Českoslovenští piloti uspěli v největší letecké bitvě

V DNEŠNÍM DÍLE SE MIMO JINÉ DOZVÍTE

Britské letectvo od časného rána krylo nájezd námořnictva a pozemního vojska na opevněný francouzský přístav Dieppe. Operace nesla krycí název Jubilee. Britové do ní nasadili 840 letadel včetně 672 stíhacích, tedy více než měli k dispozici jakýkoli den bitvy o Británii z léta 1940.

„Letectvo sehrálo v celodenní operaci a celodenní letecké bitvě velmi podstatnou úlohu,“ uvedl Jiří Rajlich z Vojenského historického ústavu (VHÚ). „Královské letectvo provedlo skoro 3000 bojových letů (přesně 2995 – pozn. red.). Většinu podnikli stíhači. Němci provedli 950 bojových vzletů stíhaček a bombardérů.“

„Jsem přesvědčen, že to byla největší letecká bitva války. Naše peruť tehdy určitě absolvovala víc akcí než kdykoli předtím,“ uvedl velitel 131. perutě spitfirů Michael Pedley.

Podobu bojů popsal benjamínek československé 312. perutě Miroslav Liškutín: „Dva focke-wulfy ve volné formaci se ocitly přede mnou a točily se k zádi naší perutě. Rychle jsem se za ně dostal a soustředil se na druhého. Jak jsem zmáčkl spoušť, vzpomněl jsem si na starou radu a instinktivně se ohlédl. Samozřejmě, byl tam a chystal se mě osolit. Ostře jsem se mu vyhnul, on stržený svou rychlostí se dostal přede mne – a dřív než se stačil vzpamatovat, už mu sedím v týle. Krátká dávka zasáhla jeho křídlo a zvedla prach stříbrných jisker. Ve stejné době mi nad hlavou zazářily dva žhavé pruhy doprovázené rachotem v mém letadle. Pach korditu naplnil mou kabinu. Někdo mne osolil.“

Liškutínův spitfire utrpěl vážné škody, v pravé polovině křídla zela obrovská díra a poškozeno bylo i levé křidélko. Přesto se s ním dokázal s vypětím sil vrátit na základnu. Musel však knipl zajistit tyčí k nouzovému otevírání dvířek, protože neměl sílu vyrovnávat let zmrzačeného letadla.

Ještě ten den se dokázal pomstít, když byla 312. peruť odpoledne znovu vyslána do boje, aby chránila britské lodě před německými bombardéry: „Podle dlouhé zádě jsem druhého identifikoval jako Do 217. Zahájil po mně obrannou palbu. Vypálil jsem po něm krátkou dávku, abych mu zabránil v úniku do mraků, ale on místo toho začal pikovat (přešel do střemhlavého letu – pozn. red.). Pronásledoval jsem ho skrze palbu naší protiletadlové obrany, přičemž jsem po něm vypálil několik dávek zezadu a z boku. V této fázi mě dostihl spitfire, který dvěma nebo třemi dávkami způsobil další poškození nepřátelského letounu. Z dornieru pak začaly odletovat kusy. Já potom vystřelil opět zezadu z 300 yardů a spatřil jsem oheň na motoru a křídle. Pět sekund poté nepřátelský letoun havaroval v moři.“

Liškutín uplatnil nárok na polovinu střeleného letadla, nebyl však jediným příslušníkem 312. perutě, který v boji uspěl. Jeden Do 217 sundal i Josef Keprt. Byl to jeho třetí sestřel.

Úspěchy však slavili ten den i další českoslovenští piloti, jedenáct příslušníků 310. perutě ohlásilo už dopoledne poškození nebo pravděpodobné sestřely dvou Fw 190, dvanácti bombardovacích Dornierů Do 217 a jednoho Junkersu Ju 88. V boji následujícím o půl hodiny později, ve kterém byl zasažen Liškutínův spitfire, ohlásilo poškození nebo pravděpodobný sestřel německých focke-wulfů osm příslušníků 312. perutě.

