Největší námořní bitva v moderních dějinách

Do Leytského zálivu mířil První úderný svaz viceadmirála Takeó Kurity s obřími bitevními loděmi Jamato a Musaši i dalšími třemi bitevními loděmi a desítkou těžkých křižníků. V zálivu měl zničit americké invazní loďstvo. Svaz, který disponoval největší palebnou silou na světě, plul z Bruneje, kde 20. října doplnil palivo, plánoval proplout Sanbernardinským průlivem.

Japonské uskupení pod velením viceadmirála Šodžiho Nišimury tvořené bitevními loděmi Fusó a Jamaširó proplouvalo průlivem Suriago stejně jako Druhý úderný svaz viceadmirála Kijohideho Šimy. Mobilní loďstvo s letadlovými loděmi – těžkou Zuikaku a lehkými Zuihó, Čitose a Čijoda – viceadmirála Džisaburóa Ozawy se pohybovalo o 500 km severněji. Dvě hybridní lodě, původně bitevní lodě Ise a Hjúga měly sloužit jako návnada pro americké letadlové lodě 3. flotily admirála Williama Halseyho. Japonské lodě mířící k Leyte měla chránit letadla startující z pozemních základen na Filipínách.

Japonci podobně jako v bitvě u Midway vsadili na komplikovaný operační plán, aby ztížili situaci Američanům a ti nevěděli, odkud přijde útok. Počítali s tím, že se Američané pustí za letadlovými loděmi Ise a Hjúga a ponechají svá invazní plavidla bez ochrany, takže mohutná děla ráže 460 mm na lodích Jamato a Musaši (každá jich měla devět) zničí invazní flotilu i vyloděné americké jednotky a Filipíny zůstanou v japonských rukou.

Vybojovat rozhodující bitvu u Filipín se rozhodl císařský hlavní stan 18. října, když dostal zprávu, že k Leyte míří ohromná americká 7. flotila. Tvořilo ji 157 válečných lodí včetně bitevních Mississippi, Maryland, West Virginia, Tennessee, California a Pennsylvania, osm křižníků a 18 torpédoborců, které byly rozděleny na dvě skupiny, severní a jižní, neboť vylodění bylo naplánováno na dvě dlouhé pláže. Krytí lodí a vyloďujících se jednotek zajišťovali piloti 18 eskortních letadlových lodí rozdělených do tří skupin Taffy 1, 2 a 3.

Na 190 000 vojáků 6. americké armády generálporučíka Waltera Krugera přepravilo na 420 dalších lodí, část jich byla předisponována z Evropy po úspěšném vylodění v Normandii a u Toulonu. Jednalo se o největší vyloďovací operaci Američanů v Tichém oceánu. Po mohutném ostřelování pobřeží děly bitevních lodí se začali vyloďovat první vojáci. Čelili jen malému odporu Japonců, kteří se stáhli do větší hloubky ostrova, neboť čekali na posily. Vědět o sobě dalo jen japonské letectvo, jemuž se podařilo tak vážně poškodit křižníky Honolulu a Australia, že musely být odtaženy.

Za několik hodin se podařilo vyložit 100 000 tun nákladu a nejvyšší americký velitel generál Douglas MacArthur vstoupil na pobřeží, kam se musel brodit vodou. Pronesl slavná slova: „Lide Filipín, vrátil jsem se. Díky přízni všemohoucího Boha stojí naše síly opět na filipínské půdě.“

Bylo to dvojí vítězství MacArthura – nad Japonci i nad jeho oponenty. Generál usiloval o to, aby se Američané vylodili na Filipínách, které nedokázal na začátku roku 1942 ubránit a nakonec musel z Corregidoru odplout pod rouškou tmy. Tehdy slíbil, že se vrátí. Naopak velitel amerického námořnictva Chester Nimitz chtěl Filipíny obejít a po dobytí Marian na začátku léta 1944 zaútočit rovnou na Formosu (dnešní Tchaj-wan). MacArthur varoval, že pak by Američané ztratili vliv na Filipínách. Americký prezident Francis Delano Roosevelt i spojený štáb se přiklonili k MacArthurovi.

