Češi bojovali od Pearl Harboru proti Japoncům, v Hollywoodu utvářeli obraz odbojného Československa

„Je třeba si uvědomit, že po první světové válce bylo ve Spojených státech 600 tisíc Čechů a 660 tisíc Slováků plus nespecifikované množství lidí z Podkarpatské Rusi. Byli to občané Spojených států, ale současně to byli lidé, kteří měli vztah k rodné vlasti,“ připomněl Olša.

„Není proto nijak překvapivé, že jenom v Pearl Harboru jich bojovalo možná několik desítek. Víme, že čtyři lidé, kteří příslušeli k české komunitě v USA, při útoku na Pearl Harbor zemřeli. Dokumenty jasně ukazovaly nejenom to, že byli českého původu, ale i na to, že byli aktivními členy české komunity, chodili do Sokola a téměř jistě mluvili česky,“ dodal.

V Pearl Harboru při útoku japonských námořních letců zahynuli Alvin Dvořák, Lawrence Cihlar, Edward Hanzel a Laddie Žáček. „Alvin Dvořák zemřel jako velký hrdina. Zůstával na zasažené lodi USS Arizona jako jeden z posledních. Byl ve strážní věži a hodil odtamtud lano, po kterém se čtyřem lidem včetně jeho podařilo dostat na břeh,“ připomněl Olša.„Jen mu to moc nepomohlo, měl popáleniny třetího a čtvrtého stupně na osmdesáti procentech těla a po několika dnech zemřel.“

Zapomenut však nebyl. „Jeho jméno se objevilo na seznamech velkých amerických hrdinů, ale psalo se o něm i v českých novinách. V časopisech Hospodář a Bratrský věstník, a s ním i o Lawrenci Cihlarovi, Laddiem Žáčkovi a Edwardu Hanzelovi. Mluvilo se o nich jako o prvních českých hrdinech druhé světové války z amerického pohledu, takže to nebyla bezvýznamná událost,“ uvedl Olša, který u památníků obětí útoku Japonců na Havaj položil věnec.

Alex Švamberk zmínil jiného hrdinu, zřejmě vůbec prvního vyznamenaného Čechoslováka v řadách americké armády, letce Anthonyho Holuba, který byl jako příslušník 19. bombardovací perutě nasazen na Filipínách.

„Byl členem posádky bombardéru B-17. Když 8. prosince (Filipíny jsou za datovou hranicí, takže v době útoku na Havaj - pozn. red.) nalétly japonské bombardéry na jejich základnu na Filipínách a po nich přilétly stíhačky zero, které se pokoušely dokonat zkázu způsobenou bombardéry, chopil se kulometu v jedné B-17 a střílel na zera. Z rukou velitele Douglase MacArthura dostal ještě na Filipínách vyznamenání a současně byl povýšen do důstojnického sboru. Pikantní na tom je, že Anthony Holub v té době ještě nebyl americkým občanem, protože se jeho rodina přestěhovala do Spojených států z Britské Kolumbie. Teprve poté, co byl vyznamenán a povýšen, dostal občanství,“ uvedl Švamberk.

„Čechoameričané díky svému počtu sloužili na všech frontách. My se často zmiňujeme o evropské, jak Čechoameričané přišli do Plzně a když se vítali s Plzeňáky, mluvili lámanou češtinou. Ale oni bojovali i na Saipanu, na Iwodžimě,“ připomněl Olša.

„Filipínská historie je o to zajímavější, že tam taky byli Češi, kteří tam buď pracovali pro firmu Baťa, nebo se tam dostali po roce 1939, když uprchli před nacisty. Byl mezi nimi i jeden pracovník československého vyslanectví v Tokiu. Ti všichni se sešli na ´bezpečných´ Filipínách, kde zažili útok Japonců. Celá skupina čtrnácti Čechů se jako jeden muž rozhodla vstoupit do americké armády a začít bojovat s Japonci. Na Filipínách stojí tři památníky připomínající Day of Infamy, moment, kdy byly Filipíny přepadeny Japonci - obrovský filipínský a americký, a vedle malinký, který je pouze československý a je na něm 14 jmen,“ dodal Olša, který působil na Filipínách jako československý velvyslanec.

Švamberk připomněl, že když vojáci upadli na Filipínách do zajetí, museli absolvovat baatanský pochod smrti do zajateckého tábora. „Jeden z nich zažil dva koncentrační tábory. Nejprve fašistický, z něhož se mu podařilo dostat ven a odešel na Filipíny, kde se dostal do podobného japonského,“ dodal Olša k soudu jednoho z Židů.

Zatímco pro Američany začala válka 8. prosince 1941, když Spojené státy vyhlásily stejně jako Británie válku Japonsku, Čechoameričané začali usilovat o navrácení svobody Československu už v roce 1938, připomněl Olša.

