Božena Pflegerová: Prolomila mlčení o hrůzách v Letech

Odbočku ze silnice 19 v Králově Lhotě vedoucí ke kulturní památce Lety na Písecku není těžké přehlédnout. Až o kousek dál na lesní cestě napoví směr nenápadná cedule. Po necelém kilometru se před návštěvníkem rozprostře komplex někdejšího koncentračního tábora, kterým spolu s dalším v Hodoníně u Kunštátu - šlo o jediné dva určené pro Romy na území protektorátu - prošlo pět tisíc osob. Válku jich přežilo osm set.

Památník, který je vyjma venkovního celoročně zpřístupněného areálu otevřen od dubna do konce října, představuje jisté zadostiučinění, avšak už jen pro potomky vězňů. Ze skutečných pamětníků hrůz, které se tam v letech 1942 a 1943 odehrály, už dnes nikdo nežije.

V roce 2022 zemřel i Jan Hauer, syn vězeňkyně Boženy Pflegerové, po níž zůstalo jediné známé původní písemné svědectví o dění v táboře. Výstava ukazuje zlomek ze čtyřicetistránkového dokumentu, který jako první prolomil desítky let dlouhé mlčení.

Božena Pflegerová jej sepsala po více než pětatřiceti letech od propuštění, v kanadské emigraci. Právě kvůli místu vzniku zůstal očím české veřejnosti po další čtyři desetiletí neznámý.

Jan Hauer daroval rukopis Muzeu romské kultury teprve v roce 2020, kdy už měl záruku, že bude začleněn do připravované vnitřní expozice v památníku, který po letitých peripetiích konečně nahradil tamější vepřín.

„Pro moji matku bylo velmi tíživé, když měla mluvit o svých zážitcích z Letů. V naší rodině bylo tradicí, že starší lidé o těchto věcech nikdy nemluvili před dětmi, takže jsme tyto hrozné věci nikdy neslyšeli. Já jsem jen slyšel, že tam s nimi zacházeli jako se zvířaty a hůř než se zvířaty,“ citoval Jana Hauera americký spisovatel Paul Polansky v knize Tíživé mlčení z roku 1992.

„Rukopis nám předal až po našem slibu, že nezapadne prachem v depozitáři, ale že s ním budeme v rámci památníku pracovat,“ přitakává historička Anna Míšková, jež se podílela na podobě expozice. Scházíme se v Brně, v badatelně romského muzea, kde máme jedinečnou možnost pročíst si Boženiny ručně popsané listy, které instituce v budoucnu chystá vydat knižně.

„K tomuto zápisku mě po mnoha letech doslova donutilo to, že se v televizi i novinách stále hlásá jen o židovské národnosti, že zahynuly miliony Židů. Ale že jiné národy tam také měly své rodiny a byly umučeny, o tom se nikde nemluví. Což cikáni nejsou také lidi? Či se vracíme zpět k hitlerismu, že jsou všichni kromě Němců podlidi? Nevím, jak tomu mám rozumět,“ zdůraznila pisatelka.

Do tábora v Letech byla transportována ve svých jedenadvaceti letech. Božena Pflegerová, rozená Sigmundová, přišla na svět v Boskovicích roku 1921 do rodiny kočovníků jako sedmé a nejmladší dítě. Matka pocházela z prostředí artistů, otec byl vyučený nožíř. S obytným vozem projížděli jižní Moravu a na cestách se živili prodejem kameninového nádobí.

Božena jako dítě prodělala tuberkulózu a slabé plíce ji trápily po zbytek života. Problémy s dýcháním ji nicméně v některých případech, kdy se rozhodovalo o jejím dalším osudu, pravděpodobně zachránily. Neduživé Boženy se některým lidem, s nimiž přišla do styku, zželelo i v nemilosrdné době.

