Bohém Petr Brandl: Žil jako král, zemřel jako pes

S manželkou se soudil o výživné na děti, přestože si pronajímal zlatý důl. Většinu života se vyhýbal splácení dluhů, až byl nakonec donucen plnit nasmlouvané zakázky v domácím vězení.

„Kdyby chtěl, mohl se stát nejbohatším českým umělcem. Jeho nezřízené vášně ho však uvrhly do krajní chudoby,“ napsal o něm životopisec Jan Quirin Jahn v roce 1795.

O nejvýznamnějším malíři českého baroka jsme si povídali s Andreou Steckerovou, kurátorkou uplynulé reprezentativní výstavy Petr Brandl: Příběh bohéma v pražské Valdštejnské jízdárně.

Na hrůzy třicetileté války se už skoro zapomnělo. V Zemích koruny české nastala doba temna: období vlády Habsburků a katolické církve. Byla to však také doba míru a blahobytu, kdy aristokraté a bohatí měšťané zakládali soukromé galerie a soutěžili s církví ve velkorysých investicích do umění.

A právě tehdy, do rozmařilé nádhery vrcholícího baroka, přišlo na svět šesté dítě Alžběty a Michala Brandlových. Přesné datum narození Petra Jana Brandla neznáme, dochoval se jen zápis o křtu ze dne 24. října 1668. Ale křtiny to určitě byly veselé, neboť otec, vyučený krejčí, si k řemeslu přivydělával prodejem rakovnického piva.

Nejmladší z rodu Brandlů byl chytrý, leč tvrdohlavý. Učení ho moc nebavilo. Jezuitské gymnázium nedokončil, nicméně šest tříd, které absolvoval, mu umožnilo domluvit se plynně německy. Víc k životu nepotřeboval, stačilo jen, aby vzal do ruky štětec. Zřejmě díky přímluvě strýce Marka Hrbka, dvorského zlatníka, se nadaný chlapec dostal do učení přímo k pražskému dvorskému malíři Kristiánu Schröderovi. Ten měl jako správce klíče od hradní obrazárny, takže Brandl ani nemusel do světa na zkušenou: velké malířské vzory měl přímo před sebou, stačilo jen kopírovat.

Veronese, Bassano, Caravaggio… Mladík hltal očima techniku malby, hru světla a stínu, emoce vtělené do plátna. A učil se tak rychle, že za čtyři roky upadl u svého mentora v nemilost. Jednoho dne měl totiž namalovat malý oltářní obraz. Začal s prací ráno, časně odpoledne ho však Schröder ze dvora zahlédl, jak nečinně kouká z okna. Pospíšil si do ateliéru a řádně žákovi vyčinil, aniž ho pustil ke slovu. Jenže Brandl už měl hotovo a jeho dílo si nezadalo s mistry cechu malířského. Když se na jeho hlavu místo pochvaly snesla omylem nezasloužená pohana, prostě se sebral a odešel. A už se nevrátil.

Nesmírně talentovaný a stejnou měrou sebevědomý, nadaný velkým kouzlem osobnosti, ale značně prchlivý… „Vzdoroval cechovním regulím i společenským konvencím,“ konstatuje Andrea Steckerová.

Mistři malostranského malířského cechu nemohli mladíkovi přijít na jméno. Byl pro ně „štolíř“ pracující nelegálně, bez řádného vyučení. Schröder totiž jako svobodný dvorský malíř nesměl mít tovaryše, a tak komise malostranské radnice vyzvala Brandla, aby se řádně vyučil.

Mistři ho však opakovaně předvolávali na kobereček marně. Nepotřeboval jejich rady ani zastání: maloval lépe a zakázky se mu jen hrnuly. Po několika letech snad nakonec do malířského cechu pod nátlakem vstoupil, placení členských poplatků se však zarputile vyhýbal. „Objevil se, ale hned zase odešel,“ stojí v cechovním zápisu z 3. ledna 1696.

V té době byl už Brandl více než dva roky ženatý s Helenou Františkou, dcerou zemřelého malíře a rytce Jana Bartoloměje Klosseho, přítele slavného malíře Karla Škréty. Spíš než o lásku šlo ale zřejmě o pragmatické rozhodnutí: sňatkem získal přístup k bohaté sbírce tchánových obrazů.

Přesto se mladá rodina záhy rozrostla. Rok po svatbě přišel na svět syn Maxmilián, posléze mladší syn Karel František a nakonec dcera Anna Marie Barbora. Manželé se však záhy odcizili: příčinou nejspíš byly Brandlovy pitky s kumpány a milostné pletky s jinými ženami.

