Blaničtí rytíři čekají na znamení

Tenkráte uschnou vrcholy stromů v blanickém lese. Na temeni hory se zazelená starý uschlý dub. Pramen u skály se rozvodní tak, že se bystřinou dolů povalí… Tu pak se strhne krvavá bitva v krajině mezi Blaníkem a Načeradcem. Rybník naplní potoky prolité krve. I bude pláč a veliké zkormoucení…

V rozhodnou chvíli se Blaník otevře, rytíři v plné zbroji vyhrnou se z hory a svatý Václav na bílém koni, s korouhví v ruce Čechy povede a všechny nepřátele českého království ze země vyžene… Tolik Alois Jirásek ve zkrácené citaci ze Starých pověstí českých.

Jde o pouhý mýtus malého národa obklopeného v srdci Evropy mocnými nepřáteli? Nebo příběh skrývá historické jádro? To se pokusíme zjistit. Jedno však víme už teď: interpretace pověsti se často měnila, dokonce i ve svůj protiklad.

Legendy o rytířích zakletých v hoře sahají až k dávným Keltům a jsou rozšířeny po celé Evropě. V rakouské hoře Untersberg pospává vojsko v čele s císařem Fridrichem Barbarossou, spící armádě velí polský král Boleslav Chrabrý, dokonce i král Artuš dřímá na bájném ostrově Avalon, což není nic jiného než kus skály čnící z moře u pobřeží Anglie.

Také samotný název hory Blaník má keltský původ, stejně jako Planig ve středním Porýní, Bligny východně od Paříže či Blagny u Dijonu, kde se podle dochované římské zprávy rozkládalo galské hradiště Blaniacum.

Po Keltech, nejstarším historicky doloženém národu na našem území, zůstaly v Čechách a na Moravě základy desítek hradišť, podivuhodné legendy a spousta místních názvů včetně známé Bohemie (z původního latinského Boiohaemum, tedy Země Bójů – jednoho z keltských kmenů). Ostatně i na vrcholu Velkého Blaníku byly nalezeny kameny z hradiště starého dva a půl tisíce let, tedy z doby keltského osídlení.

Také přízračné spící vojsko je dislokováno po celé republice: podřimuje nejen na své nejznámější základně pod Velkým Blaníkem, ale také pod Vyšehradem, moravským Hostýnem či jihočeským Boubínem, Hazmburkem u Lovosic, ve vrchu Oškobrh u Poděbrad, v Babí hoře u Čejkovic, Kunětické hoře u Pardubic či v Ralsku u Mimoně.

Se svou výškou 638 metrů je Velký Blaník nejvyšší horou Mladovožické pahorkatiny. Kopec čnící v krajině, na něm tajemné rozvaliny a starodávná pověst… Žádný div, že si zachoval mystickou auru až do středověku.

Arcibiskup Zbyněk Zajíc z Hazmburka musel v létě 1404 zakázat pověrečné poutě na jeho vrchol. Jistý místní laik totiž prohlašoval, že jsou v hoře ukryta těla svatých apoštolů Petra a Pavla. Kdokoliv ji navštíví a přinese dva tři kameny na stavbu kostela, bude mít tolik zásluh, jako by vyslechl dvě nebo tři mše…

Blouznivci z širého okolí se jen hrnuli, hromada kamení utěšeně rostla a arcibiskup soptil. Dokonce i mistr Jan Hus ve svém traktátu O krvi Kristově z roku 1405 kritizoval mše konané mimo posvěcená místa jako „modloslužbu Bohem zakázanou“. Marně… Lidé na hory putovali dál, hnáni chiliastickou vírou ve druhý návrat Kristův, konec tohoto hříšného světa a vybudování nové tisícileté svaté říše.

Náboženský vizionář Mikuláš, jinak obyčejný sedlák z Vlásenice u Pelhřimova, roku 1471 prorokoval, že do české země vtrhnou ze čtyř světových stran nepřátelská vojska, aby zahubila národ kvůli příjímání Kristovy krve. „Potom pán bůh divnou pomoc svým učiní, a to s prostředku hory blanické, (boží vojsko), kteréž tu pán bůh divnou mocí chová tajně. A ty vyjdouce a jiný jezdecky vyjedouce, nepřátele mordovati budou a je ze země ven vypudí,“ věštil.

Vidění, zapsané o sto let později následovníky v takzvané mikulášské konfesi, položilo základ pověsti o blanických rytířích, jak ji známe dnes. Mytické vojsko však prozatím zůstávalo bez vojevůdce. Toho k legendě doplnili autoři později – dle vlastního smýšlení.

Dnes se ta otázka zdá úsměvná, svého času však byla zásadní součástí polemiky o smyslu českých dějin. Kompetenční spory o velitelský post v čele blanického vojska shrnul historik Eduard Maur v monografii Paměť hor.

Jak upozornil, na konci 18. a v průběhu 19. století – v období sílícího národního obrození ukončeného revolučním rokem 1848 a následovaného obdobím bachovského absolutismu s další vlnou germanizace – prošla blanická pověst řadou proměn.

V původním textu Mikuláše Vlásenického má blanické vojsko vyjet na pomoc pouze „věrným Čechům“, kteří přijímají podobojí. Prorok sice rytíře blíže nespecifikoval, podobnost s husitskými „božími bojovníky“ se však přímo nabízí.

To ale za vlády katolických Habsburků nepřicházelo v úvahu. Když tedy roku 1798 zpracoval německý spisovatel Josef Schiffner pověst v povídce Zdenko von Zasmuk und seine Gefárten oder im Berge Blanick eingeschlossene Ritter – v překladu Zdeněk ze Zásmuk aneb Rytíři zamčení ve skále –, umístil do hory obhájce hradu Blaník, kteří padli v boji s husity.

