Bouřlivák S. K. Neumann očima druhé manželky

Říkala mu Bouřlivák nebo mazlivě Dodo. „Byl to můj osud, ten černý muž s očima pichlavýma, s tenkými krutými rty, s dlouhými, jako uhel černými vlasy a věnečkem černých vousů kol obličeje,“ přiznává Božena.

„Toho muže jsem velmi milovala i – nenáviděla. Milovala jsem ho pro jeho ušlechtilé a krásné myšlenky, které byly v něm a které házel na papír, a nenáviděla ho proto, že pro život mu z nich tak málo zbylo.“

O sedm let starší a o mnoho zkušenější Neumann nakazil naivní mladou Boženku pohlavní nemocí, léta žil z peněz jejích rodičů a nakonec ji opustil.

Vrátila mu to i s úroky. „Čas zabil lásku, ale ponechal mi paměť,“ konstatuje zlověstně v úvodu memoárů, které nazvala Byla jsem ženou slavného muže. Dala v nich národnímu umělci, a nejen jemu, co proto. Však také paměti nesměly být ve své době publikovány.

„Dnes je Bouřlivák vyhlášeným svatým, o němž se nesmí pravda psát,“ postěžovala si. Jak jí totiž vysvětlil tajemník ministra kultury Zdeňka Nejedlého, „památka na něj musí zůstat čistá“. A tak skandální memoáry mohly vyjít až o půl století později, v roce 1998, dávno po smrti všech protagonistů.

První polovina 20. století… Doba, kdy se měnil řád světa. Víře v boží rovnost po smrti konkurovaly sny o sociální spravedlnosti už za života. A tradiční rodinu začala ohrožovat volná láska.

Dva takoví zamilovaní nastoupili za podzimní plískanice roku 1904 do vlaku Vindobona. Cíl: Vídeň. Svoboda! Jemu bylo 29, jí 22 let. Oba za sebou spálili všechny mosty. Ona nechala doma nešťastné rodiče i naděje na uzavření spořádaného manželství, on opustil svou manželku Kamillu (sňatek s ní měl v roce 1899), vydavatelku českých knih, se dvěma malými dětmi a vzdal se pro ni rodinné secesní vily na Olšanech.

„Netřeba doufat, netřeba snít, / je možno, možno, možno žít: / člověka pro ráj jsi stvořila znova, / Boženo Hodačová,“ vyzpíval Stanislav Kostka Neumann lásku ke své múze v básni Apostrofa.

Společenský skandál tehdy komentoval i tisk. „Předák pražských anarchistů St. K. Neumann, stoupenec pařížských dekadentů v životě a práci, opustil tyto dny ženu a děti a odjel se svou milenkou B. Hodačovou do Vídně. K provádění podobných světáckých dobrodružství není třeba, aby byl člověk anarchistou,“ napsal 15. listopadu 1904 list Národní politika.

Prozření se dostavilo rychle. Hned první známá, na kterou se ve Vídni obrátili, přišla naivní Božence „moc vypečená“. Byla to „malá krásná žena. Oblé tváře s barvou vyzrálé broskve, oči daleko od sebe, nezvykle šikmé, barvy šedomodrozelené a krásně krojená ústa se skvěle sřaděnými zuby“.

Ta nápadná krasavice byla spisovatelka Marie Majerová. Pro Stanislava důvěrně Mařka, neboť – jak se nešťastná Božka později dozvěděla – „lecjakou dobrou, tichou, důvěrnou extázi s ním prožila, když to její Pepek neviděl…“

Milenci si pronajali malý byt a Boženka začala Standu lépe poznávat: „Nemohla jsem ze sebe vyrazit ani slova, jen jsem stála a pořád jsem se dívala na svého boha, který mi s klidem opakoval: ‚No jo, mám kapavku. K tomu jsem si přivezl z Prahy taky filcky a hrozně mě žerou. Musíš koupit rtuťovou mast na ně.‘ Zbledla jsem na smrt. ‚Co to povídáš? Co jsou to filcky? Co je to kapavka? Nikdy jsem o tom neslyšela!‘ A rozčileně jsem začala běhat po pokoji, jako bych hledala díru, kterou v něm tesař zanechal, a mohla zmizet.

„Odpusť mi, chápu, že nic nevíš o obvyklých darech lásky. Ale nerozčiluj se, nebuď taková, filcky i kapavka, to nic není, a půjdeš-li k lékaři s výtokem a koupíš-li mým veškám mast, budeme oba na tom zas dobře.“

Její bohém vydával ve Vídni anarchistickou revue Nový kult. Ale ještě víc flámoval, takže se Boženčiných dvě stě „zlatiček“ rozplynulo stejně rychle jako peníze, jimiž dělníci přispěli na Neumannův časopis. Roztočil je v Prátru, kde víno, pivo a likéry tekly plným proudem. Po půl roce ve Vídni se milenci zcela bez peněz vrátili k Boženčiným rodičům do moravských Řečkovic. On téměř nepokořený Bouřlivák, ona „s outěžkem“.