Žádný z československých pilotů nebyl ztracen, což bylo mimořádné, uvedl Rajlich: „Je to skoro rarita, protože letecké jednotky RAF ztratily přes stovku letadel a dalších 60 měly těžce poškozených. Všechny národní perutě utrpěly nějaké ztráty, Čechoslováci kupodivu ne, a pokud jde o počty vítězství, tak ve skrumáži, která panovala nad Dieppe jim byly oficiálně přiznány dva sestřelené dorniery a 21 poškozených nebo pravděpodobně sestřelených letadel. Před časem němečtí historici udělali analýzu bojů, kterých se účastnili Čechoslováci, a říkají, že nesestřelili dva dorniery, ale dokonce pět, ale zase říkají, že poškozených letadel mají na kontě míň.“

Britové ztratili 103 letadla a 59 dalších bylo poškozeno. Padlo 69 letců z 1179 nasazených, 30 jich bylo zraněno a 18 zajato. Britské ztráty byly více než dvojnásobné než německé, Luftwaffe přišla o 48 zničených letadel a padlo 14 jejích pilotů. „Navzdory tomu byla letecká podpora hodnocena vysoko. Skutečně se nad Dieppe podařilo získat vzdušnou převahu nad protivníkem,“ uvedl Rajlich, podle něhož šlo o taktické vítězství: „Britské letectvo zůstalo po bitvě nedotčené, zatímco Němci si museli na Západě sáhnout na dno, protože na konci dne neměli už žádné palivo a neměli už vůbec žádné kanonové střelivo, takže v následujících dnech museli operovat velmi omezeně.“

„Tvrdí se, že letecké boje byly mnohem urputnější, než tomu bylo kteréhokoli jiného dne za celou válku. Ztráty na obou stranách byly velké. Avšak zatímco spojenci se s nimi byli vzhledem k připraveným náhradám schopni vypořádat, Němci nikoli,“ uvedl velitel 174 perutě hurricanů John Brooks.

Mnohem vážnější byly ztráty pozemních sil, jimž se nepodařilo splnit plánované operace, připomněl Rajlich: „Byl to kombinovaný nájezd námořnictva, pozemního vojska a letectva na opevněný severofrancouzský přístav Dieppe a skončil, jak skončil. Byla to až příliš draze zaplacená zkušenost. Účelem bylo dobýt město, zachytit se tam, dobýt dělostřelecké baterie a po splnění úkolů se zase stáhnout na pobřeží a odplout zpátky do Anglie.

V Dieppe bylo vyloděno přes šest tisíc spojeneckých vojáků, většinou Kanaďanů z druhé divize generála Robertse, kterých bylo asi pět tisíc. Pak tam bylo asi tisíc příslušníků britských commandos a k nim bylo přičleněno asi 50 amerických rangers. Nedopadlo to podle představ plánovačů, protože akce byla předčasně prozrazena, Britové a především Kanaďané se setkali na pobřeží s větším odporem, než čekali. Utrpěli obrovské ztráty – 70 procent nasazených mužů –, jmenovitě to bylo asi 1100 padlých, přes 800 zraněných a více než 2100 především Kanaďanů padlo do německého zajetí.“

Do operace se zapojilo 217 lodí vedených torpédoborcem HMS Calpe. Ještě před úsvitem byla spuštěna vyloďovací plavidla a vzlétly britské bombardéry mající ochromit pobřežní baterie a položit dýmovou clonu. Jednotkám speciálních sil se však většinu dělostřeleckých baterií nepodařilo dobýt nebo umlčet a pod těžkou palbou se ocitl i hlavní výsadek na pláži u Dieppe.

Zůstaly na ní i nejmodernější tanky Churchill, protože se nepodařilo překonat zeď nad pláží. Němci vyhlásili už ve čtyři ráno pohotovost, protože se část konvoje setkala s německými loděmi a německé jednotky byly ještě před zahájením operace posíleny o zkušené vojáky, neboť Němci útok čekali. Už v 7:30 vydalo britské velení rozkaz stáhnout se.