A do jejich čela přesvědčeného katolíka Meinharda. K němu se pak připojil vymyšlený literární hrdina Zdeněk ze Zásmuk, aby společně vyčkávali, až se česká země ocitne v nouzi nejvyšší, a vyjeli jí na pomoc.

Povídku přeložil o rok později do češtiny Václav Matěj Kramerius. Václav Kliment Klicpera a Josef Kajetán Tyl rozepsali motiv do divadelních her, Matěj Kopecký ho upravil pro loutky… Všechna zpracování se však nesla stejně jako původní kniha v duchu protihusitském. A cenzura bděla dál.

Roku 1836 napsal filozof František Matouš Klácel báseň Hlas z Blaníka, v níž postavil do čela blanických rytířů Jana Žižku. Po zásahu cenzora však přebral velení vojsk katolický svatý Václav. Svůj post uhájil také o půl století později ve Starých pověstech českých – a bylo rozhodnuto.

Díky slavnému dílu Aloise Jiráska už v čele přízračné armády zůstal, zatímco husitům zbyla jen ozvěna slavného chorálu Ktož jsú boží bojovníci ve skladbě Blaník z cyklu Má vlast od Bedřicha Smetany.

Legendu lze otočit o sto osmdesát stupňů, existuje však její reálný historický základ? Možná existuje. Je spojen s hradem Blaník, zmiňovaným hned v několika historických pramenech. Podle Starých letopisů českých ho oblehl roku 1402 uherský král Zikmund, když se snažil přinutit k poslušnosti vazaly svého bratra Václava IV., jehož v té době věznil.

Další zprávu zachoval husitský kronikář Vavřinec z Březové. Zaznamenal, že táborští bojovníci v čele s Janem Žižkou obsadili roku 1420 Blaník a využili ho jako základnu, z níž dobyli – a vypálili – klášter premonstrátek v nedalekých Louňovicích.

Hrad na Velkém Blaníku je vyznačen i v Klaudiánově mapě z roku 1518. Na úbočí u Veřejové skály – kde se podle pověstí skrývá vstup do nitra hory – byl také nalezen železný meč z přelomu 14. a 15. století. Jiné archeologické doklady však neexistují.

Zato na nedalekém Malém Blaníku objevil roku 1961 archeolog Pavel Radoměrský nárožní zdivo lemované podkovovitým kamenným valem. Podle úlomků renesančních kachlů ho datoval do 15. století a věřil, že jde o pozůstatky zmíněného hradu. Pozdější rozbor však ukázal, že keramika je o něco pozdějšího data, a někteří badatelé teorii o hradu na Malém Blaníku zpochybnili.

Hrad tedy s jistotou lokalizovat nedokážeme, můžeme však popustit uzdu fantazii. Předpokládejme, že roku 1420 husité obsadili malou dřevěnou tvrz, která na Blaníku (je jedno, jestli Velkém, nebo Malém) skutečně stála, a zřídili tam ležení. Časem sice odtáhli, vzpomínka na neporazitelné boží bojovníky, kteří vyráželi z hory a ničili nepřátele, však zůstala. A inspirovala proroka Mikuláše – jehož Vlásenice jsou od Blaníku vzdáleny ani ne dva dny jízdy koňmo.

Magické kouzlo bájné hory působilo hlavně v těžkých dobách. Církevní a vrchnostenské záznamy 18. století popisují tajemné zvuky rytířských klání: troubení, bubnování a koňské ržání… Zachycují také vyprávění zbloudilého pastýře, děvečky, která rytířům poklidila, či kováře, jenž jim okoval koně.

Smrtelníkům se za jejich pomoc dostalo bohaté odměny, ve skále však za jediný den zestárli o celý rok. A jsme opět u Keltů, konkrétně u mytických Aes Sídhe, mocností hory. Ty se podle legend skrývají pod vílími kopci, kam smějí smrtelníci vstoupit jen o svátku Samhain, kdy se stírá hranice mezi světem živých a mrtvých. A výhradně na vlastní riziko, neboť čas v hoře plyne daleko pomaleji a návrat bývá tragický…

Symbolem naděje se Blaník stal i za druhé světové války. „A ke všemu tomu, ač je to snad k nevíře: Češi mají Blaník a v něm rytíře… To je, ovšem, Němcům rána pěstí do očí, / proto s tou pověstí rázně zatočí… Tajná policie nespí, nejí ani nepije, / prohledává sklepy, půdy, vikýře, / v každém vidí blanického rytíře,“ posmívali se Němcům v roce 1941 Jan Werich a Jiří Voskovec.

Spící hrdiny hledal v Blaníku na podzim 1968 také herec Václav Voska v reportáži Československé televize. Marně… Přesto si lidé nechtěli nechat tu naději vzít. Pohořel i slavný Jára Cimrman, když chtěl posluchače svých osvětových přednášek přesvědčit, že jde o mýtus. Jak praví divadelní hra Blaník, naoko se sice tvářili, že pověsti už nevěří, „někteří to dokonce stvrdili na podpisových arších u východu. Ale sotva za Cimrmanem zapadly dveře, už zase debatovali o tom, kdy vyjedou, jak jsou vyzbrojeni, z které díry vylezou“…

„Naivní víra v ozbrojené spáče“ byla prostě příliš lákavá. Jak píše Petr Vyhlídka v knize Král pod horou, představovala jakousi myšlenkovou pojistku chránící vědomí před pádem do beznaděje. Poskytovala však pouze planou naději, z čehož plyne poučení: národ si musí pomoct sám.