Bojkot olympiády v Los Angeles 1984 bolí Helenu Fibingerovou i další sportovce dodnes

Všichni přitom věděli, že nejde o bezpečnost sportovců, ale spíš o odvetu za bojkot, který čtyři roky předtím před olympiádou v Moskvě vyhlásil tehdejší prezident USA Jimmy Carter v reakci na sovětskou invazi do Afghánistánu.

„Byla to pomsta za bojkot olympiády v Moskvě. Sice jsme ledacos na to téma slyšeli, přesto jsem si neuměla představit, že bychom na olympiádu nejeli. Cítila jsem úžasnou formu, snila zlatý sen… Když jsem se o bojkotu dozvěděla, zhroutil se mi svět. Doma jsem brečela, chtěla jsem se sportem skončit, byla jsem zoufalá,“ vzpomínala největší favoritka soutěže koulařek, úřadující mistryně světa Helena Fibingerová.

Podobně o takřka jisté olympijské medaile přišla čerstvá světová šampionka v bězích na 400 i 800 metrů Jarmila Kratochvílová. „Dělala jsem pro úspěch maximum. Měla jsem tehdy zdravotní problémy, ale jezdila jsem k léčitelce na Slovensko, která pomohla mnoha sportovcům. Cítila jsem, že to může být i vzhledem k věku moje poslední olympiáda. Věřila jsem, že po moskevském stříbru ze čtvrtky mohu získat i tu nejcennější medaili,“ přiblížila.

„Najednou všechna ta dřina přišla vniveč. Byla to nejtěžší psychická rána, jakou jsem v životě dostala. Plakala jsem, když v červenci v Los Angeles nastupovali na plochu Rumuni, kteří jako jediní nátlaku z Kremlu nepodlehli,“ přidala se další z hvězd světové atletiky Jarmila Kratochvílová.

Podobný šok prožili házenkáři, veslaři, ale i mistryně světa na kladině, gymnastka Hana Říčná. „Skoro rok jsem v přípravě na olympiádu nebyla doma, dřela jsem v centru v Nymburce. Bylo to dlouhé, bolavé soustředění, ale s vidinou pěti olympijských kruhů, což nás všechny holky drželo nahoře. A pak přišlo prázdno,“ ani po letech jako by nevěřila gymnastka Hana Říčná.

„Někteří z nás měli jedinečnou šanci jet na olympiádu, ale když přišel pokyn shora, museli jsme mlčet a proti své vůli nesmyslné rozhodnutí, byť naoko, podpořit. Pro nás, střelce z Rudé hvězdy Brno, která spadala pod ministerstvo vnitra, by odpor znamenal konec kariéry, dokonce i vyhazov ze zaměstnání,“ přiznal brokový střelec v disciplíně skeet Jan Hůla.

Fibingerová musela dokonce veřejně vystoupit a rozhodnutí o bojkotu schválit. „Kdybych to odmítla, znamenalo by to můj nejen sportovní konec. Zuřila jsem, jako ostatní, ale nic jiného mi nezbývalo. Kolegové sportovci mě naštěstí chápali,“ líčila po letech atletka.

„Zdůvodnění naší neúčasti v Los Angeles ohrožením života bylo nesmyslem. Přednesla jsem něco, co naplnilo představy režimu, ale normální lidé pochopili, že to byla spíš obžaloba tohoto nesmyslného rozhodnutí a režimu. A tak jsem to chtěla,“ vyprávěla Fibingerová o třicet let později v Senátu, kam bylo pozváno na 150 sportovců a trenérů, které komunistický režim okradl o olympiádu. Jiří Kejval jako předseda ČOV se jim omluvil a měl pro ně velké pochopení, sám byl v době OH v Los Angeles nadějným veslařským dorostencem.

Sportovci ze zemí, které bojkotovaly hry v Los Angeles, v čele se Sovětským svazem, NDR, Polskem a Maďarskem, se zúčastnili truc olympiády nazvané Družba 84. Centrem byla Moskva, ale soutěže se konaly i v dalších zemích. Tehdejší Československo hostilo závody v gymnastice, lukostřelbě, ženskou část atletiky a turnaj házenkářek.

