Český Malín byl vypálen po krvavé neděli na Volyni

Zachránilo se jen pár lidí, kteří byli od brzkého rána na poli, odjeli do města, nebo je Němci pověřili, aby hnali zabavený dobytek.

Němci následně prohledali všechny domy, naložili jejich vybavení na vozy a s ukradenými věcmi odjeli.

Vypálení bylo zaznamenáno až s odstupem. První popis vypálení Českého Malína přineslo vyšetřování, které po osvobození obce Rudou armádou nařídil velitel 1. čs. samostatné brigády v SSSR generál Ludvík Svoboda.

Součástí vyšetřovací skupiny bylo i sedm místních obyvatel. Zpráva z 3. dubna 1944 přináší strohý popis:

„Dne 13. července 1943 asi v 7 hodin ráno připochodoval německý oddíl o síle kolem 1500 mužů od městečka Olyky k obci Malín. Němci nejdříve obklíčili Ukrajinský Malín a odtud i obec Český Malín. Tam zašli do každého domu a pod záminkou přezkoumání dokumentů vyhnali všechno obyvatelstvo na ulice, od nejmladšího po nejstaršího, nemocné i zdravé.“

Popsán je i osud obyvatel. „Všichni byli nahnáni do Ukrajinského Malína, kde oddělili děti, ženy a staré lidí od mužů a mladíků. Vybrali 16 mladíků, které pověřili hnát z obce uloupený dobytek. Dalších asi pětadvacet mladíků mělo projít všechny domy a odnést z nich všechno cenné včetně potravin. Lup pak museli odvézt,“ píše se ve zprávě.

„Potom Němci zahnali všechny muže a část žen po skupinách do kostela, školy a jiných budov v Ukrajinském Malíně, které polili hořlavinou a podpálili. Ty, kdož se snažili utéci nebo vyskočit z oken, pobili ranami z automatů a jiných zbraní,“ stojí dále ve zprávě.

Krutému osudu ale neunikl ani zbytek obyvatel.

„Většinu žen s dětmi a starce odvedli Němci po skupinách nazpět do Českého Malína. Cynicky objasňovali ustrašeným ženám, že je za pět minut propustí. Zatím je však nahnali do stodol, stodoly podpálili. Ty, kdož se snažili utéci, postříleli. Dále pokračovali ve svém řádění v Českém Malíně, podpalovali ostatní domy a budovy.“

Němci vybrali několik mužů a chlapců, kterým přikázali vyrabovat domácnosti, naložit všechno jídlo a cennosti na vozy a zajet s nimi k lesu. Všechny ostatní obyvatele, včetně žen, starých lidí a dětí, nahnali do stodol a kostela a budovy zapálili.

„Asi sedm nás odbočilo z cesty do lesa a žádnej Němec za námi nešel! Zachránil jsem se, ale všechno hořelo, byli jsme vyděšení,“ vzpomínal přeživší Antonín Činka ve vyprávění pro Paměť národa.

Z hořící školy pak unikl Václav Uhlíř a ze zapálené stodoly Marie Zajícová a Ludmila Činková.

Antonín Činka po letech vypověděl pro Paměť národa, jak se jeho sestra zachránila, i když ji zavřeli do stodoly, kterou Němci zapálili. Schovala se za mlátičku a ještě s další ženou se prohrabala do oddělené místnosti.

Vesnice hořela celkem týden, nalezené pozůstatky lidí byly pečlivě sesbírány a pochovány ve společném hrobě na hřbitově v Českém Malíně.

Vypálení vesnice si vyžádalo 400 obětí. Zpráva uvedla, že ve vesnici žilo před vypálením 444 obyvatel české národnosti, 26 obyvatel polské a jiné národnosti, čtrnáct zajatých Rusů a osudný den tam dleli i čtyři Češi z jiných obcí.

Němci zavraždili 104 českých mužů, 161 žen a 105 dětí mladších patnácti let, včetně 40 děvčat. Dále bylo zabito 26 Poláků a mezi upálenými byli také 4 Češi z jiných obcí. V Ukrajinském Malíně vyvraždili Němci 132 obyvatel.

Popelem lehlo 68 ze 102 domů, 61 z 82 stodol i 54 ze 102 chlévů. Spálen byl také jeden ze dvou sálů a 58 malých staveb. Němci se zmocnili také 442 krav, 130 koní, 870 vepřů a 170 ovcí.

