Česku podobná estonská historie

První estonská republika vznikla stejně jako ta naše v roce 1918. Stejně tak jako my, i Estonci se oddělili od ne příliš milované monarchie. V jejich případě však šlo o carské Rusko. Svoji parlamentní demokracii také na rozdíl od Čechoslováků museli Estonci vykoupit krví. Až do roku 1920 vedli válku o nezávislost se Sovětským svazem. Estonská armáda v té době teprve vznikala, a tak válku začínala s pouhými 2000 muži, kteří svoji vlast bránili proti šestinásobné přesile dvou plně vyzbrojených sovětských divizí.

Není tedy divu, že Estonci zpočátku rychle ustupovali. Nakonec se fronta z kraje roku 1919 zastavila jen 34 kilometrů před hlavním městem Tallinem. V tomto momentě se ale situace obrátila. Estonská armáda rychle posilovala a 5. ledna měla už 14 000 mužů. Další se při nastalé všeobecné mobilizaci rychle přidávali. A nepřidávali se jen rodilí Estonci. Zemi ze sovětského jha pomáhaly i tisíce dobrovolníků z okolních zemí.

Pomohlo asi 3500 dobrovolníků z Finska a další stovky ze Švédska nebo Dánska. Estoncům navíc brzy přispěchali se svými loděmi na pomoc i Britové. Překvapivě pomohly i tři tisíce Rusů, bělogvardějců, kteří bojovali proti centrální bolševické vládě.

Společnými silami nakonec sovětský útok odrazili a Rudá armáda se musela stáhnout za hranice.

K nejtvrdším bojům však došlo až v roce 1920 při druhé sovětské ofenzivě. Ani tehdy se ale Sovětům nepodařilo heroické Estonce porazit. Ti tak mohli už 2. února 1920 slavit podpis mírové smlouvy, v níž se Sověti mimo jiné vzdávají dobrovolně a na věčné časy všech mocenských práv vůči estonskému lidu, zemi a státosprávě. Estonci si tak vybojovali svoji první nezávislost.

O konci nedlouhé estonské svobody se stejně tak jako o zániku Československé republiky rozhodlo „o nich bez nich“. O osudu Estonska se rozhodlo v rámci známé dohody Ribbentrop-Molotov mezi nacistickým Německem a Sovětským svazem. Podle této dohody Estonsko připadlo Sovětům a ti je v roce 1940 také obsadili. Němci sice záhy tento pakt porušili a krátce po otevření východní fronty si Estonsko dobili pro sebe, ale nevydrželo jim dlouho. V roce 1944 Rudá armáda Němce vyhnala a na dalších 46 let Estonsko přidružila k Sovětskému svazu.

Stejně jako v Československu i v Estonsku to dlouho vypadalo beznadějně. První jiskry, které by mohly znovu zažehnout naději, se objevily až koncem 80. let. V té době se tak jako u nás také v Estonsku zformovalo národní hnutí bojující za změnu politického režimu a za nezávislost. Takzvaná Lidová fronta se v roce 1988 dostala do Sjezdu lidových zástupců, což byl nejvyšší zákonodárný orgán SSSR. V roce 1990 se pak ve velkém počtu dostala i do Nejvyššího sovětu Estonské socialistické sovětské republiky. Jeho novou prioritou se díky tomu stalo vyhlášení nezávislosti.

Sovětské vedení se snažilo situaci zvrátit hospodářskou blokádou i násilím, ale rudá říše byla tou dobou již v totálním rozkladu. Veškerá její snaha vedla pouze k ještě vášnivějšímu boji Estonců za svobodu. Není proto divu, že 20. srpna 1991, přesně před 20 lety, došlo k historickému momentu. Nejvyšší sovět Estonské socialistické sovětské republiky vyhlásil úplnou nezávislost. Během několika týdnů ji uznala řada západních zemí a ani ne za měsíc již Estonci měli vlastní stůl v newyorském sídle OSN.

Dnes je Estonsko stejně jako ČR členem Evropské unie i NATO, stejně jako ČR čelí ekonomické krizi a stejně jako my i Estonci se více či méně úspěšně snaží budovat svobodný demokratický stát.