Piloti ze dvou československých stíhacích perutí tak kryli až stahování spojeneckých sil, protože 310. peruť poprvé vzlétla z Redhillu v 7:55 a 312. v 7:57. Obě se vrátily kolem půl desáté a s nepřátelskými letci se nestřetly. Jen Josef Pípa z 312. perutě zapálil německý člun. Podruhé byla 310. peruť ve vzduchu od 10:23 do 11:55, přičemž nad Dieppe se dostala v 10:50. Třistadvanáctka podruhé vzlétla v 10:50.

„První let byl doprovod hurribomberů, hurricanů s bombami, které měly zaútočit na německou obranu na pobřeží. Druhý bojový let byla hlídka přímo nad plážemi Dieppe kolem 11. hodiny, to bylo v době, kdy se už masakrovaný výsadek stahoval k pobřeží a naloďoval se bez výzbroje, nechal tam na pobřeží všech 28 tanků Churchill,“ uvedl historik z VHÚ a dodal:

„Třetí bojový let čs. wingu proběhl odpoledne, a to už bylo letecké krytí konvoje, který se vracel zpátky do Velké Británie. Právě při krytí leteckého konvoje se Čechoslovákům podařilo sestřelit dva dorniery, které se pokoušely bombami napadnout vracející se plavidla.“

K třetímu letu odstartovala 312. peruť ve 14:10 a vrátila se v 16:10, 310. peruť byla ve vzduchu od 14:15 do 15:57.

I když českoslovenští piloti bojovali statečně, všechny lodě se jim uchránit nepodařilo, Němcům se podařilo zasáhnout torpédoborec HMS Berkeley: „Torpédoborec byl zasažen bombou z Focke-wulfu 190. Ne že by ho Němci přímo potopili, při návratu ho museli Britové potopit sami,“ řekl Rajlich a doplnil: „Britové také ztratili 33 vyloďovacích plavidel.”

Ještě agilnější byli dva českoslovenští piloti u britských perutí: „Jiří Maňák lítal na nových spitfirech devítkách u 611. stíhací peruti, byl nad Dieppe čtyřikrát.“ Už v 5:55 poškodil jeden Fw 190. Čtyřikrát se nad Dieppe objevil i František Vancl z 111. perutě, který se v 9:40 podílel na sestřelu jednoho Do 217.

Byť britští piloti uspěli a podařilo se jim vylákat německé letce do vzduchu a na krátkou dobu Luftwaffe ochromit, nájezd ukázal, že vylodění ve Francii bude vyžadovat mnohem větší převahu sil a jejich lepší krytí ze vzduchu i z moře.

„Srpnová operace se musela obejít bez větší podpory těžkých kusů válečného námořnictva, byly tam jen torpédoborce, které nemohly svou palbou vykonat to, co mohla udělat 380mm děla křižníků. Velitel námořnictva Dudley Pound nechtěl ztratit u pobřeží žádnou velkou loď. Nakonec nebyl použit ani vzdušný výsadek a sešlo i z masivního leteckého bombardování, aby při operaci nepřišlo o život větší množství francouzských civilistů.“

I když se někdy uvádí, že operace Jubilee byla zkouškou invaze do Evropy, podle Rajlicha to tak není: „On se jí dlouho připisoval význam, že to byla generální zkouška na invazi. To je trošku legenda. Jisté je, že se Britové a spojenci z této lekce poučili. Dieppe ukázalo, že když už dělat nějaký nájezd, tak se vším všudy, s těžkou dělostřeleckou přípravou, s těžkým bombardováním a bohužel i s tím rizikem velkých ztrát nejen vlastních, ale i civilistů,“ dodal historik.

„Opravdové zkušenosti s vyloďovacími operacemi Angloameričané získali až ve Středomoří při invazi severní Afriky, a hlavně při invazi na Sicílii. Tam se prověřily postupy uplatněné v Normandii v roce 1944. Jakési poučení tady bylo, pokud jde o Dieppe, ale spíš, jak se to nemá dělat,“ zhodnotil operaci Jubilee Rajlich.