Obětí je tedy více, než si vyžádalo vypálení Lidic, kde zemřelo na místě 173 osob, přičemž celkový počet obětí vyhlazení Lidic, včetně dětí, které skončily v plynových komorách, se vyšplhal na 340.

Zatímco u Lidic a Ležáků je jasné, že šlo o odvetu za atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha, v případě vypálení Českého Malína je situace složitější.

Obyvatelé odváděli Němcům všechny požadované dávky, takže nemohlo jít odvetu za jejich neplnění.

Český Malín se nacházel v pásu, kterému říká americký historik Timothy Snyder Krvavé země. Za války tam totiž bylo povražděno nejvíce lidí, a to nejen v bojích, ale i při nejrůznějších čistkách.

Dva dny předtím byla vypálena stovka polských vesnic, pročež se 11. červenec označuje za krvavou neděli. Ta byla součástí etnických čistek v oblasti, které prováděli banderovci.

„Jaro 1943 bylo ve znamení vražd a požárů. V noci osvětlovaly oblohu záře požárů polských usedlostí a celých osad. Ve dne stoupaly k obloze sloupy dýmů a požárů ukrajinských usedlostí a osad,“ napsal krátce po válce Josef Alois Martinovský v Kronice Českého Malína.

Tyto etnické čistky probíhající od února 1943 do února 1944 se označují za Volyňský masakr, i když se odehrávaly i v jiných oblastech, než je jen Volyňská.

Šlo většinou o území, která po první světové válce patřily k Polsku, ale po rozpoutání druhé světové války je v druhé polovině září 1939 obsadil na základě dohody Ribbentropa a Molotova Sovětský svaz.

Po útoku Velkoněmecké říše na SSSR doufali ukrajinští nacionalisté, že budou moci vyhlásit samostatnou Ukrajinu, která bude věrná Německu. S tím Hitler nesouhlasil, Stepana Banderu nechal zatknout a poslat do koncentračního tábora.

I tak se ukrajinská policie podílela na likvidaci židovských ghett, kterou spustili Němci na začátku roku 1942. Spolupracovala s jednotkami SS, eskortovala Židy na místa exekuce a zúčastňovala se i poprav.

Na začátku roku 1943 po porážce Němců u Stalingradu ale začalo sílit odbojové hnutí, na kterém se podílely vedle Sověty podporovaných partyzánů i ukrajinské nacionalistické formace.

Patřily mezi ně první Ukrajinská povstalecká armáda (Síč Polesí) a tři frakce Organizace ukrajinských nacionalistů, Melnykova OUN a banderovské OUN-B a OUN-R, které vyhlásily boj za osvobození Ukrajiny proti všem nepřátelům, mezi něž začalo patřit vedle komunistického Sovětského svazu i nacistické Německo.

Cílem bylo etnicky sjednotit západ Ukrajiny, tedy zbavit se na něm podle německého vzoru všech menšin – vedle Židů i Poláků, Rusů a Arménů, ale také prosovětsky zaměřených či levicových Ukrajinců.

Etnické čistky na Volyni zřejmě naplánovali představitelé volyňské OUN-B Dmytro Kljačkivskyj, který byl známý jako Klym Savur, Vasil Ivačiv a Ivan Lytvynčuk, jenž byl zvaný Dubowyj. Ten v oblasti velel jednotkám UPA.

Čistky začaly 9. února 1943 vyvražděním Poláků v obci Parošl, po kterém následovaly útoky na další polské vesnice v oblasti.

V noci z 26. na 27. března 1943 jednotky UPA podřízené Ivanu Lytvynčukovi zabily nejméně 179 lidí v Lipnikách a 23. dubna 1943 zabily asi 600 lidí v Janově Dolině.

Nejhorší násilí zažívaly okresy Sarny, Kostopily a Kremenec, ve kterých působily jednotky UPA podřízené Lytvynčukovi a Petrovi Olijnykovi.

V okrese Sarny byly 12. května 1943 vypáleny vesnice Ugly, Konstantynówka, Osty a Uberez, 24. května 1943 bylo v obci Niemodlin zabito 170 lidí. Oddíl UPA pak 28. května vypálil Staryki, kde bylo vyvražděno všechno obyvatelstvo.