Sportovcům se na Družbu nechtělo, ale platilo: „Nepojedeš, končíš!“ Tehdejší propaganda porovnávala olympijské výsledky a neustále zdůrazňovala, že atletické či plavecké výkony na Družbě byly často lepší. V Los Angeles nakonec startovali sportovci ze 140 zemí, na Družbě se prezentovalo 49 států.

Olympijská historie zná nespočet bojkotů, naštěstí ten před čtyřiceti lety byl poslední v takovém rozsahu. Opravdu šlo o reakci na moskevské hry, kam nakonec dorazili sportovci jen 80 zemí. Chyběly především USA, Japonsko, Kanada, Čína, NSR či Francie.

Některé vlády západních zemí pak nechaly účast na národních olympijských výborech, takže třeba Britové výpravu do sovětské metropole přece jen poslali. Bojkotu OH v Moskvě nezabránila ani snaha předsedy MOV Michaela Killanina dát dohromady amerického prezidenta Cartera a šéfa sovětských komunistů Brežněva, aby se dohodli, a na politické rozmíšky tak nedopláceli sportovci.

Už při OH 1956 v Melbourne se na účasti podepsaly politické události, ať už to byla krize kolem Suezského průplavu, kvůli níž hry bojkotovaly Egypt, Irák a Libanon, ale také revoluce v Maďarsku, potlačená tvrdým zásahem Rudé armády. Na ten reagovaly bojkotem Španělsko, Švýcarsko a Nizozemsko. Účast také odřekla Čína, kvůli přítomnosti sportovců Tchaj-wanu.

Bojkoty afrických zemí vyvolával apartheid v JAR, nejvýrazněji se to projevilo v Tokiu 1964 a v Montrealu 1976, kde třeba výprava Egypta odjela už z dějiště OH. Jihoafrická republika byla později suspendována z olympijského hnutí až do roku 1992. Kuba se na podporu spřátelené KLDR odmítla zúčastnit OH 1988 v Soulu a ve 21. století se objevil nový fenomén, omezující účast zemí, které rozpoutaly válečnou agresi.

OH 1992 v Barceloně poznamenala občanská válka v Jugoslávii. Státem podporovaný doping a později i vojenská invaze na Ukrajinu znemožnily účast sportovcům, respektive jejich start pod státní vlajkou a s národní identitou. V Paříži se k nelibosti mnoha zemí objeví několik Rusů v individuálních sportech se statusem neutrálních sportovců, jimž se v případě vítězství nebude hrát hymna.

Objevuje se i takzvaný diplomatický bojkot. To znamená, že země má sice na olympiádě oficiální sportovní výpravu, ale slavnostního zahájení her se nezúčastní politická reprezentace, což se týkalo především olympiád v Pekingu, tedy letní 2008 i zimní 2022.

V antických dobách platilo, že po dobu konání olympijských her umlkly, byť jen na čas, zbraně. To se v novodobé historii ale nepodařilo. První světová válka neumožnila v roce 1916 uspořádat hry Berlínu. Druhý celosvětový válečný konflikt pak vedl k neuskutečnění OH 1940. Původní pořadatelství bylo odebráno Tokiu, ale nedošlo ani na náhradní Helsinky, stejně jako v roce 1944 na Londýn.

Když v roce 1936 pořádal olympijské hry Berlín, říšský vůdce Adolf Hitler je plně zneužil k propagaci nacismu a při své časté přítomnosti v hledišti dával jasně najevo, jak podřadní jsou pro něj všichni příslušníci jiné než árijské rasy. Doslova zuřil, když americký atlet Jesse Owens získal čtyři zlaté medaile – ve sprintech na 100 i 200 m, ve štafetě 4 × 100 metrů i v dálce.

Celosvětový ohlas mělo při OH 1968 v Mexiku symbolické, ale o to silnější gesto gymnastky Věry Čáslavské, která se o zlato v prostných dělila s Larisou Petrikovou ze Sovětského svazu. Při jeho hymně odvrátila hlavu a sklonila ji k zemi, čímž jasně vyjádřila svůj postoj k srpnové okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy.

Nejděsivější zásah politiky do OH přišel o čtyři roky později v Mnichově 1972, kdy palestinské komando přepadlo dům izraelské výpravy v olympijské vesnici a jedenáct sportovců při nejhrůznějším činu v historii olympismu zemřelo.