V roce 1939, kdy jí bylo osmnáct let, se po vychození školy přestěhovala do Prahy. Na tancovačce se seznámila se svým budoucím druhem, s nímž se zanedlouho sestěhovala do garsonky i s tchyní. Tam se jí o rok později údajně narodila první dcera, o níž se nedochoval žádný záznam.

Mezi Romy se začalo proslýchat, že pro ně vzniknou zvláštní tábory. Obavy ještě zesílily poté, co protektorátní vláda začala tvořit jejich soupisy a vydávat „cikánské“ legitimace. Coby novopečená matka si Božena, kterou živil ne zrovna movitý partner-truhlář, přivydělávala nelegálním podomním prodejem.

„Seznámila jsem se s jednou Židovkou, která měla schovaný sklad látek, záclon, ubrusů a všeličehos jiného. Kupovala jsem od ní a zase prodávala se ziskem. Byla to takzvaná šmelina. Když jsem jednou jela z Českého Brodu, odkud jsem si vezla potraviny, sádlo, maso, mouku a brambory, byla kontrola německými vojáky. Vše mi zabavili a odvezli mě na Pankrác do věznice. Byla jsem s druhým dítětem v jiném stavu,“ napsala.

Rozsudek? Deset měsíců natvrdo. V dubnu 1941 se Boženě v cele narodil syn Vlastimil a trest jí skončil, když mu nebyly ani dva týdny. Jenže hned z Pankráce zamířili do protektorátního sídla gestapa, obávané Kachlíkárny v Bartolomějské ulici.

„Dostala jsem se do společnosti prostitutek a jiných s desetidenním dítětem v náručí. Jednomu z těchto děvčat posílal otec každý den balíček s jídlem, které se jej ani nedotklo a dávalo ho mně, že kojím a potřebuji jej víc než ona,“ zavzpomínala na vlídnou spoluvězeňkyni. Po týdnu si ji zavolal lékař. Sotva ji spatřil s malým miminkem, okamžitě nařídil její propuštění s prohlášením, že dítě za mříže nepatří.

Klid nevydržel dlouho, na svobodě zůstala patnáct měsíců. Kárné pracovní tábory, které v Letech a Hodoníně vyrostly po nacistické okupaci země k převýchově nezaměstnaných, se v polovině roku 1942 nenápadně proměnily na takzvané cikánské, fakticky koncentrační tábory, jež se měly stát přestupní stanicí do vyhlazovacího tábora Auschwitz-Birkenau.

Soudný den pro Boženu Pflegerovou v pokročilém stupni třetího těhotenství nastal 5. srpna 1942. Po čtvrté hodině ranní na dveře jejího bytu zabouchali gestapáci spolu s českými kriminalisty i civilisty. „Rychle obléci, vzít si všechny své věci do ranců a za půl hodiny ať jste připraveni. Jedete na práce do lesů a na pole,“ vybavila si sdělení nezvaných hostů.

Kdo policistům podstrčil alespoň padesát tisíc protektorátních korun, mohl se prý transportu vyhnout. Božena měla naspořeno jen okolo deseti tisíc, ale to na úplatek zdaleka nestačilo.

Někteří zase byli místní četnickou stanicí uznáni coby takzvaní Necikáni. Jak se o jejich statusu rozhodovalo? Slovy Anny Míškové „kreativně“. Jako Neromové byli označeni i ti, kteří se sami hlásili k romské národnosti. A naopak byli za Romy prohlašováni světští jen proto, že kočovali.

„Dotyčné zákony se aplikovaly na takzvané cikány, cikánské míšence a osoby žijící cikánským způsobem,“ vysvětluje historička. Německé úřady se později snažily vytvořit manuál pro četníky, jak poznat Roma na základě eugenických rasových znaků, tedy barvy pleti nebo tvaru a velikosti různých částí těla.

Po zatčení přišla na řadu povinná dezinfekce v nemocnici a formální zdravotní prohlídka, kde se jen naoko vybírali práceschopní vězni. Další den odjeli do tábora.

