Boží soudy: Pobili se jako vlci spolu a potoky krve tekly po okolu

Došlo na něj u zločinů, kde důkazy a svědkové chyběli a obvinění vinu popírali. Soudci byli v koncích, pravdu mohl znát jen vševědoucí bůh – a tak se na něj obrátili. Ať rozhodne zkouška! Bývala různá: k nejčastějším patřil ordál vodou, ohněm a soubojem.

„Boží soudy jako právní institut nelze pochopit pohledem moderní doby založené na představě, že rozumem a lidskou vůlí se dá vše vysvětlit a ovlivnit. Naši předkové neměli daktyloskopii, balistiku, odposlechy, kamerové záznamy nebo testy DNA. Zato byli zbožní a věřili v očistné účinky živlů, zejména vody a ohně. Což nevylučuje, že případ od případu mohlo docházet k manipulaci,“ připouští Jiří Šouša z Právnické fakulty Univerzity Karlovy.

„Označit viníka bylo totiž nezřídka důležitější než odhalit pravdu: šlo o likvidaci sociálního napětí a pragmatické zajištění společenské stability,“ dodává. Stačil rozumný přístup soudců: postižených muselo být dost na to, aby se viníci báli ordál podstoupit, ale zase ne příliš, aby se božímu soudu ochotně podrobili také nevinní.

Jenže naši předkové nebyli hloupí – dobře si uvědomovali, že mohou být odsouzeni nevinní a viníci uniknout spravedlnosti.

Sama církev se od ordálů brzy distancovala: účast na nich zakázala kněžím už v roce 1215. Legitimita božích soudů tím sice utrpěla, oblíbenost však nikoli. Středověcí lidé totiž v mnohém připomínali děti – byli bezprostřednější, hravější, krutější. A takový ordál, to bylo zajímavé představení!

Dne 20. června 1130 rozpálil pražský kat ohniště a do největší výhně položil dvanáct železných radlic. Poté je rozžhavené poskládal za sebou, až vytvořily jakýsi chodník: ordál byl připraven.

Kníže Soběslav I. mohl se zadostiučiněním přihlížet, jak se tři muži zoufale potácejí v marné snaze přejít bosou nohou po plátech železa žhnoucích jasně rudým žárem…

Božímu soudu předcházel pokus o atentát, kdy se dva „synové Satanovi“ - slovy anonymního kronikáře zvaného Kanovník vyšehradský – pokusili panovníka zavraždit kopím a otráveným mečem. Jeho strůjci byli okamžitě zatčeni a při výslechu prozradili další spiklence. Zatímco Soběslav I. vzdával v Týnském chrámu modlitbou díky za svou záchranu, dvorský sjezd, který se tou dobou v Praze konal, odsoudil spiklence k exemplárnímu trestu.

Jak zapsal Kanovník vyšehradský, Miroslav „vyveden jest z rady spolu s druhy svými, a druhého dne s bratrem jeho Střezimírem a s jedním lékařem osekány jsou jim všecky údy na tržišti. Dva prvé řečeni synové Satanovi podstoupili jsou muka neslýchaná; totiž jsou do kola těsně vpleteni, oči jim vyloupeny, ruce i jazyk uříznuty a s přeraženými hnáty položeni jsouce na sloupy k jejich zahynutí připravené, bídné životy skončili.“

Ani tři šlechtici, Křivosúd, Vacemil a Jindřich, kteří „kráčeli přes železo“, nevyvázli. „Od Boha všemohaucího jsauce odsauzeni v pravdě shledáni jsou, co vinníci; a protož nalezeno jest, aby podlehli trestu hrdelnímu; poté vedeni jsau na trh dne 23. června a plknem sťati jsau,“ popsal kronikář.

„Historici se zamýšlejí nad tím, jestli nešlo o jeden z prvních politických procesů v naší historii,“ konstatuje Jiří Šouša. Spektakulární exekuce měla totiž mocenskou předehru: Soběslav I. ovládl Znojemsko, Brněnsko a Olomoucko, což vedlo ke vzniku rozsáhlé opozice proti vládnoucí linii Přemyslovců. V jejím čele stanul pražský biskup Menhart, ten byl však v době atentátu na cestě do Svaté země.

„Opatřil si tak alibi, nebo naopak Soběslav využil jeho nepřítomnosti? Nevíme. Je ale jisté, že spiknutí bylo velmi příhodně odhaleno v době konání dvorského sjezdu: jinak totiž bylo skoro nemožné soustředit za několik dnů v kronice uvedený počet tři tisíce šlechticů a svobodných mužů ze všech koutů země. Šlo o boží prozřetelnost? Nebo o mocenský tah, který zbavil knížete protivníků? Existovalo vůbec spiknutí, nebo bylo vykonstruované?“ nabízí možnosti Jiří Šouša.

