Československo dodávalo Sýrii zbraně na dluh, ale i rafinerie a cukrovary

Ti Sýrii hodnotili jako „rozvojovou zemi s určitými rysy přechodu od kapitalismu k socialismu“, která na Blízkém východě zadržovala „hegemonistické ambice amerického imperialismu“. Sýrii si ale cenili i pro její „realistický postoj“ lišící se od radikálních pozic Libye Muammara Kaddáfího (v zemi vládl v letech 1969–2011) nebo Iráku Saddáma Husajna (1979–2003).

I z těchto důvodů byli Sýrii zvláště pod vedením generála a syrského prezidenta Háfize al-Asada (1971–2000) ochotni odpustit například trvale negativní postoj k Jásiru Arafatovi a jeho Organizaci pro osvobození Palestiny, které východní blok protežoval. Jak po své návštěvě Sýrie v roce 1987 doporučoval ministr zahraničních věcí Bohuslav Chňoupek: Sýrii bylo v tomto smyslu třeba „o našem pohledu“ i nadále „trpělivě přesvědčovat“. Praha také musela v zájmu zachování dobrých vztahů skousnout i to, že asadovská Sýrie odmítala podpořit některá pro východní blok zásadní stanoviska na světové politické scéně, například proti pinochetovské diktatuře v Chile.

Československé představitele rovněž znepokojovala vnitřní nestabilita Sýrie, neustálé třenice uvnitř státostrany Baas nebo neschopnost Sýrie budovat jednotné arabské hnutí s Egyptem či Irákem.

Představitelé KSČ také museli respektovat obecně antikomunistické naladění syrských elit a při podpoře syrských komunistů proto byli opatrní a rezervovaní. Historici Petr Zídek a Karel Sieber citují ve své knize Československo a Blízký východ v letech 1948–1989 (2009) bývalého pracovníka oddělení mezinárodní politiky ÚV KSČ Václava Jumra, podle něhož z hlediska ideového a politického jim „byli tamní komunisté blízcí, ale byli to buď lidé trpění, nebo v ilegalitě“. S ohledem na udržení oficiálních vztahů jsme jim ale byli ochotni „jen pomáhat, aby přežili“, vysvětloval Jumr.

Syrští představitelé zase chápali, že otevřená represe komunistů a levicových skupin jejich hlavní sponzory z východního bloku znepokojuje. Československý velvyslanec v Damašku Rudolf Kožušník v roce 1956 informoval Prahu o tom, že tehdy ještě jako nadějný vojenský velitel ve straně Baas navštívil Asad některé komunisty ve vězení a tam jim údajně řekl, že „sice nesouhlasí s jejich názory, protože komunismus je pro arabské země nepřijatelný, ale váží si lidí, kteří mají svou víru“.

Zdrojem vzájemných neshod byla například i otázka Syřanů studujících v Československu – například v roce 1964/1965 jich bylo přijato dvanáct. Sýrie ovšem požadovala, aby jejich seznam schvalovala výhradně ona, což Československo odmítalo s tím, že by tu pak nemohli studovat žádní příznivci syrské komunistické strany. Naopak relativně hladce probíhalo studium syrských posluchačů na Vojenské akademii Antonína Zápotockého v Brně. Jak uvádí historik Milan Vyhlídal, prvních čtyřicet jich nastoupilo už v roce 1963. O šestnáct let později pak Československo zabezpečovalo pětileté vysokoškolské studium pro deset syrských důstojníků v profesi inženýr tanků a obrněných vozidel. Celkem se podle Vybírala v Brně vystřídalo 753 syrských posluchačů.

Osou vzájemných vztahů byly především dodávky zbraní, tzv. speciálu. Sýrie našla v Praze spolehlivého a úvěruschopného výrobce zbraní a Československo v Sýrii hladový trh. Navzdory politickým a ideologickým třenicím či vnitropolitickým turbulencím, ať už v Sýrii v 50. a 60. letech, nebo v Československu během pražského jara, probíhaly vzájemně výhodné obchody po celou studenou válku k oboustranné spokojenosti.

