mu pokračovat ve vzdělávání. A tak Ladislav studoval práva v Praze, poté ve Vídni a opět v Praze.

Nedostatkem vyžití netrpěl. Organizoval první i druhý český bál v roce 1840 a 1841 a už tehdy začal být známý v české společnosti.

Kromě společenského a národního významu se bály stávaly i politickým protestem.

Pár dní před českým bálem roku 1842 zatkli Riegera pro podezření z přepravy polských revolučních tiskovin. Na znamení protestu pak ples navštívila i česká patriotická šlechta.

První Riegrova veřejná vystoupení jsou od roku 1845 spjata s Jednotou pro povzbuzení průmyslu, jejímž posláním se stalo podněcování hospodářských zájmů země.

Chtěl rozšířit vzdělání řemeslníků a živnostníků. V rozpravách už uplatňoval vynikající řečnický talent a prokazoval schopnosti dobrého politika.

Po jeho promoci, kdy získal titul doktora všech práv, 19. června 1847 v Karolinu napsal Karel Havlíček Borovský v Pražských novinách:

„Není žádný druh snažení vlasteneckého za poslednějších dob, ve kterém by Rieger dobrého oučastenství byl neměl, v mnohých, a to důležitých podniknutích, ale stojí on mezi nejpřednějšími.“

To poté prokázal Ladislav v roce 1848.

Osvědčil se nejen jako řečník, ale i geniální organizátor. Usiloval o společný postup Čechů a Moravanů, nezávislost Čechů na Rakousku a spolupráci neněmeckých národů s cílem přetvořit Rakousko na federativní soustátí.

Právě tehdy začal úzce spolupracovat s Františkem Palackým. Po porážce revoluce a rozehnání Kroměřížského sněmu pobýval dva roky ve Francii, kde studoval národní hospodářství.

A na počátku roku 1851 se objevil zase v Praze. Tam jej s velkou radostí uvítal Palacký.

A také nastala obrovská změna v jeho soukromém životě. Na jaře se totiž z Riviéry vrátila domů paní Palacká s osmnáctiletou dcerou Márinkou. Upevňovala si tam přes zimu své chatrné zdraví.

Od toho okamžiku se stal Ladislav pravidelným návštěvníkem Palackého domácnosti v MacNevenově pozdně barokním paláci v Pasířské ulici. Do dcerky se zamiloval.

Měla obrovské hnědé oči a tmavé vlasy. Byla po matce štíhlá, křehká, vážná a plachá.

Otec Terezie Palacké, bývalý advokát a velkostatkář Jan Měchura, konzervativec celou svou povahou, z mladého muže radost neměl. Vnímal jej jako bouřliváka, nacionalistu a vůbec nejistou existenci.

Neviděl jej v domě rád.

Ze svého bytu v zadní části domu posílal na výzvědy vnučku Poldinku Heyrovskou, kterou si Palačtí nechali u sebe, když její matka, mladší dcera Měchurova, po porodu zemřela.

Nabádal ji: „Jdi se podívat, zda ten člověk je tady zas.“ Dokud starý pán žil, nemohl Rieger ani pomyslet na nějaké namlouvání. Nenadchnul ani Márinčinu matku.

Později sama Terezie Riegrovi napsala: „Víte, že když jsem Vás poznala, byla jsem proti Vám velmi zaujata, avšak nahlédla jsem již nesprávnost toho a doznala Vám to.“

V dubnu roku 1852 starý pán zemřel a Marie odjela s nemocnou matkou do Nizzy. Víc než půl roku si vyměňovali s Riegrem jímavé dopisy.

Marie, vychovaná v duchu hesla: nade vše si cenit duchovních hodnot a osobní štěstí hledat v úctě k Bohu a ve službě bližnímu, před vztahem s politikem couvala.

Tělesnou podobu lásky považovala za nečistou.

Rieger ji děsil - dělilo je sice patnáct let, ale Ladislav vypadal na čtyřicet. Starším jej dělal bohatý plnovous a četné vrásky.

Nenacházela na něm nic chlapeckého a za jeho jiskrnýma očima Márinka dobře vycítila erotický hlad. A z toho měla strach.

Rieger si to uvědomoval a v dopise jí sdělil: „Pravíte mi, že se nemůžete zmoci jakési bázně přede mnou. Žilať jste posud pod ochranou šlechetné matky své, uprostřed světa tohoto v jakémsi výhradním, privilegovaném útočišti, z něhož Vám konečně bude vystoupiti a projít ne bez nesnází tímto světem, kterýž ačkoli není tak čistý a spanilý, jak si jej mysl Vaše představuje, přece nicméně po zkouškách, jímžto nás podrobuje, nám uděluje krásné odměny, který konečně je a zůstane stanovištěm, jež obejíti nám nelze, máme-li vyplniti určení života vezdejšího.“

Nakonec se Márinka rozhodla, že si nápadníka vezme.