Jiný způsob ordálu ohněm popsala právní kniha Řád práva zemského z konce 14. století: „Světle rozžené železo mělo před pohnaným položeno býti, aby přisáhl za svú nevinu. A kdyžby nezdržal prstóv na tom železe, dokudžby přísahy nedokonal, tehdy by ztratil při i hrdlo.“

Podoba procesu se totiž vyvíjela: někdy se po žhavém železe chodilo, jindy se přenášelo v rukou či se na něj přísahalo. Obviněný přitom nesměl dát najevo strach či váhání.

Ani překonání živlu však nemuselo znamenat osvobozující rozsudek. Popáleniny byly obvázány, zapečetěny svěceným voskem a po uplynutí předem daného počtu dní zkontrolovány. Až když se rána dobře hojila, šlo o jasný důkaz neviny.

Marně se císař Fridrich II. Štaufský už ve 13. století skepticky podivoval, jak k tomu Bůh přijde, aby musel zchlazovat železa nevinným. Marně o století později zakazoval biskup Arnošt z Pardubic účast duchovních při ordálech. Boží soudy se konaly dál.

Dokonce ještě roku 1630 popsal kronikář ordálový soud olomouckých kanovníků ohledně krádeže: nařídili, „aby se železa rozpálily. A tu oba, původ i odpor, kladli prsty, kde déle zdrží. Jeden vlože prsty utáhl hned zase, druhý držel, až se kouřilo“.

Další hojně užívanou metodu představovala zkouška studenou vodou. Při té byl obviněný svázán: v lepším případě lanem omotaným kolem pasu a rukou, v horším skrčený, kdy mu mezi koleny a lokty prostrčili dřevěný kolík a poté svázali zápěstí.

Pak ho – jištěného lanem, které zároveň sloužilo k vytažení po vykonaném ordálu – potopili. Když šel ke dnu, a tedy ho očistná voda přijala, byl nevinný. Provinilec zůstal plavat na hladině.

Postup svazovala spousta formálních úkonů, které měly zabezpečit objektivitu. Patřila k nim i kvalita ordálové vody, která musela být „lahodná a průzračná“. A nejen to. „Ať není tekoucí ani nezapáchá ani není kalná,“ požadoval kodex z klášterní knihovny v rakouském Lambachu (překlad Ladislav Míča).

Spousta věcí ovšem zůstávala neřešena. Do jaké hloubky nešťastníka potopit? Na jak dlouho? Až na dno? A co když na hladině zůstanou plavat dlouhé vlasy? Rozhodnutí náleželo soudcům a poskytovalo značný prostor k nahrazení boží vůle lidským záměrem.

Ordál vodou se leckde užíval u čarodějnických procesů až do 17. století, kdy ho nahradilo „objektivnější“ přiznání mučením.

Podobně oblíbená byla zkouška vroucí vodou, nazývaná též „lovení v kotli“, při které musel obviněný ze dna nádoby plné vařící vody vylovit nějaký předmět: kámen, prsten či třeba minci.

Většina středověkého práva byla nepsaná, a tak mělo značnou váhu slovo – ordál přísahou platil víc než hmotný důkaz nebo svědecká výpověď. Zejména když obviněný přísahal v symbolickém hrobě nebo přímo na těle oběti.

„Přísaha, při které se měl obviněný mrtvého dotknout a prohlásit, že je nevinný, zní dnes jako nesmysl. Je však nutno vzít v úvahu dobové psychologické dopady na pachatele: ve středověku se totiž všeobecně věřilo, že tělo zavražděného začne při dotyku vraha krvácet. Roli jistě sehrálo i setkání pachatele s obětí,“ konstatuje Jiří Šouša.

Na podobném principu byla založena i mezní přísaha svědků, která se v 16. století používala ve sporech o hranice pozemků. Rozvaděné strany ji pronášely spoře oděny a v symbolickém hrobě, což jim mělo připomenout, že po smrti, v den posledního soudu, předstoupí před vševědoucího Boha nazí jako v okamžiku narození – a neměli by tedy přísahat křivě.

Neboť Bůh se může pěkně naštvat. Což se stalo roku 1715 v Načeradci. Zprávu o události podala komise, jejímž členem byl mimo jiné želivský opat. Sedlák z Daměnic tvrdil, že mu po právu náleží jisté pole, „ačkoliv kolikrát napomenut byl, aby se křivé přísahy varoval“.