Vlna útoků se z východní Volyně posouvala na západ, vyhlazování polského obyvatelstva v květnu a červnu 1943 se rozšířilo do Dubenského a Luckého okresu.

Klym Savur v té době uvedl: „Jsme povinni provést velkou akci k likvidaci polského prvku. S odchodem německých vojsk by se měl využít příhodný čas k odstranění celé mužské populace ve věku 16 až 60 let. Tuto bitvu nemůžeme ztratit, za každou cenu je třeba oslabit polskou sílu. Lesní vesnice a obce, které se nachází v těsné blízkosti lesa, musí zmizet z povrchu zemského.“

Do července 1943 byly v Horochovském, Dubenském a Vladimirském okrese zaznamenány útoky na 64 obcí obývaných Poláky.

Vedení polské pozemní Armie Krajowej se pokusilo ukrajinské útoky zastavit. První rozhovory s místním velitelem UPA Šabaturou se konaly 7. července 1943. 

Na další schůzku dne 10. července přišel v čele regionální delegace jako zplnomocněnec advokát Zygmunt Ruml a zástupce Armii Krajowej pro Volyň Krzysztof Markiewicz.

Markiewicz znal Šabaturu ze školy a Poláci na schůzku přišli bez ozbrojeného doprovodu, aby ukázali dobrou vůli. Po příjezdu na místo jednání však byli všichni zavražděni, členové UPA je nechali roztrhat koňmi.

O den později podle polského historika Grzegorze Motyky zaútočili vojáci UPA na 99 míst, kde žili Poláci. Timothy Snyder tvrdí, že od večera 11. července 1943 do rána 12. července zaútočila UPA v 167 místech.

Cílem útoků se do půlky července 1943 stalo 520 především polských vesnic a osad, bylo zavražděno nejméně 10 tisíc až 11 tisíc Poláků. Už předtím jich bylo vyvražděno na 15 tisíc.

Do roku 1944 bylo vyvražděno 50 tisíc až 60 tisíc Poláků. Protože ve Volyni evidovala německá správa 306 tisíc Poláků, znamená to, že jich byla vyvražděna téměř pětina.

Snyder uvedl, že počet etnických obětí čistek byl tak vysoký kvůli tomu, že ukrajinští nacionalisté převzali německou taktiku.

Útočilo se především v neděli, protože Poláci přišli na mši do kostela. Ten byl obklíčen a zapálen. Někdy byli obyvatelé brutálně mučeni, když jim byly vylupovány oči, vrážely se jim železné tyče do konečníku, usekávaly se jim údy i prsa nebo byli rozřezáváni pilou. Děti se často zabíjely úderem o zeď.

Podle Motyky byla záměrně volena forma útoků ze strany ukrajinských civilistů, kteří se připojili k banderovcům, aby to působilo jako selské povstání. Po masakrech vjeli do vesnic rolníci z okolních ukrajinských vesnic a rozkradli majetek po zavražděných Polácích.

Nakonec byly spáleny celé vesnice, aby se neměli pozůstalí kam vracet. Ve druhé polovině roku 1943 UPA rozdělovala mezi ukrajinské rolníky i půdu znárodněnou sovětskými orgány od roku 1939.

Proč byl však vypálen 13. července 1943 Český Malín, není jasné. Němci pro to neměli důvod, protože vesnice plnila nařízené dodávky.

Je možné, že se vesničanům chtěli pomstít banderovci, protože jim obyvatelé odmítli dávat obilí, a zaranžovali provokaci proti Němcům. Ani to však není jasné.

Podle svědectví některých pamětníků ze setkání se starosty českých vesnic na Volyni jeden z německých generálů prohlásil: „Byl to omyl, strašný omyl.“

„Důkazy nejsou, všechno jsou jen hypotézy,“ uvedl profesor Jaroslav Vaculík, který se tématem zabýval. Hned však dodal: „Hlavní roli jednoznačně sehráli Němci.“ Nebýt však banderovských etnických čistek, zřejmě by vesnice vypálena nebyla.

----------------------------------------------------------

Josef Alois Martinovský: Kronika Českého Malína, Praha 1945

Grzegorz Motyka: Volyň 1943, Academia 2018

Timothy Snyder: Krvavé země, Paseka Prostor 2013