Božena Němcová: Národní ikona i vášnivá žena zahalená tajemstvím

Jméno Barbora Novotná nosila pouze půl roku, poté se po svatbě rodičů jmenovala Panklová. Ještě před svou svatbou se Johann Pankl a Novotná s dcerou Barborou přestěhovali do Ratibořic na panství vévodkyně Kateřiny Zaháňské.

Dětství prožila Božena Němcová, v té době ještě Barbora Panklová, ve východočeských Ratibořicích a ve Chvalkovicích. Už tehdy propadla vášni k literatuře a jako 17letá se provdala za vlastence a publicistu Josefa Němce.

Původ Boženy Němcové je plný nejasností, které vyvolávají otázky, vzniklo proto několik hypotéz, že všechno mohlo být jinak.

Pravnuk spisovatelky Tomáš Němec ve studii Tajemství původu Boženy Němcové přišel dokonce s verzí, že spisovatelka mohla být dcerou slavného malíře Goyi a španělské šlechtičny Sabasy. V pozůstalosti Němcové se totiž našly tři Rembrandtovy grafiky, které slavnému Goyovi prokazatelně patřily. Vědci však tuto teorii neberou příliš vážně.

Podle jiné verze byla zase nemanželskou dcerou vévodkyně Kateřiny Zaháňské.

Manželství Němcových dalo život třem synům a dceři. Rodina si ale klidné zázemí moc neužila, důvodů bylo více: kvůli manželově státní službě a pro jeho politické názory se museli často stěhovat.

Od roku 1840 se Němcová v Litomyšli léčila u doktora Josefa Čejky, se kterým se spřátelila. Ten ji seznámil s tehdejšími vlastenecky smýšlejícími českými spisovateli.

Od roku 1842 žila rodina v Praze, kde přišel na svět třetí syn. Němcová se zde zapojovala do aktivit intelektuálů a vlastenců, to však mělo své důsledky: žila pod stálým policejním dohledem a velmi těžko sháněla obživu pro děti.

Manželství se postupně z mnoha důvodů dostalo do krize: ta vyvrcholila po smrti nejstaršího syna Hynka v roce 1853.

Mezi manželi docházelo k častým hádkám a fyzickým potyčkám, ale i přes podanou žádost o rozvod ze strany prchlivého manžela spolu nakonec zůstali až do smrti spisovatelky v roce 1862.

Z nefunkčního vztahu Němcová hledala únik: spalující touhu po citech a vášni hasily náruče jiných mužů. A právě tento aspekt jejího života budil zájem i pohoršení - a to jak u tehdejší veřejnosti, tak i po letech u diváků minisérie Božena odvysílané v roce 2021.

V Praze se spisovatelka citově sblížila s intelektuálem Václavem Bolemírem Nebeským, ten však milenecký vztah záhy ukončil (jak o tom svědčí korespondence) a odešel do Vídně dokončit svá studia.

Z rozchodu se Němcová roznemohla a roku 1843 se s manželem odstěhovali do Domažlic, kde působila jako prakticky první národní buditel. Podle literární historičky Jaroslavy Janáčkové žila spisovatelka nekonformně: řídila se názorem, že žena smí milovat tři muže najednou.

V roce 1850 Němec odjel kvůli služebnímu postupu do Uher, manželka s ním ale jít odmítla. Vrátila se s dětmi do Prahy a opět se zamilovala, tentokrát do ženatého Jana Helceleta, člena Českomoravského bratrstva a profesora na technice v Brně. Měla s ním intimní poměr, ale štěstí ji nečekalo ani zde: ona toužila po lásce, on si chtěl jen užívat.

Osud přiřkl Němcové ještě dva milence, o kterých se ví: lékaře Dušana Lambla (rozešli se po necelém půlroce) a Hanuše Jurenku, třiadvacetiletého studenta medicíny (vztah začal v druhé polovině roku 1854 a skončil koncem téhož roku). Všechny muže ale nakonec odradil Boženin příval lásky.

V listopadu 1859 Němec napsal tvrdou žádost o rozvod. Mimo jiné Boženu nařkl z nechuti k domácí práci a žádal, ať se živí „na svou pěst“. Vyhrožoval, že nebude přispívat na domácnost. Oficiálně se ale nerozvedli.

V Praze začala Božena Němcová pod vlivem básníků Václava Bolemíra Nebeského a Karla Jaromíra Erbena psát česky. Její první báseň Ženám českým byla na přímluvu Nebeského otištěna 5. dubna 1843 v Květech.

Doménou spisovatelky se ale stala próza – pohádky, povídky a novely. Uměla v nich uplatnit vypravěčské nadání, pozorovatelský talent a cit pro detail. Její první vydanou publikací byly Národní báchorky a pověsti (1845), ve kterých zpracovala české pohádky. Později vydala i Slovenské pohádky a pověsti.

Ve stěžejním díle Babička s podtitulem Obrazy z venkovského života (1855), na kterém začala pracovat po smrti syna, sleduje každodenní venkovský život v rytmu jednoho roku. Postava stařenky, která zastává jasné zásady a svému okolí pomáhá řešit s moudrostí a láskou problémy, vnáší do děje řád a harmonii v souladu s přírodou.

V dalších prózách rostla autorčina citlivost k rozporům ve společnosti, zvláště mezi lidmi z různých společenských vrstev, i k národnostním otázkám. I v nich však Němcová hledá odpověď na otázku, jak rozpory překlenout a najít spravedlivý společenský řád.

Věnovala se také cestopisnému žánru, z článků se pak skládají Národopisné a cestopisné obrázky z Čech, z nichž nejznámější jsou Obrazy z okolí Domažlického. Podobně jako u pohádek i v cestopisech se věnovala slovenskému území, kam rovněž jezdila.