„Když jsem na podzim 1904 unikal z Prahy za láskou a dobrodružstvím, dělo se to s bezstarostností, které neželím, a s odvahou, která mi často poté již chyběla, ale křídla, která jsem rozpjal, byla nicméně zatížena dvěma vlastnostmi málo vhodnými k dlouhému letu: byl jsem komunistický anarchista a nedovedl jsem si vydělávat,“ přiznal o čtvrt století později sebekriticky Neumann v úvaze Básník a politika.

Toho, že bude na vsi anarchista, a navíc s těhotnou „konkubínou“, se nejvíce polekaly obecní autority: farář, četník a učitel. Četníci sledovali Bouřliváka na každém kroku. Neměli to těžké, Neumann se nedal přehlédnout. Vyjímal se na vsi jako pěst na oko: černý plášť a širák, černá vázanka, dlouhý nehet na pravém malíčku, tehdejší módní výstřelek dandyů…

„Lajdák trochu otlučený“, jak básník sám sebe nazval, se toulal po lesích a po polích, zamiloval si moravskou přírodu. Živit se nechal rodinou své družky a když něco vydělal psaním, roztočil to s veselými literárními kumpány.

Těhotnou Boženku, která mu vše vyčítala, honil po lese s holí a pak si ji usmiřoval lyrickými verši: „Pojď, milenko a ženo, v les, / je tolik sladký jarní den. / Čím zoufaleji jsem k zemi kles a zradil vlastní sen, / tím pevněji chci znovu stát. / A horoucněji milovat Tebe a život a sen.“

Porod byl těžký, ale dítě se narodilo krásné. Holčičce dali jméno Soňa. Božena ji uspávala Marseillaisou…

Ani shoda v politických názorech však neznamenala rodinnou pohodu. „Ležela jsem v malém těsném pokojíku a těžce jsem snášela špatný vzduch, plný různých výparů. Prosila jsem druha, aby mi otevřel okno, že je mi hrozně mdlo. ‚Tak pojdi, řekl,‘ vzpomínala na šestinedělí.

Bouřlivák pracoval jen nárazově, a tak pět lidí žilo ze skromných peněz starých rodičů. Dokud neměl z čeho žít, vycházeli dobře. Sotva trochu vydělal, vrátil se do hospod, ke kumpánům z mokré čtvrti a hře v karty o peníze. „Můj druh přicházel často opilý a povrhl mi celou podlahu,“ stěžuje si v pamětech Božena. Po jedné z hádek, kdy básník rozbil vybavení bytu, ho vyhodila. Odprosil ji na kolenou a ona ho vzala zpátky. A tak to šlo pořád dokola.

Neumann žil na vsi, psal o své lásce k milence, o sociální spravedlnosti a o svobodě. Lidé slavní i neslavní se za ním slétali jako jepice ke světlu. Celý život měl kolem sebe družinu obdivovatelů: Rudolfa Těsnohlídka, Jiřího Mahena, Františka Gellnera, Karla Tomana, Fráňu Šrámka. K jeho přátelům patřili také Ivan Olbracht, Jaroslav Seifert, Marie Majerová nebo bratři Čapkové.

„Pokoušeli jsme se marně psát verše, zamilovali jsme se do Františka Gellnera a počali jsme téměř nezřízeně uctívat S. K. Neumanna. Byl to pro nás literární i politický bůh. Dali jsme se k anarchistům,“ vzpomínal na to v roce 1935 nositel Nobelovy ceny za literaturu Jaroslav Seifert.

Nakonec Neumanna z Řečkovic vypověděli. Jak si trefně zaveršoval na účet obecních tatíků kamarád František Gellner: „Vypovězen bylť jest anarchista z obce, že list oddávací neměl u příklopce.“

„Moje zločiny jsou tyto,“ shrnul sám Neumann ve článku Jak žijeme (Řečkovická idyla) z roku 1906. „1. Jsem anarchista a píšu do kacířských novin. 2. Jsem (doslova) bez boha a bez náboženské víry; jsem mimo církev se ženou i dítětem. 3. Žiju v konkubinátě uvědomělém a nezměnitelném, protože ‚požehnání‘ kněze je mi stejně lhostejno jako sankce hejtmana. 4. Jsem chudý člověk, který nemůže si koupiti vaši prodejnou loajalitu a přízeň.“

Celá rodina se v květnu 1907 přestěhovala do nedalekých Bílovic nad Svitavou.

Tady dosáhl bouřlivák Neumann na krátkou chvíli osobního štěstí. V údolí řeky Svitavy vznikla jeho nejznámější básnická sbírka Kniha lesů, vod a strání, psaná „ve jménu života i radosti i krásy“.

