Českoslovenští piloti působili za Slovenského národního povstání v týlu nepřítele

Pro všechny zkušené veterány RAF přestavoval návrat do vlasti mimořádnou událost, jak plyne ze vzpomínek Františka Fajtla První doma: „Je pátek 15. září přesně 15:30 hodin. Jasně jsem si uvědomil, že roluji na start k nejvýznamnějšímu letu svého válečného života, na který jsem čekal netrpělivě plných pět let. Letím domů! Otočili jsme proti větru a odstartovali po dvojicích. Chábera se mě držel jako klíště. Zanedlouho jsme přistáli na letišti Krosno. Sovětští mechanici nás starostlivě odbavili. Odstartovali jsme konečně na poslední úsek naší historické pouti domů po dlouhém pobytu v exilu. Letěli jsme v bojové čtyřce roztažené do šířky. Buráceli jsme hrdly sedmi tisíc koní směrem k Breznu nad Hronom. Do Banské Bystrice už jsme měli jenom skok. Zvedl jsme čtyřku (lavočkinů) asi do dvou set metrů, aby obyvatelé a povstalci měli víc možností a času rozpoznat rudé hvězdy na našich letadlech. Před kostelem jsem zabočil doleva, vytáhl své kamarády ještě výš a zamířil na Zvolen. Na jeho severním konci, asi dvacet kilometrů od Banské Bystrice, leželo letiště Tri Duby, náš cíl. Dosedl jsem v 18.55 hodin moskevského času, za mnou ostatní. Na ploše letiště se najednou vyrojil život, všechno na nás mávalo a běželo nám v ústrety, jakmile jsme začali rolovat. Mechanici nás zachytili za konce křídel. Při vylézání z kabiny mi začali pomáhat a na zem mne takřka snesli na rukou. Samozřejmě jsem se náramně usmíval - Jsem štábní kapitán Fajtl a přiletěli jsme vám na pomoc.“

Pluk však z letiště Tri Duby, což je dnešní letiště Sliač, nepůsobil, připomněl Rajlich. Využíval malé letiště Zolná: „Volba Zolné byla logická. Když štábní kapitán Fajtl 15. září přiletěl na Tri Duby, tak se dohodl s velitelstvím povstaleckého letectva, že Tri Duby jsou příliš na ráně. Němci o nich věděli a na Tri Duby podnikali skoro každý den větší nebo menší nálety.“

Vybrána byla Zolná, i když podmínky na ní byly spartánské, připomněl historik: „Tri Duby bylo vojenské letiště vybudované v meziválečném období, disponovalo potřebnou letištní infrastrukturou včetně hangárů, ale Zolná byla něco úplně jiného. To bylo pole a žádné hangáry.“

Přesto mohl v Zolné o dva dny později přistál celý 1. československý letecký pluk, který vzlétl ze Stubna, vzpomínal Fajtl: „17. září 1944, to byl den D našeho pluku. Čtrnáct hodin deset minut, to byla hodina H našeho nového života. Cítil jsem to, když jsem dával plný plyn své lavočce. Letíme domů a všichni. V Krosnu jsem přijal poslední příkazy k přeletu. Nad Zolnou už poletíme sami. Odstartováno. Začali jsme stoupat do 4000 metrů.“

Pro samotného Fajtla však nebyl přesun bez problémů. „Najednou jsem zjistil, že nebezpečně poklesl tlak oleje. Zamával jsem smluveným znamením Cháberovi, aby převzal velení. Potom jsem větším obloukem udělal čelem vzad a spustil se klouzavým letem ke krosenskému letišti.“

Přelet skupin to však neohrozilo, napsal Fajtl: „Obě skupiny proklouzly až do cíle. Nad Zolnou dali velitelé svým pilotům rozchod, aby si pořádně louku prohlédli. Mezitím Tóthovi lidé na zemi vytyčili přistávací téčko a zajistili sedání letounů proti větru. Někteří piloti sotva vylezli z kabin, poklekli a líbali zem.“

Právě touha dostat se co nejdřív do své vlasti vedla československé veterány britské RAF, aby 31. ledna 1944 odcestovali do Sovětského svazu, vyzdvihl Rajlich:

„Je třeba připomenout, že jádro příslušníků československého stíhacího leteckého pluku v Sovětském svazu utvořili dobrovolníci, kteří do té doby čtyři roky už bojovali ve Velké Británii a předtím mnozí z nich i ve Francii. Všichni byli dobrovolníky a rozhodně nelze říct, že by to byli sympatizanti komunistického režimu. Byly tam jeden nebo dva takové případy, ale to nerozhodovalo. Měl jsem to štěstí mluvit s většinou z těch, kteří přežili, a říkali - bylo nám zcela jasné, že se z východu dostaneme rychleji z domu. Nic jiného zatím není třeba hledat. A je třeba si také říci, že v té době byla prestiž Sovětského svazu v očích spojenců poměrně vysoká.“