V době, kdy byly americké jednotky nejzranitelnější, tedy ve chvíli, kdy 20. října dopoledne začaly lodě vysazovat vojáky a techniku, byl První úderný svaz teprve u Bruneje. Přesto Japonci od plánu neustoupili. Filipíny pro ně byly příliš důležité, kontrolovali z nich klíčovou dopravní cestu, po níž se přepravovala ropa z dnešní Indonésie na Japonské ostrovy.

Kurita utrpěl první ztrátu 23. října, kdy jeho svaz napadly u Palawanského průlivu americké ponorky Darter a Dace. Vypálená torpéda potopila těžké křižníky Atago a Maja a další křižník Takao poškodila, protože Kurita nenechal přes svazem plout torpédoborce.

Ponorky, které se sice dále pokoušely sledovat japonské lodě a dorazit křižník Takao, což se jim nepodařilo, protože Darter uvázl na mělčině, především odhalily, že na moři je japonská flotila a míří k Filipínám. K Leyte vyrazil admirál William Halsey, který teprve 23. října ráno dokončil doplňování paliva.

Když První úderný svaz mířící do Sanbernardinského průlivu odhalily 24. října za úsvitu v Sibuyanském moři americké průzkumné letouny, Kurita požádal o leteckou ochranu. Tu však nedostal, protože všechny bojeschopné letouny byly soustředěny k útoku na Halseyho lodě plující od Luzonu k Leyte.

Většina japonských letadel, která napadla Halseyovy letadlové lodě, byla zničena, nejlepší pilot amerického námořnictva David McCambell jich na svém F6F Hellcatu dokázal sestřelit devět. V době, kdy útok končil, dokázal japonský pilot střemhlavého bombardéru D4Y Judy zasáhnout čtvrttunovou bombou lehkou letadlovou loď Princenton, i když manévrovala.

Samotný výbuch způsobil jen malé škody, ale začalo hořet palivo pro letadla a boj s plameny komplikoval výpadek elektrické energie pohánějící pumpy. Požár se nedařilo zvládnout a plameny se dostaly do skladu bomb a torpéd, které postupně vybuchovaly. Na Princentonu zahynulo 108 mužů, 1361 se jich podařilo zachránit, ovšem mohutný výbuch zabil 241 námořníků na křižníku Birmingham, který se letadlovou loď snažil zachránit. Její vrak nakonec potopili torpédy sami Američané, protože se zachránit nedala.

Vyslání letadel k útoku na Halseyho svaz se však stalo osudné japonskému Prvnímu údernému svazu. Obří bitevní kolosy zůstaly bez letecké ochrany, čehož využili američtí piloti. Jako první útočily stroje z lodí Interpid a Cabot. Ohromná loď Musaši přitahovala americké piloty jako magnet. Dělovou věž číslo 1 zasáhla bomba ze střemhlavého SB2C Helldiveru a pravobok torpédo z TBM Avengeru. Kolem poledne utrpěla Musaši při druhém náletu SB2C Helldiverů z Interpidu další tři zásahy, jedna bomba explodovala ve strojovně.

Kurita opět žádal o leteckou ochranu, ale marně. Mezitím přiletěla další vlna letadel z Lexingtonu a Essexu. Hellcaty prostřelovaly palubu z kulometů a helldivery ji zasáhly dalšími čtyřmi bombami. V 13:31 následoval další nálet 63 letadel z Enterprise a Franklinu. Bitevní loď zasáhla další čtyři torpéda. Loď se naklonila na pravobok, zatopení komor na levoboku náklon částečně vyrovnalo, ale Musaši plula ponořená hlouběji o čtyři metry, takže jí klesla rychlost.

O dvě hodiny později zaútočilo devět helldiverů s tisíciliberními protipancéřovými bombami. Další tři zásahy torpéd vedly ke snížení rychlosti na 24 km/h. Kolem 15:25 dorazila další vlna letadel z Interpidu, Franklinu a Cabotu. Po jejich útocích rychlost klesla na 11 km/h a kormidlo se zablokovalo. Kurita loď opustil, nařídil jí plout na sever, ale osud Musaši, kterou zasáhlo celkem 17 pum a 19 torpéd, byl zpečetěn. Potopila se při druhé bojové plavbě v 19:36. Z 2399 mužů přežilo 1376. Zachránit se podařilo i 635 námořníků z křižníku Maja, kteří se po jeho potopení přemístili na Musaši.