„Náš transport byl už asi druhý nebo třetí, protože jsme viděli, že za bránou je dosti vězňů. Muži, ženy i děti. A tak jsme skákali z aut dolů i s ranci a kufry. Při seskoku jsem zavadila o jednoho příslušníka, za což jsem hned dostala políček, a druhý o nákladní auto, na které jsem padla. Krvácela jsem z nosu, ale raději byla zticha, abych neokusila ještě další,“ popsala Božena příjezd.

Vězni odevzdali osobní věci, přičemž si u sebe mohli ponechat jen ty nejnutnější. Obdobně jako v jiných koncentračních táborech se pokračovalo mytím, oholením a ostříháním vlasů. Ženám zůstaly šaty, v nichž dorazily, muži obdrželi staré četnické uniformy obarvené načerno.

Čísla jim kápové netetovali. Přidělovala se celým rodinám, které si je musely zapamatovat. Lidé byli rozděleni v budovách podle pohlaví i věku. Boženin rok a půl starý syn mohl zůstat s maminkou. Děti starší dvou let bydlely odděleně v největším baráku uprostřed areálu. Kapacita tábora činila tři sta osob, přesto bývala až čtyřikrát překračována.

„Čekali jsme na hlavní osobu. Když se otevřely dveře ředitelského domu, vyšel šedivý, vysoký pán v civilu, asi kolem šedesáti roků, ale velice zachovalý. Byl to vládce nad našimi životy Janovský. Jeho slova na přivítání nám nahnala hrůzu: ,Tak jste zde. Odsud není návratu, jedině do pekla. Jiné cesty pro vaši rasu nemáme‘,“ vylíčila prvotní dojem.

Josef Janovský byl jeden z mála českých strůjců nacistických zvěrstev, který byl souzený za válečné zločiny. Vina mu byla kladena nikoli za jeho mimořádnou krutost, kdy se vyžíval v bití vězňů, ale za později propuknutou epidemii tyfu a krádeže jídla. Podle Boženy zcizoval i obyčejnou sůl.

Nakonec získal milost, jelikož u soudu až na jednoho vězně vypovídali pouze dozorci. Ti, co sloužili v Letech, byli výhradně bývalí českoslovenští četníci, kteří byli z různých příčin postaveni mimo službu. Spousta z nich po roce 1945 nastoupila do Sboru národní bezpečnosti.

V šest hodin ráno se nastupovalo na snídani, která spočívala v šálku melty a dvaceti dekagramech chleba. V poledne byla polévka z tuřínu, v níž občas plaval kus masa, večer opět polévka s krajíčkem chleba. „V neděli obyčejně býval guláš s knedlíkem, ale byla to spíše atrapa guláše a knedlík byl jako kus kamene,“ upřesnila Božena.

Vězni po celé dny pracovali, obvykle stavěli přilehlé silnice. Na pohlaví ani věku nezáleželo. Kámen na štěrk lámaly ženy s kojenci i náctileté děti. Výhodu měli ti, kteří byli přiděleni do blízkých statků, kde jim soucitnější vesničané občas podstrčili pečivo nebo i teplé jídlo.

Relativní štěstí měla taky Božena. Nejprve vypomáhala jako švadlena. Poté co si dozorci všimli její nebývalé čistotnosti, uklízela ubikace. Díky tomu měla přístup k očkování proti tyfu a úplavici, jež ji patrně uchránilo před smrtí během epidemie na počátku roku 1943.

Měsíc po příchodu do Letů porodila dceru Bertu Štěpánku. Ta se dožila přesně tří měsíců. Zemřela na vyčerpání organismu po dlouhých týdnech strádání, kdy se s ní matka ocitla na táborové samotce. Spoluvězeňkyně zvaná Bluma, která na Boženu žárlila kvůli jejímu lepšímu postavení, ji totiž udala za větší příděly potravin.