Na počátku osmdesátých let tak Praha mohla Sýrii hodnotit jako jednoho ze svých „nejvýznamnějších odběratelů vojenského materiálu“ a pochvalovala si i to, že byť byla Sýrie mnohdy v těžké finanční tísni, úvěr za speciální materiál splácela vždy.

První velký obchod se zbraněmi byl uzavřen již v květnu a červnu 1956. Sýrie získala kromě jiného 45 trofejních tanků Pz-IV a 12 samohybných děl Pz-III. O rok později už Sýrie žádala například 15 tisíc útočných pušek, 150 protiletadlových děl a 50 milionů kusů munice. V září 1963 nejvyšší stranické vedení KSČ odsouhlasilo dodávku dvaceti letounů L-29 a komponentů pro stíhačky UTI-Mig-15.

Československo se v této době také snažilo proniknout na syrský trh a vyvážet tam rafinerie, cukrovary a strojírenské výrobky. V roce 1956 byla podepsána obchodní a hospodářská dohoda o výstavbě elektrárny a rafinerie ropy v Homsu s roční produkcí jeden milion tun. Ve stejném městě byly v letech 1955 až 1960 postaveny dva cukrovary a továrna na výrobu obuvi. V roce 1964 byla podepsána nová smlouva o dodávce třetího cukrovaru, Československo také souhlasilo s dodávkou nových strojů, aby mohla být zvýšena kapacita homské rafinerie na tři miliony tun.

Jenže pak přišla šestidenní válka arabských zemí s Izraelem (5.–10. června 1967), během níž Sýrie ztratila nejen Golanské výšiny, ale i značné množství vojenského materiálu, který bylo třeba znovu nahradit. Sýrii navíc zklamal postoj sovětského bloku, zejména když Sověti podle syrského premiéra Jusúfa Zuajjína doporučovali Sýrii a Egyptu, aby Izrael nenapadly jako první. „Bylo by bývalo lepší,“ vyčítal Zuajjín náměstkovi ministra zahraničních věcí Václavu Pleskotovi, který Sýrii bezprostředně po skončení války navštívil, „kdybychom vaše rady neposlouchali.“ Sovětští vojenští poradci v Sýrii si ale zase stěžovali na nízkou připravenost a nekompetentnost syrských vojáků, kteří podle nich nedokázali využít předností sovětské techniky. V zájmu stabilizace a pokračování „progresivního rozvoje“ v Sýrii měl Pleskot v Damašku demonstrovat zásadní ochotu Prahy vyztužit její obranné kapacity moderními zbraněmi, samozřejmě za výhodných úvěrových podmínek. Pleskot se také setkal s tehdy ještě ministrem obrany Asadem, který mu přiznal, že 80 procent syrských letadel a více než 50 procent vojenské techniky bylo zničeno. Nutně podle něj potřebovali dopravní vozidla, telekomunikační zařízení a protiletadlové dělostřelectvo.

Asadovi přizvukoval i premiér Zuajjín a Pleskota popíchl s tím, že Sýrie musí získat „nové, modernější zbraně, které by se vyrovnaly izraelské výzbroji“. Syřané se proto vydali na nákupy. Již v říjnu 1967 Prahu navštívil právě Háfiz Asad a zajímal se o obrněná vozidla, protitankové dělostřelectvo, tanky T-54 a nákladní automobily Tatra 138. Když se z něj stal v listopadu 1970 neomezený vládce Sýrie, spolupráce jen vzkvétala. V roce 1971 kromě tanků MT-55, VT-55, munice, min a plastických trhavin Syřané mimo jiné chtěli prodloužit smlouvu týkající se československých vojenských leteckých instruktorů, kteří měli Sýrii opustit do konce roku 1971. „Pokud by odešli, vznikla by kritická situace v celé syrské armádě,“ argumentoval Damašek.