Vrak lodi se podařilo objevit v  březnu 2015 na dně Sibuyanského moře v hloubce 900 m.

Kurita se však nevzdával, když ztratil kromě obří bitevní lodě čtyři těžké křižníky a dva torpédoborce. Napřed sice obrátil své lodě na západ, aby unikl dalším americkým útokům, když však žádné nepřicházely, rozhodl se proplout Sanbernardinským průlivem.

Bitva však ještě nekončila. Halsey chtěl potopit letadlové lodě viceadmirála Ozawy, které sloužily jako návnada k odlákání amerických letadlových lodí, protože na nich nebylo dost letadel. Po velkých vzdušných střetech u Formosy z půlky října mu jich zbylo 116. 

Američané se ještě před vyloděním na Filipínách rozhodli oslabit japonské letecké síly v oblasti. Po náletech na japonská letiště na Filipínách z 10. října napadli američtí námořní piloti základny na Formose. Velitel japonské 2. vzdušné flotily viceadmirál Šigeru Fukudome proti nim vyslal 230 letadel. I když měli Japonci převahu tři ku dvěma, Fukudome ztratil třetinu strojů. Další den zaútočili Američané znovu a zlikvidovali další letadla a letiště. Protože třetí den následoval třetí útok, přišli Japonci o 500 letadel.

I Američané utrpěli v těchto bojích ztráty. Poškozena byla letadlová loď USS Franklin, na kterou dopadl poškozený japonský bombardér G4M Betty a rychlý dvoumotorový Jokosuka P1Y-1 Ginga se dokázal přiblížit k americkému křižníku USS Canberra a vypustit torpédo, které ho těžce poškodilo.

I když Ozawa část stavů doplnil, ty brzy opět klesly, protože se jeho piloti zapojili do útoku na Princenton. Část jich byla sestřelena a další přistáli na pozemních základnách.

Halsey si uvědomoval šanci zničit japonské letadlové lodě, ve kterých viděl největší hrozbu, ale nedařilo se mu je najít. Ozawa mu to usnadnil, když plnil zadání plánu a vyslal vstříc bitevní lodě Ise a Hjúga přestavěné na nosiče letadel. Halsey na návnadu skočil a vyslal naproti Ozawovi podstatnou část 3. flotily tvořenou třemi skupinami lodí, v nichž byly tři velké a čtyři lehké letadlové lodě, čtyři bitevní lodě a osm křižníků.

Halsey byl rozhodnut se vypořádat se svazem japonských letadlových lodí. V noci na 25. října vyslal do vzduchu noční průzkumné letouny s radary, které zachytily odrazy od japonských lodí. Viceadmirál Marc Mitcher nařídil v 5:40 start palubních letadel. V 7:00 byla asi 140 kilometrů od japonského svazu. To už Ozawa měl informaci od svých průzkumných letadel, že se k němu blíží americké letouny. Vyslat však proti nim mohl jen posledních patnáct stíhaček. Nezbývalo mu než se spoléhat na protiletadlová děla, ta však plavidla ochránit nedokázala.

Lehkou letadlovou loď Zuihó zasáhla torpéda z TBM Avengerů a na letadlovou loď přestavěný nosič hydroplánu Čitose schytal bomby z SB2C Helldiverů. Tři zásahy byly pod čarou ponoru a loď Čitose se v 9:37 potopila. Torpédo zasáhlo i Zuikaku, která se naklonila na bok.

Zbytek japonského Mobilního loďstva dorazily další vlny letadel. Soustředily se na největší Zuikaku. Po zásahu sedmi torpéd a devíti bomb se ve 14:14 loď, která se v prosinci 1941 účastnila útoku na Pearl Harbor a pak i bitev v Korálovém moři, u Šalomounových ostrovů i u Santa Cruz, potopila.

