Českoslovenští zemědělci práškovali – a zemřely desítky lidí

Když v létě 1977 přicházela do budovy Místního národního výboru v Mukařově v okrese Praha-východ jeho předsedkyně paní Uhlíková, povšimla si v čekárnách dětského a praktického lékaře nezvykle velkého počtu dětských i dospělých pacientů. Malé děti urputně zvracely, dospělí si stěžovali na silnou bolest hlavy, těžké nevolnosti a střevní potíže.

Byl to pro ni natolik otřesný zážitek, že o něm napsala do redakce Mladého světa, kde tehdy působil novinář a iniciátor ekologického hnutí Brontosaurus Josef Velek: „Nejsem nepřítelem chemizace, ale nechtěla bych již nikdy vidět matky, které přicházely se zvracejícími dětmi v horečkách a s průjmy do dětské poradny našeho zdravotního střediska, které je ve stejné budově jako MNV; jako žena jsem to velmi těžce nesla, a již z těchto důvodů jsem osobně učinila všechny kroky k řešení celé záležitosti a vyvození důsledků.“

Z rekonstrukce vyplývá, že na konci července byla celá oblast zamořena postřikem Reglon, který práškovací letadlo aplikovalo při ošetřování řepkových polí JZD Světice. Pilot zřejmě špatně odhadl proudění vzduchu a nepřizpůsobil mu letový plán. Možná měl technickou poruchu nebo byl prostě jen líný dodržovat hygienická opatření. Důsledky byly hrozivé.

Zápis z jednání místního národního výboru uvádí v červenci 1977 v akutní fázi otravy 60 osob a při zjišťování rozsahu škod na počátku srpna již více než 100 osob. Nejmenší obětí byl dvouletý Honzík, který byl dlouhodobě hospitalizován a jeho šance na návrat k normálnímu životu byly jen velmi malé.

Další podobné případy byly popsány již dříve například v Kralupech nad Vltavou, kde nesprávné použití herbicidu zničilo městský park, či v roce 1976 při zamoření vodních nádrží u Tachova. Všechny tyto případy se objevily v rozmezí pouhých dvou let, z čehož vyplývá, že podobných případů musely být po celém Československu do roku 1989 desítky, ne-li stovky. Vodohospodáři jen v roce 1976 potvrdili zamoření vodních ploch leteckými postřiky v sedmi případech.

Mezi mukařovským a dalšími případy existuje jeden velký rozdíl: Mukařovští se rozhodli s Agrochemickým podnikem soudit. V roce 1979 se tak u soudu Praha-východ rozběhly tři spory: v prvním se soudili postižení obyvatelé Mukařova, ve druhém místní chataři a soudili se i rodiče Honzíka. V neuspořádaných archivech soudních spisů se ty mukařovské dosud dohledat nepodařilo, bezesporu však skončily kompromisem – pokuta byla udělena jednotlivci, který v podniku podal preventivně výpověď.

Při čtení místních kronik a zápisů z jednání místních a okresních národních výborů Prahy-východ si nelze nevzpomenout na Američanku Rachel Carsonovou a úvodní kapitolu její knihy Tiché jaro z roku 1962. V duchu idealizované bajky v ní popisuje americké městečko, kde lidé a příroda žili v harmonii. Místo obklopovaly farmy, zelené louky a lesy plné života. Náhle ale kraj zasáhla neznámá pohroma. Slepice onemocněly, dobytek hynul a mezi lidmi se objevily záhadné choroby. Lékaři si nevěděli rady s náhlými úmrtími, která postihovala i děti, jež umíraly během několika hodin od prvních příznaků. Město zahalil stín smrti.

Tiché jaro je jedna z nejvlivnějších knih 20.století, v níž poukazuje slavná bioložka na zhoubné důsledky používání DDT a dalších pesticidů. Přestože se jedná o knihu vydanou na počátku 60. let v USA, jeden z klíčových důkazů pocházel z tehdejšího Československa, konkrétně z Vysočiny.

Ve druhé polovině 50. let 20. století zde skupina lékařů v čele s Vladimírem Jedličkou popsala ojedinělý případ výskytu akutní leukémie u dvou pokrevních bratranců zaměstnaných v místním JZD, kteří zemřeli v rozmezí několika měsíců. Při pátrání po příčinách lékaři v terénu zjistili, že oba mladí muži pracovali v létě při skladování práškového pesticidu na bázi HCB. V horkém počasí byli polonazí a pytle s práškem nosili na holém těle. Jejich pot se tak mísil se zbytky chemikálie na povrchu jutových pytlů a fakticky okamžitě ji jejich tělo vstřebávalo. Po osmi měsících u jednoho z nich propukla akutní leukémie, na kterou po devíti dnech zemřel. Jeho bratranec ho přežil jen o tři měsíce.

Odborný text zpracovaný lékaři, kteří oba bratrance ošetřovali, vyšel v roce 1958 v odborném časopisu Acta Medica Scandinavica, odkud se dostal i k Rachel Carsonové. V té době se o nebezpečí používání pesticidů v Československu – stejně jako v USA či jinde – nemluvilo, byť už existovala tušená souvislost mezi výskytem do té doby relativně vzácných zhoubných chorob a používáním nových, zázračných chemikálií. Rachel Carsonová byla první, kdo dokázal zburcovat veřejné mínění, kvůli své kritice čelila útokům chemického průmyslu a své závěry musela obhajovat i před americkým Senátem.