Když jeho dluhy za luxusní život přesáhly únosnou míru, hledal před pražskými věřiteli azyl u mecenášů v západních Čechách. Tam ho v roce 1697 dostihla zpráva o smrti ročního syna Karla, zatímco plnými doušky užíval pohostinnosti hrabat Lažanských v Manětíně, Kokořovských ve Žluticích či Michnů z Vacínova v Chyši - podle toho, pro koho právě maloval.

Nadaný malíř, syn obyčejného krejčího, se brzy zhlédl v rozmařilém životním stylu šlechty. Pořídil si koně, kočáry, služebnictvo, kabát z velbloudí srsti, čapku se zlatými prýmky… Ve vybrané společnosti v domě U Zlatého pštrosa na Malé Straně hrával míčové hry a biliár.

Užíval života plnými doušky: ve střídmosti ať žijí ti, kterým Bůh nedal schopnost se radovat! A nemile ho zaskočilo, když se majitel míčovny Václav Josef Claudius z Claudenburgu domáhal plateb za poskytnuté služby. „Mám i jiné dluhy, na nichž mám spravedlivý podíl,“ hájil se Brandl s tím, že kvůli tomu rozhodně nemíní prchat za hranice.

Kdepak! Vesele žil na dluh dál, takže o půl roku později žádal malostranský obchodník Jakub Antonín Cerminatti jeho uvěznění. Vyjmenoval přitom stovky dlužných položek: víno z Kanárských ostrovů, florentský a boloňský tabák, mortadela, parmazán, nakládané lanýže, citrony, mandle, pistácie, rozinky a další luxusní zboží včetně módní paruky. „Je to vagabund, tulák, poběhlík a pobuda, jemuž se nedá věřit,“ rozčiloval se věřitel, když poněkolikáté neúspěšně urgoval splacení dluhu.

Naprostou nespolehlivost projevoval Brandl také vůči zadavatelům děl. „I když zákazníci umělce usilovně sháněli, byl každý rád, když se toho nepořádného muže po vykonané práci zase zbavil,“ konstatoval jeho životopisec Jan Quirin Jahn.

V září 1708 podala Helena Brandlová na manžela stížnost u arcibiskupské konzistoře: „Už od uzavření sňatku mne zanedbává, špatně se mnou zachází, s jinými ženami se stýká, výživné na děti neplatí. Jeho rodina žije ve velké bídě,“ psala.

„To ona je příčinou všeho sváru!“ hájil se malíř. Spor skončil napomenutím a doporučením, aby se manželé udobřili a žili v míru. Snad právě kvůli zajištění rodiny zkusil Brandl získat jmění dolováním zlata. V lednu 1710 se stal náčelníkem těžařstva v jílovském dole Panny Marie Vítězné „se vším dosavadním právem, šachtou a štolami“. Mezi podílníky patřila i jeho manželka.

Počátky byly slibné, a tak zaslepen zlatou horečkou zažádal o těžební právo také v nedaleké štole sv. Barbory. Když se po něm sháněl říšský kancléř a mohučský arcibiskup Lothar Franz Schönborn, aby namaloval jeho portrét, mistr pobývající pátý týden „v hloubi svého zlatého dolu“ se ani nenamáhal odpovědět. Trapnou situaci nakonec musel řešit nejvyšší purkrabí, který zakázku urgoval.

Dolování však zdaleka nevynášelo tolik, kolik Brandl očekával, a tak se nakonec vrátil k paletě. Což bylo dobře: soubor šesti velkých oltářních obrazů pro kostel sv. Markéty benediktinského kláštera v Břevnově, který po jílovské anabázi namaloval, je dodnes považován za jeho nejslavnější pražské dílo.

Vzápětí dostal malíř velkorysou zakázku od Františka Josefa Černína. Když mu ovšem měl hrabě vyplatit odměnu 1325 zlatých, ozvala se manželka. Aby ne: za ty peníze se dal pořídit měšťanský dům v Praze nebo menší stádo krav!

Po několika neúspěšných jednáních na pražské konzistoři hnala Helena spor o neplacení výživného až k samotnému císaři. „Moje neblahá žena je jedinou příčinou mé konečné zkázy, ale ne tak z dotírající bídy, nýbrž jen proto, aby mě a mé mysli způsobila neklid a trápení. Činí tak z vrozené a mnoho let páchané zloby. To ona mě připravila o mnoho tisíc zlatých. Po rodičích ani krejcar nezdědila a bez mého vědomí dům tajně koupila,“ bránil se Brandl v dopise panovníkovi.

Konzistoř nabídla Heleně možnost rozvodu, k tomu se však neodhodlala. „Tušila, že když se rozvede, nic z peněz neuvidí. Vymáhat peníze od manžela bylo výhodnější,“ podotýká Andrea Steckerová.