Fajtl přiletěl po opravě olejového vedení o několik hodin později: „S Hlučkou jsme se nad Zolnou objevili pozdě odpoledne. Zakroužili jsme a prohlédli si všechno z ptačí perspektivy. Měl jsem radost z maskovací schopnosti potočního porostu. Lavočky by pod ním nezasvěcenec sotva tušil.“

Působení leteckého pluku v týlu nepřítele bylo výjimečné, zdůraznil historik: „Určitě je to ojedinělé. Pokud vím, na evropském kontinentě k ničemu podobnému nedošlo. Byly takové případy v severní Africe, tam skutečně operovaly některé odříznuté letecké jednotky prakticky v týlu nepřítele. Ale situace v severní Africe a ve střední Evropě byla trošičku jiná nejenom podnebím.“

V Africe nebyla souvislá fronta a docházelo k rychlým přesunům obrněných sil. „Je to jeden ze světových unikátů, které drží naše československé letectvo,“ řekl Rajlich.

Dvě desítky Lavočkinů La-5FN představovaly významnou sílu, připomněl Rajlich: „Přílet 1. československého stíhacího leteckého pluku na povstalecké Slovensko dost změnil leteckou situaci nad povstaleckým územím. Do příletu Fajtlova pluku povstalci disponovali pouze Kombinovanou letkou na letišti Tri Duby. Byla postavena na bázi pilotní školy slovenských vzdušných zbraní, takže tam byla většinou cvičná letadla nebo zastaralé bojové letouny. Jádro letky tvořily stíhací dvojplošníky Avia B-534, což byl standardní stíhací dvouplošník předmnichovského československého letectva, a dvoumístné pozorovací Letovy Š-328, plátnem potažené dvouplošníky. I když byly řízené instruktory, nemohly čelit moderním německým strojům. Přílet dvacítky lavoček znamenal okamžitou změnu letecké situace.“

Pluk se okamžitě zapojil do bojů, připomněl Rajlich: „Fajtl okamžitě po příletu na Slovensko naplánoval bleskový přepad letiště v Piešťanech, což bylo jedno ze dvou klíčových letišť německé luftwaffe na Slovensku. Překvapivým útokem osmi lavoček se podařilo 18. září velkou část letadel v Piešťanech eliminovat a slovenské povstalecké jednotky si mohly alespoň na čas vydechnout.“

Zničeno bylo osm až devět letadel, především stíhacích Messerschmittů Bf-109, ale zničeny byly i dva střemhlavé bombardovací Junkersy Ju-87D-5 Stuka, které byly nasazovány proti pozicím povstalců. Několik dalších štuk bylo zničeno. Zasaženy byly i tři pozorovací Focke-Wulfy Fw-189, které povstalci obzvlášť nenáviděli.

Nepříteli se však dařilo zasazovat i rány ve vzduchu, dodal Rajlich: „Už v prvních dnech Fajtlův pluk dokázal sestřelit několik německých letadel. V poměrně četných vzdušných bojích stíhači 1. československého stíhacího leteckého pluku nebyli nikdy poraženi. Žádná z lavoček nebyla sestřelena ve vzdušném boji. Jedna byla poškozena při souboji nad Tremi Duby 18. října 1944.“

Českoslovenští veteráni z bojů v britském královském letectvu dosáhli nejméně deseti potvrzených sestřelů, tří pravděpodobných a ve vzdušných bojích poškodili pět letadel nacistů.

Německý okupační velitel na SS-Obergruppenführer Gottlob Berger hned 20. září začal bít na poplach. Ve večerním hlášení napsal: „Nepřátelská letecká činnost… zesílila, při tom nepochybně rozpoznány ruské stíhačky.“

O den později hlásil, že „následkem výskytu nepřátelských stíhačů nebyly prováděny vlastní letecké akce, vlastní stíhači nejsou k dispozici,“ uvedl Rajlich ve stati Asymetrická letecká válka, který vyšel ve sborníku Slovensko proti fašizmu.

„Německá strana sice použila skoro všechny druhy letectva na Slovensku, ale v naprosto minimálním množství. Němci stáhli z hlavní fronty nejdřív dvojici, potom čtveřici stíhacích stodevítek do Piešťan, které měly pomoci vyrovnat převahu, kterou tam nastolil první československý stíhací letecký pluk, ale pak museli být odvoláni zpátky na hlavní frontu, protože na podzim roku 1944 německé ozbrojené moci hořelo úplně všechno na všech frontách.“

Fajtl také zmiňoval, že piloti Messerschmittů Bf-109 neoplývali bojechtivostí, často se jednalo o průzkumné varianty, jejichž úkolem nebylo vítězit ve vzduchu, ale získat snímky rozmístění sil nepřítele.