„V té době jsme měli na území Spojených států nejenom vyslanectví ve Washingtonu, ale také konzuláty v Pittsburghu, Clevelandu, New Yorku, Chicagu a ještě honorární konzuláty. Ty okamžitě začaly sjednocovat komunitu a bojovat za to, aby Československo přežilo. Když po 15. březnu 1939 Američané dali jasně najevo, že neuznávají okupaci Československa, naše diplomatická a konzulární mise zůstaly funkční, což bylo zásadní, protože mohly komunikovat s oficiálními orgány,“ uvedl konzul.

Mezi krajany se vybíraly peníze na pomoc, ale také se podporovala americká příprava na válku a zapojení do ní, dodal konzul. Všichni vybírali peníze na americkou válečnou pomoc a zároveň též pro organizace pomáhající uprchlíkům či československým vojákům.

Důležité bylo jejich působení v Hollywoodu, zdůraznil Olša: „Washington sice do jisté míry ovládá svět, ale současně ví, že bez propagandistické síly Hollywoodu nemůže vyhrát. Naši lidé ovlivňovali hollywoodské produkce tak, aby byly protinacistické a taky podporovaly Československo.“

To nebylo jednoduché, protože až do vstupu Spojených států do války existovala pravidla, že by hollywoodská produkce měla být pokud možno apolitická. Řídila se tím i největší studia, byť byla vedena Židy. V Los Angeles navíc od počátku 30. let působil německý generální konzul Georg Gyssling, který měl na lidi v Hollywoodu silný vliv. Přezdívalo se mu dokonce Hitlerův muž v Hollywoodu.

„Až Jack Warner se odvážil v roce 1939 jít do konfliktu s Německem a v roce 1939 natočil film s názvem Přiznání nacistického špiona, který se zabývá rozkrytím nacistického špionážního centra ve Spojených státech. Nacistického zvěda hraje významný československý herec v Hollywoodu Francis Lederer, tedy František Lederer. Ten film mohl být uveden, protože byl podle opravdové události,“ upozornil Olša.

Jakmile USA vstoupily koncem roku 1941 do války, Hollywood se plně zapojil do propagandy.

„Československo si uvědomilo, že musí mít na západním pobřeží také svého zástupce. Edvard Beneš se rozhodl v roce 1942 vyslat do San Francisca jako konzula svého bratrance Bohuše Beneše,“ připomněl konzul. Bohuš Beneše se okamžitě pustil do spolupráce s americkými studii a začal u hollywoodské produkce lobbovat za československé zájmy.

„V jedné ze svých zpráv smutně píše, že se mu nepodařilo v jednom filmu, který nespecifikuje, ovlivnit to, aby se vůdce československého odboje nejmenoval nesmyslně maďarsky László. Dnes víme, že je to jeden z nejlepších filmů, Casablanca,“ připomněl jednu perličku z Benešovy činnosti konzul.

Nejméně dva další filmy se mu ovlivnit podařilo. „Jeden z nich se jmenuje I Katové umírají, druhý Hitlerův šílenec. Oba jsou fiktivní představou, jak byl zlikvidován Heydrich. Atentát na Heydricha měl celosvětový dopad. Nebyla to jen jedna z nejvýznamnějších událostí československého odboje, který měl velký vliv na to, co se dálo v Československu, ale byl reflektován po celém světě, protože Heydrich byl jedním z vrcholných nacistů,“ uvedl Olša.

Jeho zabití při atentátu Hollywoodem pochopitelně rezonovalo. „Vznikly dva filmy o Heydrichovi, leč na rozdíl od Casablanky nepřežily zkoušku časem. Navíc filmaři nevěděli, jak atentát proběhl. V jednom případě Heydricha zabije pražský lékař, ve druhém ho zastřelí partyzáni v lese na trase mezi Lidicemi a Kladnem,“ vysvětlil konzul.

Olša ještě zmínil, že Katy režíroval slavný německý režisér Fritz Lang, kterého proslavil snímek Metropolis a který musel před nacisty utéct. Scénář napsal neméně slavný spisovatel Bertold Brecht. V tomto případě nešlo pouze o to, že všechna fakta o atentátu nebyla známá. Brecht s Langem některá fakta vědomě ignorovali, aby dosáhli většího dramatického efektu.

„Je neuvěřitelné, jak Bohuš Beneš dokázal ovlivnit scénáře. Opravdu ve scénářích škrtal. A Fritz Lang kvůli němu vyškrtl scénu s kominíkem,“ připomněl Olša. Kominík měl příliš nacisticky vypadající oděv. V dalším případě se zase řešila otázka hospody, která vypadala moc německy.

Celý díl si můžete přehrát v úvodu článku nebo podcastových aplikacích.