Nakonec Brandl slíbil, že bude ženě po dobu práce pro rod Černínů platit tři zlaté týdně, a spor na nějakou dobu utichl. Věřitelé se však ozývali dál. „Špatně drží slovo, a ještě hůře platí,“ stěžovala si pražská bytná. A tak stárnoucí mistr trávil život v pohybu, aby ho dluhy nedostihly. „Stěhoval se z místa na místo, manželkou soudně stíhán, až ho i metresa opustila, s ní měl vedle jiných dětí i syna Antona…,“ podotýká Jan Quirin Jahn.

Na podzim 1725 našel Brandl útočiště ve východních Čechách. Věřitelé i „zaslepeně nespokojená“ Helena ho však pronásledovali i tam, a tak vězení pro dlužníky nakonec Brandla neminulo. Skončil v něm roku 1728 v Hradci Králové.

„Neseděl ovšem za mřížemi. Byl donucen brát co nejvýhodnější zakázky a malovat. Měl přitom volný, ale kontrolovaný pohyb a všechny peníze šly krajskému úřadu, který je rozděloval věřitelům,“ vysvětluje Andrea Steckerová.

Velkorysá zakázka pro cisterciácký klášter v Sedlci se věřitelům rozhodně vyplatila: za oltářní obraz Nanebevzetí Panny Marie měl malíř dostat 1600 zlatých a 24 věder vína v hodnotě asi 600 zlatých.

Z honoráře však neviděl ani zlámanou grešli, a tak se ulíval, jak jen to bylo možné. „Aby káravému hlasu opata pro svůj častý odchod z práce unikl, namaloval prý na plátno nohy, které vždy na lešení přivěsil, hodlaje tak dohlídající oklamati, kdykoli se mu uzdálo v práci ustati a truňku v Hoře se oddati,“ vypráví životopisec.

A to ještě měli cisterciáci k malbě nekvalifikované připomínky! Svůj názor na ně dal malíř jasně najevo postavou andělíčka, který dodnes z obrazu Nanebevzetí lišácky mžourá přes rameno a ostentativně přitom špulí na diváky nahý zadeček…

V březnu roku 1730 byl Brandl z vězení propuštěn. Z té doby se datuje příběh vyprávěný kronikářem Františkem Janem Vavákem: Mistr hojně popíjel v hospodě Zlaté slunce na vídeňské silnici u Kolína - jako vždy na sekeru -, když tu dorazil nejvyšší pražský purkrabí hrabě Kolovrat a hned začal obraz mámit. Malíř nemaje plátno, barvy ani štětce našel na dvoře čerstvý exkrement, vypůjčil si od šenkýře velký bílý talíř a na něj „sračkou prstem vymaloval motiv tak krásně, že nebylo znáti, čím malováno bylo, k čemuž mu palčivé slunce dopomáhalo“. Hostinský prodal panu purkrabímu talíř za tři zlatky a rázem bylo za co pít…

Následoval krátký poklidný pobyt v Kuksu u hraběte Františka Antonína Šporka, který kvůli dluhům vystřídalo roku 1731 opět královéhradecké městské vězení. Tentokrát z něj Brandla vysvobodila velkorysá zakázka na oltářní obraz pro cisterciácký klášter ve slezském Křesoboru: za osm měsíců měl dostat neuvěřitelný honorář 3000 zlatých.

Ani tak obrovská částka však umělce zcela nevyvázala z koloběhu nesplacených závazků, jak o tom svědčí dlužní úpis z lékárny v Kutné Hoře, jeho poslední štaci. Seznam zahrnuje 130 položek, mimo jiné prášky na spaní a proti nechutenství, esenciální olejíčky proti kašli, projímadlo, drahé kameny drcené na prášek či náplasti, které měly vyvést nemoc z těla.

Podle objednaných léků lze odhadovat, že Brandl trpěl revmatismem kloubů, zánětem průdušek a žaludečními problémy. Což ovšem stárnoucímu marnivci nebránilo objednat také pomádu, pudr a nastrouhané jelení paroží, známý to prostředek na zvýšení potence…

„Dne 24. Septembris létha 1735 v hodinu devátou večer pan Petr Brantl, vznešený malíř a khunstlíř u černého koníčku neb u Zvárů na Horách Kutnách v Pánu jest dokonal, který za živobytí svého mnoho tisíc zlatých rýnských skrze svůj penslík jest vydělal, v největší chudobě jest umřel a v chrámu Páně Matky Boží na Náměti pochován byl,“ praví zápis z kutnohorské městské kroniky.

„Český Rembrandt“ se dožil 67 let. Nemesis Helena přežila manžela o sedm roků.