Sestřely si připsali i stíhači Kombinované letky. Prvního sestřelu Kombinované letky dosáhl (2. září) štábní rotmistr František Cyprich na dvouplošné Avii B-534.

„Sestřelil maďarský transportní letoun Junkers 52, který letěl z Budapešti do Krakova. No nebylo to úplně rovné střetnutí, i když šlo v obou případech o zastaralý typ. Junkers nebyl ozbrojený a maďarská posádka vůbec nevěděla, že na Slovensku vypuklo povstání,“ řekl Rajlich.

Další sestřel si dokonce připsal střelec Letovu Š -328, který se bránil útočícímu Focke-Wulfu Fw 189.

Čtyři sestřely si připsali slovenští piloti na Messerschmittech Bf-109, které před vypuknutím povstání uletěly do SSSR.

Zajímavý příběh přiblížil Rajlich: „Němci před povstáním dodali slovenskému letectvu menší množství Messerschmittů Bf 109G-6, což tehdy byly standardní stíhací letouny luftwaffe. Měla je tzv. pohotovostní letka, 13. letka v Piešťanech a skutečně s nimi zasáhla 26. června 1944 proti americkému náletu směřujícímu na vídeňskou oblast. Byla zle pošramocena americkými stíhači. Prakticky přestala existovat a zbylé messerschmitty byly předisponovány východoslovenské armádě. Po vypuknutí povstání většina těchto letadel 31. srpna 1944 přeletěla na sovětskou stranu. Protože Kombinovaná letka neměla žádné moderní stroje, tak si vyžádala dva messerschmitty.“

Jejich dodávka povstalcům velmi pomohla, zmínil historik: „Uvedly se naprosto skvěle, protože sotva přistály, tak byl hlášen nálet. Vystartovaly znova a během několika minut složily jeden průzkumný Focke-Wulf Fw 189. Četl jsem německou zprávu, Němci v ní doslova říkají - je třeba si dát pozor na messerschmitty letectva banditů, protože jsou to dobré stroje a pilotují je zkušení letci, kteří znají slabiny našich letadel. Je to vlastně poklona pilotům, kteří létali na stodevítkách proti bývalým spojencům. Rudolf Božík, František Cyprich i další byli většinou veteráni slovenské 13. stíhací letky, kteří mají oficiálně přiznány i sestřely z východní fronty z roku 1943, kdy ještě bojovali na německé straně.“

Nejen letecký pluk, ale i další jednotky účastnící se Slovenského národního povstání bylo nutné zásobovat ze vzduchu pomocí leteckého mostu, který zorganizovali Sověti z krosenského letiště.

„Lisunovy Li-2 přistávaly na Trech Dubech s výzbrojí, municí, palivem a dalšími nezbytnostmi. Hlavně tam ale dopravily dva tisíce příslušníků druhé československé paradesantní brigády, která se poté stala vlastně nejklíčovější součástí 1. československé armády na Slovensku. Stálo je to poměrně dost obětí, 16 lisunovů bylo nad Slovenskem buď sestřeleno, nebo havarovalo, protože letecký provoz probíhal v noci, což je v horském terénu navigačně obtížné,“ uvedl Rajlich.

Dodal, že další pomoc shazovali na padácích Sověti ze středních bombardérů B-25 Mitchell, které SSSR získal od Američanů.

Aby se snížila závislost na dodávkách, poslal Fajtl vzorek předválečného československého lihobezinového paliva BiBoLi do SSSR, zda se dá používat v motorech lavoček. Ukázalo se, že je to možné, když se do něj přidá americký stooktanový benzin, který Sověti odstávali od Američanů.

„Trošku poklesly výkony, ale vzhledem k tomu, že luftwaffe neměla výraznou převahu, tak to až tak nevadilo.“ S lavočkiny dokázali českoslovenští piloti úspěšně zasáhnout i proti obávaným Focke-Wulfům 190 A, které byly rychlejší.

Pomoc však nepřicházela jenom ze sovětské strany, ale i od západních spojenců, i když ti měli Slovensko dál. Přesto na letišti Tri Duby dvakrát přistály americké čtyřmotorové bombardéry B-17, připomněl Rajlich:

„Američané tlačení československou vládou a vojenskými orgány nabízeli leteckou pomoc povstaleckému Slovensku. Bylo vypracováno několik programů výsadkových a transportních apod., ale oficiálně nic nebylo ujednáno, protože Slovensko bylo v sovětské operační sféře. Dva lety B-17 na Slovensko se udály kvůli vyzvednutí zajatých amerických pilotů. Jeden zajatecký tábor se nacházel na Slovensku v Rychnově. Když začalo povstání, slovenské stráže otevřely brány a odešly s americkými letci na povstalecké území. Američané se chtěli dostat zpátky do Itálie.“