Měli tichou a skromnou svatbu v pondělí 15. srpna 1853 u P. Marie Sněžné na Novém Městě. Ukázala se jako šťastný krok.

Rieger se řídil Palackého radou: „Kdo chceš nyní šťasten býti, hledej štěstí svého v domácnosti.“

Dcera Marie se manželům narodila 9. srpna 1854. Vyrostla z ní vysoká tmavovlasá dívka a stala se otcovým miláčkem.

Měla zájem o otcovu politickou práci a později se stala jeho osobní sekretářkou. Tři roky po ní se Riegrovým narodil jediný syn Bohuš. Řadu Riegrových dětí uzavřela dcera Libuše.

Marie Riegrová byla nesmírně pracovitá - v tom si nezadala se svým mužem.

Šila prádlo pro celou rodinu včetně pánských košil a výbavy obou dcer. Zajímala se o chudé, proto tolik času věnovala charitě. Zajímala se o vzdělání. Při návštěvě Paříže se seznámila s francouzskými předškolními zařízeními.

Díky jejímu nezměrnému úsilí otevřeli v lednu roku 1869 u Sv. Jakuba na Starém Městě pražském první mateřskou školu. Obrovská vymoženost - pidilidi v ní dostávali najíst.

Napomohla zřídit fond pro podporu chudých novorozenců a jejich matek a stála u otevření prvních jeslí v březnu 1884 u Svatého Ducha v Dušní ulici. Roční až tříletá batolata tam trávila čas od sedmi do osmnácti hodin.

Dcera Márinka později vzpomínala, jak ji matka vodila do tmavých středověkých bytů, kde bydlelo několik rodin v jedné místnosti.

Marie Riegrová navštěvovala denně až třicet chudinských obydlí. Při pohledu na všechnu tu bídu ztratila zájem o všechno, co se jí zdálo přepychové, včetně knih a hudby. To se projevovalo i v jejím vzhledu.

Velmi skromné Marii, i když ji charakterizovalo mládí a půvab, se říkalo „šedivá paní“. Vedle filantropické činnosti pečovala o hosty, kteří se scházeli v Riegrově vyhlášeném salonu.

Sama se zábavy neúčastnila, nicméně vše pečlivě připravila. O pobavení se staral manžel, vyhlášený svým smyslem pro humor. Múzou salonu se později stala její dcera Marie, ona sama zůstala v pozadí.

To platilo i pro pobyt v Malči, statku, který Rieger koupil v šedesátých letech.

Scházela se tam česká inteligence a paní Riegrová podávala vlastní černý chléb, ovoce ze zahrady a přitom pletla k velké nelibosti svého manžela punčochy pro chudinu.

V celé rodině platilo, že její hlavou byl tradičně muž. Marie to respektovala a chránila svého manžela „před všemi prosaickými otázkami všedního života“.

Ostatně Rieger by si ani poroučet nedal. Neměl nic proti činnostem své ženy, ale doma muselo všechno klapat jako v jeho rodném mlýně.

Třináctiletá Márinka Riegrová si 10. ledna 1867 zapsala do deníku: „Když jsem z piana přišla domů, byl hrozný rámus. Tatínek maminku potřeboval a ona byla pryč.“

Stejně tak Rieger rozhodoval o životě svých dětí. Na rozdíl od liberálního Palackého neměl pro jejich city pochopení, ač se sám ženil z lásky.

Nejmladší Libuši provdal Rieger za svého spolupracovníka a právního historika Albína Bráfa. Později o tom napsala:

„Co se týče lásky, dívám se na to střízlivě - sama jsem měla interes pro jiného - jen maminka tomu zabránila, že jsem si ho nevzala, a Albína jsem neměla ráda, teprve když jsem si ho vzala, měla jsem jej upřímně ráda.“

Syn Bohuš se oženil s Marií Červinkovou 19. srpna 1889 proti vůli rodičů, ti mu ani nepřišli na svatbu.

Dcerka Marie si vzala Václava Červinku, bratra odmítané nevěsty. Spokojená s ním nebyla.

Tak či tak, Riegrova manželka Marie muže podporovala ve všech jeho aktivitách i ve vztahu k dětem... On sám byl až do konce 80. let respektován jako vůdce celé liberální české politiky.

Poté její program už neodpovídal dané situaci a v roce 1891 staročeská Riegrova strana prohrála ve volbách a zvítězili mladočeši.

Rieger nato odešel do ústraní a pracoval jen v kulturních institucích.

V témže roce 29. března 1891 mu zemřela žena, zřejmě na úplné vyčerpání organismu. Pracovala od rána do večera přes stálé bolesti hlavy. Riegra to zdrtilo. Prohlásil. „Jsem dole.“

Další rána následovala o čtyři roky později - dcera Marie zemřela v roce 1895 předčasně na srdeční vadu.

On sám skonal v úterý 3. března 1903. Jeho poslední slova zněla: „Ježíši, tak?“