Rachel Carsonová uvádí v Tichém jaru i případ úmrtí dvou malých chlapců z Wisconsinu. Oba zemřeli ve stejnou noc v důsledku stejné události: první z nich si hrál na dvoře vedle bramborového pole, které jeho otec ošetřoval přípravkem Parathion, druhý chlapec byl tak zvědavý, že si šel rozmetač do stodoly přímo osahat.

O třináct let později zaznamenal podobný případ Josef Velek v textu Smrt má vůni jahod. Popsal v něm hromadné otravy insekticidem Soldep, které se staly na Hodonínsku v roce 1975 a které si vyžádaly čtyři oběti, včetně třináctiletého Vašíka.

Případ Vašíka je přitom tak nevinný: jedno prázdninové odpoledne se chlapec cestou z fotbalu zastavil u souseda, který právě soldepem ošetřoval bramborové pole, a pomohl mu. Kropicí konev nosil sem a tam a brambory poctivě kropil řádek po řádku. Cestou domů si vedle bramborového pole utrhl hrst jahod. Večer se mu udělalo špatně, omdlel a upadl do kómatu, ze kterého už se nikdy neprobral. Koncem října v nemocnici zemřel.

Na urgenci Josefa Velka hlavní hygienik ČSR uvedl, že na Hodonínsku bylo v létě 1975 postiženo celkem 15 osob, z nichž dvě v důsledku nepřiměřeného zacházení s pesticidem okamžitě zemřely. V prvním případě šlo o souhru náhod: po nevědomé kontaminaci se doma starší muž po pár panácích opil natolik, že u něj kombinace soldepu a alkoholu vyvolala těžké delirium tremens, v němž zemřel. Druhý muž spáchal sebevraždu cíleným požitím soldepu, protože zaslechl, že po jeho vypití se umírá v pocitu blaženého omámení. Ve skutečnosti umíral dlouho v křečích a za vyčerpávajícího dávení. Třetí, opožděnou obětí byl malý Václav. Celkem však v létě 1975 zemřely na Hodonínsku čtyři osoby.

V případě Hodonínska je alarmující, že se nejednalo o plošný postřik, ale o jednotlivé kauzy. To vyvolalo takovou paniku, že hlavní hygienik ČSR musel v celostátním vysílání Československého rozhlasu na konci října uklidňovat obyvatelstvo a nabádat k opatrnosti při práci a eventuálním požití podobných chemikálií.

Rozšíření pesticidů, insekticidů a fungicidů bylo v Československu před rokem 1989 obrovské, povědomí o jejich důsledcích fakticky žádné. Co do užití chemikálií v zemědělství v té době patřila ČSSR mezi evropské velmoci, vysokým podílem dusičnanů v zelenině předběhla i Kubu a Rumunsko. Přitom při zvýšené spotřebě chemických hnojiv dokázalo Československo vyprodukovat jen polovinu toho co zemědělství západoněmecké.

Změny přicházely zpravidla šokem. Nejznámější DDT bylo v Československu zakázáno v roce 1974 mimo jiné v důsledku šokujícího zjištění, že sledované hodnoty DDT a dalších pesticidů dosáhly v mléce kojících matek na přelomu let 1972–1973 historického maxima. Překvapení to ale nebylo – průběžné sledování těchto prvků v lidském tuku vykazovalo nejvyšší hodnoty kontinuálně již od roku 1971 až do roku 1975. Se zákazem však DDT nezmizelo. I o deset let později se stále vyskytovalo v rybím mase, protože jeho residua stále byla v povrchových vodách.

Ze smrtelné spirály nebylo úniku. Využití dusičnanů v zemědělství dosáhlo koncem 70. let takového tempa, že v letech 1971–1986 hygienici konstatovali nárůst podílu dusičnanů v pitné vodě o 150 procent a podle údajů z roku 1984 byla pitná voda v zemi plně nezávadná pouze z poloviny. S nárůstem spotřeby dusičnanů v zemědělství totiž stoupal také jejich průsak do spodních vod, přičemž od roku 1966 do roku 1986 stoupala spotřeba těchto hnojiv v každé pětiletce o více než desetinu.

V roce 1988 se však přece jen něco změnilo. Federální ministerstvo vnitra ČSSR v lednu zrušilo utajování zpráv o stavu životního prostředí a výsledky ovlivnění zdravotního stavu obyvatelstva jednotlivými faktory životního prostředí. A zrušilo i utajení výsledků sledování mutagenních a karcinogenních látek v odpadech, vodách a půdě. Pravdu totiž znali do roku 1988 jen vyvolení.

Na konci října 1989 pak v Sofii natočil Egon Lánský první rozhovor Svobodné Evropy s oficiálním československým představitelem. Byl jím Pavel Patzel, ředitel odboru životního prostředí Státní komise pro vědecko-technický a investiční rozvoj v Praze. Egona Lánského zajímalo, proč je ekologie v Československu v gesci ekonomů a proč vedoucí úlohu KSČ ve společnosti nedoplňuje i celospolečenská zodpovědnost KSČ za ekologické škody.

Revoluce začala za pár týdnů.

Film Vesničko má středisková milují generace diváků. Ale Mukařovští v době příprav natáčení zahájili ve vedlejším okrese Praha-východ soudní spory kvůli zamořeným zahradám a zničeným životům. Žluté práškovací letadlo, které ve filmu přinášelo na venkov pokrok, podprahově zlehčovalo realitu socialistického zemědělství. A skvěle obsazená role jeho pilota nechávala diváky na chvíli zapomenout, že pravděpodobnost jejich úmrtí na rakovinu či leukémii roste s každým postřikem.

Autorka je historička, působí v Institutu politologických studií Fakulty sociálních věd UK