Vyzvednout je přiletěly americké bombardéry. „První přistání dvou B-17 se uskutečnilo 17. září 1944 na Trech Dubech, druhé 7. října. To přiletělo šest B-17 s daleko větší stíhací ochranou. Samozřejmě naložily sestřelené letce, ale hlavně vyložily spoustu užitečného materiálu, od protitankových sér přes samopaly Marlin a poměrně velké množství bazuk a asi dva a půl tisíce granátů do nich. Bohužel není mnoho dokladů o tom, jak byly použity, i když povstalci trpěli převahou nepřátelských pancéřových jednotek, tanků a neměli proti nim adekvátní obranu. Bazuky mohly leccos vyřešit, protože žádný tank, který Němci na Slovensku nasadili, by bazuce neodolal. Doloženy jsou jen dva tři případy, kdy byly použity,“ řekl Rajlich.

Zmínil i důvod, proč tomu tak mohlo být: „Když jsem se na to ptal jednoho slovenského letce na Trech Dubech, tak říkal: Tri Duby chránili partyzáni a ti z bazuk vytáhli napájecí baterie a bez baterie bazuka nefunguje.“

Pomocí ze strany Američanů bylo i bombardování letiště Malacky, odkud operovala luftwaffe proti povstaleckému Slovensku, uskutečněné 20. září, zmínil Rajlich.

„Československá vláda žádala Američany o vyřazení letiště Malacky. Američané to vyřešili velmi jednoduše - v rámci jednoho gigantického náletu. Odpojil se poměrně velký svaz, a bombardoval letiště Malacky Nový Bor. Úplně tam zničili nebo vyřadili z provozu asi 40 letadel, což znamenalo obrovský přínos a obrovské ulehčení pro povstalecké pozemní síly.“

I když piloti lavoček neprohráli žádný letecký souboj, tři z dvaadvaceti padli při útocích na pozemní cíle.

„Všechny bojové ztráty šly na vrub německé protiletadlové obraně. Lavočky byly sice stíhací letouny a počítalo se s nimi jako se vzdušnou záštitou povstaleckého prostoru, ale vlivem okolností plnit úplně jiné úkoly. Byly nasazovány, nebo jejich část, jako bitevníky. Pod skoro všechny sovětské stíhačky šly pověsit malé pumy a pak na nepřátelskou techniku útočily palubním kanony. Ale lavočky vůbec neměly žádné pancéřování ani nebyly celokovové, protože jejich potah byl překližkový. Při útocích na pozemní cíle, které musely být podnikány z malé výšky, si z lavočky mohl udělat terč i průměrný střelec z pušky,“ uvedl historik.

„Při útocích na pozemní cíle padli tři piloti - František Vaculík, Bohuslav Mráz a Tomáš Motyčka. Byli prokazatelně sestřeleni malými rážemi. Několik dalších pilotů bylo právě oněmi malými rážemi zraněno poměrně vážně. Mluvil jsem kdysi s Františkem Loveckým. Ten byl 20. nebo 21. září zasažen kulkou do stehna a jenom s velkým vypětím sil dotáhnul lavočku na Zolnou, kde ho museli z kabiny vytáhnout,“ připomněl Rajlich nebezpečí útoků na pozemní cíle.

Jak se zhoršovalo počasí a silné deště podmáčely louku u Zolné, pluk se přesunul na Tri Duby.

„Jak se tenčily síly Kombinované letky, jedna letka Fajtlova stíhacího pluku se přesunula na Tri Duby. Později se tam přesunul celý pluk, ale to už byly jen zbytky, protože pluk během povstání utržil za těch šest neděl ztráty. Na konci činnosti, 25. října 1944, disponoval Fajtlův pluk už jenom jedenácti letuschopnými stroji.“

Navzdory nasazení leteckého pluku a vyslání paradesantní brigády i dodávkám munice a paliva bylo povstání poraženo. Přitom nebojovalo proti přesile, připomněl Rajlich.

„Povstalecká armáda byla daleko početnější. Finální stav 1. první československé armády na Slovensku činil zhruba 60 tisíc vojáků pravidelné armády a zhruba 12 tisíc partyzánů. Německá strana nikdy neměla početní převahu, měla mírnou převahu v kvalitě a počtech tanků nebo obrněných vozidel a měla rozhodnější vedení operací. Morálka některých mobilizovaných jednotek kolikrát nebyla úplně na náležité výši a slovenská strana musela improvizovat. Nezachránil to ani přílet dvou tisíc příslušníků 2. československé paradesantní brigády, protože dva tisíce chlapů nemohlo spasit všechno.“

Karpaty se přejít nepodařilo, Rudá armáda i 1. čs. obrněná brigáda sice zahájily 8. září karpatsko-dukelskou operaci, ale spojit s povstalci se jim nepodařilo, německá obrana byla příliš silná.