Brzy se ale problémem stalo někdy až neúměrně velké množství zbraní, které Sýrie požadovala, a z toho vyplývající schopnost, respektive neschopnost Československa je v požadovaném termínu a počtu vyrobit, dodat, opravovat a školit obsluhující personál. „Naneštěstí“ se v říjnu 1973 v další izraelsko-arabské, jomkipurské válce Sýrie opět postavila na stranu poražených a Československo opět nabídlo, respektive muselo nabídnout pomocnou ruku. Jak uvádí Vyhlídal, ještě v průběhu konfliktu se československé vedení na základě doporučení Moskvy rozhodlo darovat Sýrii 103 tanků T-55, 12 letadel Mig-21 a řadu protitankových střel Maljutka v celkové hodnotě asi 193 milionů Kčs.

Postavení Sýrie jako klíčového blízkovýchodního spojence Moskvy i Prahy potvrdila oficiální Asadova návštěva v Praze v září 1975, během níž ujistil svůj protějšek, Gustáva Husáka, že Sýrie není ochotna „jít egyptskou cestou“, tedy uzavřít samostatnou dohodu a sblížit se s USA. Hned si ale postěžoval na to, že dlouhotrvající konflikt s Izraelem zatěžuje syrský rozpočet, a postěžoval si také na údajně nedostatečnou podporu východního bloku s tím, že Izrael dostává zbraně v hodnotě mnoha miliard dolarů.

Dodávky jen z Československa přitom nebyly malé. V letech 1972–1981 Sýrie dovezla více než 1300 tanků, stovku proudových letadel a 600 lehkých bojových vozidel pěchoty. Rostoucí syrská poptávka po zbraních představovala pro československý průmysl problém, do jehož řešení se musela zapojit všechna ministerstva, vládní a stranické orgány, aby společně našly dostatečné rozpočtové prostředky i volné výrobní kapacity.

Ještě před svou návštěvou Prahy si v dubnu 1975 Asad stěžoval Vasilu Biľakovi, že Sýrie požadovala 500 nových tanků, Československo je ovšem nebylo schopno dodat. Biľak se bránil tím, že výrobní kapacity jsou již „vyblokované“ a „přetížené“, a prstem ukázal na hlavního „viníka“, na Kaddáfího, který si také objednal velké množství zbraní a na rozdíl od Sýrie platil hotově v dolarech. Asad na to odpověděl, že Libyi na rozdíl od Sýrie nehrozí „bezprostřední imperialistické nebezpečí“.

V říjnu 1978 syrský ministr obrany generál Mustafa Tlass při návštěvě Československa žádal nové tanky T-55 a také 700 lehkých bojových vozidel pěchoty, o dva roky později chtěli Syřané také 30 letounů L-39 a modernizaci letecké výcvikové základny v Aleppu.

Asad navštívil Československo znovu v listopadu 1985 a s Husákem si opět potvrdili, že vzájemné vztahy obou zemí jsou „mimořádně uspokojivé“. Interně českoslovenští diplomaté Asadův režim skutečně chválili za pevnou orientaci na země socialistického bloku, ekonomickou situaci v Sýrii ovšem hodnotili jako složitou i proto, že vojenský sektor spotřebovává 60 procent státního rozpočtu.

Syrský režim už navíc nezůstával tak zatvrzelý vůči sirénám západního kapitalismu. Zapojit se proto musela i československá rozvědka, která udržovala v Damašku svou rezidenturu a i ve spřátelené Sýrii prováděla takzvaná „aktivní opatření“ jako šíření dezinformací, kompromitaci, skandalizaci či vyvolávání nepokojů.

Koncem 80. let se Československo stále méně angažovalo v dotování „antiimperialistické“ syrské politiky a zůstalo jen „má dáti–dal“. Syrský dluh vůči Československu v astronomické výši 900 milionů dolarů dosáhl úrovně, kterou československé politické vedení již nebylo ochotno tolerovat. V dubnu 1989 generální tajemník ÚV KSČ Milouš Jakeš Asada v Damašku znovu upomínal, že Sýrie od roku 1985 nesplácí ani úvěry poskytnuté na pokrytí zbrojních dodávek. Jakeš se snažil svůj protějšek přesvědčit, aby dluh splácel pravidelnými dodávkami ropy, a Asad se ho pokusil uklidnit slibem, že Sýrie svůj dluh vůči Československu ropou skutečně umoří.

(Autor je historik)