Jak doložila komise, nakonec „do košile svlečen, pobříslem opásán a kus drnu na hlavu postaveno a s tím jednou nohou v hrobě stojíc a druhou na hrobě klečíc přísahu vykonal, kterou jemu písař radní z Načeradce četl, a ještě tý nedokončiv, zčernal a umřel“…

Ve šlechtických kruzích byl pak oblíben ordál soubojem. Ten mohl být pěší nebo jízdní, ve zbroji nebo v jen košili a kalhotách, případně bosky, jeden na jednoho i ve skupinách, osobně či v zastoupení. Bojovalo se do první krve, ale také do smrti jednoho ze zúčastněných. Bít se mohli i měšťané, holemi nebo kyji.

A výjimkou nebyly ani ženy v ringu. Soudního souboje se mohly účastnit panny, které dosáhly věku osmnácti let, a vdovy. V takovém souboji musel muž stát po pás v jámě „s mečem a se štítem velikým, a v tom dole obraceti sě, jakž móže, a brániti sě jí“, zatímco žena měla volnost pohybu. Vyzbrojena bývala různě: mečem a štítem, ale třeba i kamenem v punčoše.

Formální náležitosti při soubojích opět definoval Řád práva zemského. A že jich bylo! Počínaje postem, přísahou a požehnáním přes vyloučení zbraní očarovaných nebo jinak upravených, zákaz hluku zúčastněné veřejnosti až po přesné stanovení úvodních kroků.

Do šraňků, které ohraničovaly prostor boje, nejprve předstupoval žalobce: „Kdyžť káži vstúpiti, jmáš pravú nohú napřed kročiti a levú potom; a když před pány přijdeš, jmáš na pravém koleně pokleknúti…“ Poté obviněný předvedl kroky zrcadlově opačné, a rvačka mohla konečně začít.

Jeden takový souboj zaznamenala Dalimilova kronika. Začal sporem, při němž Rudolf z Kosic zabil panoše svého souseda Věňka z Třesic. Ten mu na oplátku zabil syna, Rudolf poté zavraždil syna Věňkova.

Eskalaci krevní msty zamezil boží soud, který proběhl roku 1315 v Hradci Králové a připomínal spíš rytířský turnaj: bojovalo šest mužů proti šesti, na koních a v plné zbroji. Páni z Kosic nastoupili oděni v zelené, z Třesic zase v rudé barvě.

Zpočátku se štěstí klonilo na stranu Rudolfovců, kteří většinu Věňkovců posráželi ze sedel. Pak ale opěšalé nepřátele pustili ze zřetele, což se jim vymstilo, takže nakonec prohráli.

Jak poeticky konstatoval kronikář: „Po lítém boji došlo k rozhodnutí / i když neskončil ten zápas ničí smrtí / přece pobili se jako vlci spolu / a potoky krve tekly po okolu.“

O ordálech soubojem se vypráví také spousta legend: třeba smyšlená příhoda z roku 1345, kdy měl polský král Kazimír vyzvat slepého českého krále Jana Lucemburského. Ten souhlasil pod podmínkou, že se Kazimír nechá kvůli rovné šanci oslepit. Souboj se kupodivu nekonal.

Jiný ordál, na který nakonec nedošlo, je však historicky doložen: roku 1470, po vleklých bojích, které nikam nevedly, vyzval český král Jiří z Poděbrad uherského krále Matyáše Korvína k osobnímu souboji o českou korunu. O generaci mladšího Matyáše ovšem ani nenapadlo riskovat: v klidu počkal, až postarší, nemocný Jiří za pár měsíců zemře, a poté si země Koruny české rozdělil s Vladislavem Jagellonským.

Většinou ovšem muži rvačky milovali, a tak se středověké boží soudy časem změnily v přísně zakazované, leč oblíbené souboje. V 16. století byl známým duelantem astronom Tycho Brahe, který tak přišel o část ucha a nosu.

V 17. století zase vynikal malíř Karel Škréta, přezdívaný Maestro Espadrone, mistr mečů. Ten ještě v požehnaném věku 63 let probodl v souboji kordem nizozemského malíře Oktaviana Pierra, protože mu kazil obchody. V 18. století pak k chladným soubojovým zbraním přibyla pistole, která se stala osudnou třeba básníku Alexandru Sergejeviči Puškinovi.

Ještě v 19. století panovníci marně hrozili těžkými tresty duelantům a jejich sekundantům. Vždy svolný k souboji byl i pruský ministerský předseda Otto von Bismarck. A nejen za bouřlivého studentského mládí: traduje se, že po ostrých názorových střetech v parlamentu vyzval roku 1863 na souboj poslance Rudolfa Virchowa.

Profesor Virchow, profesí patolog, volil jako vyzvaný zbraň: sekundantům prý předal dvě stejné klobásy s tím, že jedna je nakažena bakteriemi, které způsobují průjem a zvracení. Nechť pan předseda Bismarck jednu vybere a zkonzumuje, on pak sní tu druhou. Ani tento souboj se neuskutečnil.