Přispíval do Moravského kraje a Lidových novin a konečně se měli trochu lépe. Peníze však neuměl udržet. „Geniální člověk musí pít,“ vysvětloval Boženě. „Někde jsem si křídla ochromil, / a teď bych jen pil a pil a pil, / však kocovin nutno se bát… / Tož nějak se, lesy, shodneme spolu, / hleděl bych nahoru, musím však dolů. / Žel, že i básník má hlad,“ veršoval při hledání hub.

„Okouzlen přírodou neměl už té vášně dráždit měšťáky a maloměšťáky,“ konstatuje František Kautman v monografii St. K. Neumann: Člověk a dílo. Lépe vycházel i se sousedy. Vlastně až moc dobře… „Jeho nahnilé kocoviny, které se po flámech dostavovaly, kdy zvracel, krkal, prděl a smrděl, mne neuváděly do nadsvětských výšin umění,“ stěžuje si v pamětech čím dál víc rozčarovaná paní Božena.

K prozření došel básník až o desítky let později: „Soustavný alkoholismus mnoha dnešních poetů pokládám za příčinu vnitřní hniloby jejich poesie i povahy i jejich nedostatku smyslu pro subjektivní odpovědnost sociální,“ napsal v dotazníku pro PEN klub.

A tak žili jako na houpačce, jednou třeli bídu s nouzí, jindy si mohli dovolit služku Andělu. Když za ní Neumann začal chodit do komůrky, Božena od něj poprvé odešla. Srdce, zázemí a slib manželský jí tehdy nabídl Rudolf Těsnohlídek. Vrátila se však ke svému Dodovi, protože hrozil, že se zastřelí… A Neumann rukoudáním příteli slíbil, že se bude ke své ženě chovat lépe.

Slib samozřejmě nesplnil, a tak se Božena časem opět zamilovala, tentokrát do Ivana Olbrachta. A opět ji Bouřlivák přitáhl k sobě. „Klesl mi k nohám, do ruky mi strkal nůž a zavíraje oči křičel: S tebou nemohu být, ale bez tebe také ne. Zabij mne!“ Zaplatila za něj půl roku dlužné činže i dluhy po hospodách – a vrátila se…

„Krásný“ Olbracht se nakonec oženil s rodinnou kamarádkou Neumannových, spisovatelkou Helenou Malířovou. Ani toto manželství nebylo idylické. „Heleno! Boty!“ volával Olbracht po ránu. A krásná paní Helena je s úsměvem spěchala vyčistit… Obětovala se mu s poníženou láskou, dokud k nim nezačalo chodit, slovy Boženy Neumannové, „jakési bezvýznamné děvče“.

„Vyhoď toho ucoucha. Ani cítit ho nemohu!“ velel Kamil (Ivan Olbracht byl vlastním jménem Kamil Albrecht Zeman). „Ale ucouch docílil toho, že Kamil vyhodil Helenku a oženil se s ucouchem,“ dodává paní Božena. Z tónu nelze nevnímat hořkost zhrzené milenky…

Lépe nedopadla ani Marie Majerová, již pro změnu zavrhl František Gellner poté, co ho mnohokrát podvedla, mimo jiné i s Neumannem.

Nejhorší Bouřlivákův kumpán z mokré čtvrti byl však „nejčistší lyrik“ Karel Toman. Nakvartýroval se k chudé rodině a bezostyšně se nechal živit velkorysým Neumannem.

Přesto nakonec Neumann s Boženou uzavřeli sňatek – světová válka se rozhořívala a ona by jinak neměla nárok na podporu za odvedeného muže. Svatba se konala 28. března 1915 v Brně a šest týdnů nato Neumann narukoval k 28. pluku do Szegedu.

V únoru 1916 odjel na frontu a jako řidič sanitky se dostal až do Albánie. Válku přežil, stejně jako jeho žena a dcera, láska však nevydržela. V roce 1922, po osmnáctiletém vztahu, Stanislav Kostka od manželky odešel.

O necelé tři roky později se jeho třetí životní partnerkou stala překladatelka Lída Špačková, která byla stejně stará jako Neumannova dcera Soňa. Paní Božena jí to nikdy neodpustila.

„Bouřlivák ztratil svoje síly, nakonec se rozplýval v stařecké vášni a něze k studené chobotnici, která ho ve svém lepkavém objetí zbavovala vyzrálé moudrosti a vedla k zaslepenosti,“ napsala jedovatě o poslední ženě Neumannova života.

Sám Stanislav Kostka označil život s druhou ženou za „kapitolu strašlivě dlouhou, hořkou a obecnou“. Jeho pocity jsou znát už v závěru básnické sbírky Kniha lesů, vod a strání:

„Och, zapomenouti jak holý modřín v lesích! / Och, sebe neznati! Och, netušiti žen! / Svůj osud nechat plout jako oblak po nebesích! / A nebýt bližními až k smrti unaven!“