„Dcerka měla střevní katar. Že se blíží její konec, jsem poznala, když už nechtěla ani pít,“ stroze zmínila její odchod, o němž bylo pro Boženu zřejmě příliš bolestivé se rozepisovat. Maringotku, v níž byla s holčičkou uvězněna, nesměla opouštět. Jídlo jim nosili jen tu a tam. Místo záchodu dostala kyblík. Ve druhém měla vodu, v níž se snažila prát plenky, které pak sušila rozvěšené po těle.

V maringotce s ní paradoxně skončila uvězněná i samotná Bluma. „Jedné noci rozlámala hliníkovou lžíci a tyto kousky spolykala. Myslela si, že se tak dostane ven. Když ji druhý den ráno odnesli, už nežila,“ poznamenala Božena, které stejné mrazivé noci zesnula dceruška.

Měsíc nato se v táboře rozmohl tyfus. Za následek jej měly nedostatečná hygiena a špatná strava. Podle Boženina svědectví si dokonce některé kuchařky tajně umývaly intimní partie ve stejných hrncích, v nichž připravovaly jídlo. „Děti umíraly, dospělí chodili po lágru jako kostlivci. Měli jsme tam sice doktora, ale ten neměl nic než aspirin,“ zavzpomínala Božena.

Choroba, která zasáhla i hodonínský tábor, znamenala čirou zkázu. Denně jí podlehlo až deset lidí, obětí na životech bylo v Letech celkově tři sta třicet pět. Nebožtíci byli zpočátku pohřbíváni na kraji hřbitova v blízkých Mirovicích. Kvůli protestu tamějších obyvatel i epidemii později skončili v hromadných hrobech na kraji přilehlého lesa.

V srpnu 1943, kdy byla Božena propuštěna, letský tábor zmizel z povrchu zemského. Dozorci a zbylí vězni ho kompletně rozebrali a spálili, aby nedošlo k šíření nákazy. Obrysy budov jsou dnes patrné z leteckých snímků. V roce 2019 na místě proběhl archeologický průzkum, při němž byly nalezeny základy domů.

„Po příjezdu do Prahy jsem zase žila normálním životem,“ zapsala si Božena, která na rozdíl od mnohých vězňů nebyla převezena do Auschwitz-Birkenau, protože byla prohlášena za Neromku.

„Na Můstku jsem se jednou setkala s ředitelem Janovským,“ pokračovala v záznamu. „Podal mi ruku, což jsem přehlédla, a řekl: ,Konečně vás pustili. Já bych chtěl dostat do rukou toho člověka, co zavinil smrt tolika nevinných lidí.‘ ,Podívejte se do zrcadla a uvidíte ho,‘ odpověděla jsem mu. Byla stále ještě válka a on byl zase velké zvíře, na zemském úřadě nějakým předsedou.“

Po válce si vyhledala partyzánské velitelství. Marně žádala úředníky, aby byli zločinci přivedeni k zodpovědnosti. „Řekli mi, že musím mít sedm hodnověrných svědků, jinak že se s tím nedá nic dělat. Odešla jsem s nepořízenou.“

Božena nastoupila na železnici jako výhybkářka. Měla další partnery a děti včetně Jana Hauera narozeného roku 1947. Do Kanady, kde sepsala Návrat nežádoucí, emigrovala za dcerou v roce 1978.

Odčinění dluhu, kdy místo důstojných pomníků nalezla na místě bývalého tábora zapáchající vepřín, se již nedožila. „Někteří byli odškodněni, jenže ne všichni a ne dost. Romové nepřišli jen o příbuzné a majetek, zemřelo s nimi i předávání tradic a vzpomínek,“ podotýká Anna Míšková.

„Zaznívá otázka, proč se památníky (hodonínský se na popud přeživších a romských aktivistů, který politicky protlačil Michael Kocáb, otevřel v roce 2020) zpřístupnily až teď, kdy už se do nich nikdo z pamětníků nepodívá,“ uzavírá historička, jež se připomínání utrpení Romů během druhé světové války nadále intenzivně věnuje.