Ke dnu šla i Zuihó. Ta sice nebyla zasažena při druhém útoku, ale kolem 13. hodiny ji zasáhlo torpédo a dvě malé bomby. Střepiny z dalších desítek bomb, které ji těsně minuly, prorazily ale parovod. Zatopeny byly dvě strojovny. Rychlost lodě poklesla na 22 km/h, až se zastavila. Američané ji přesto nedokázali zasáhnout, ale deset bomb vybuchlo tak blízko, že se její náklon ještě zvětšil a v 15:26 se potopila. Už v 10:18 byl zasažen druhý přestavěný nosič hydroplánů Čijoda. Bomba z Helldiveru explodovala ve strojovně. Snaha o jeho záchranu byla také marná, v 16:30 se potopila. Ozawa přišel o čtyři letadlové lodě.

Japonská snaha odlákat Halseyho od Leyte vyšla. Admirál se rozhodl zničit japonské letadlové lodě, což znamenalo, že přístupy k Leytskému zálivu nebyly dostatečně zajištěné. Sanbernardinský průliv měly hlídat čtyři bitevní lodě a pět křižníků spolu se 14 torpédoborci. Kvůli zmatkům ve velení ale nově ustavený svaz neplnil svůj úkol.

Střežen byl jen průliv Surigao, do kterého zamířily v noci 24. října Nišimurův svaz a druhý svaz Kijohideho Šimy.

U vjezdu do průlivu Suriago se Nišimurův svaz stal terčem útoku devětatřiceti torpédovek, po nichž následoval úspěšný útok torpédoborců. Při něm byla zasažena bitevní loď Fusó, která 25. října ve 3:38 explodovala a rozlomila se. Americké válečné lodě pak palbou svých děl potopily bitevní loď Jamaširó a hořící křižník Mogami se dal na ústup. Zahynulo 4000 japonských námořníků i s Nišimurou. Bojechtivý viceadmirál Šima se sice chtěl střetnout s nepřítelem, jenomže do jeho vlajkové lodi, křižníku Nagi, narazil poškozený křižník Mogami.

Téže noci se však podařilo Kuritovi, který se pořád nevzdával, proplout nestřeženým Sanbernardinským průlivem. Ráno hlídka na lodi Jamato spatřila stěžně nepřátelských plavidel. Předpokládal, že jsou před ním Halseyho letadlové lodě, ale byly to jen americké doprovodné letadlové lodě z úkolového uskupení 77 pod velením kontradmirála Thomase Spragueho ze skupin Taffy 1 až Taffy 3, jejichž úkolem bylo krýt vylodění na Leyte.

Jako první byla na mušce skupina Taffy 3. Děla Jamato vypálila náboje těžké jeden a půl tuny. Kontradmirál Vlifton Spraguie, který velel skupině Taffy 3 však dokázal poslat do vzduchu všechna letadla a vypustit dýmovou clonu. Požádal o pomoc zbylé dvě skupiny Taffy, které byly padesát kilometrů jižněji. Proti japonské flotile tvořené čtyřmi bitevními loděmi – Jamato, Kongo, Nagato a Haruna – a osmi křižníky s doprovodem 11 torpédoborců také vyslal tři torpédoborce a čtyři eskortní torpédoborce. Vypustily 50 torpéd. Poškodily jen křižník Kumano, ale japonské lodě musely před torpédy manévrovat a Sprague získal čas. Za cenu tří torpédoborců zachránil většinu z šesti amerických letadlových lodí, zasaženy byly jen Kalinin Bay a Gambier Bay, přičemž se potopila jen druhá.

Americká letadla potopila dva japonské křižníky Suzuja a Čikuma a Čókai byl tak těžce poškozen, že ho potopili sami Japonci. Kurita 26. října ráno v 9:11 nařídil stáhnout se. Považoval za zbytečné útočit na zbylé prázdné nákladní lodě, většina jich odplula a Američané se už uchytili na pobřeží Leyte a pokračovali v postupu.

Místo toho se Kurita soustředil na stíhání dalších amerických letadlových lodí. Od pilota jednoho z průzkumných letadel dostal zprávu, že se 200 km na sever pohybují nepřátelské letadlové lodě. Ty patřily k hlavnímu Halseyho svazu.

Američané však ztratili u Leyte ještě jednu letadlovou loď St. Lo ze skupiny Taffy 1, protože 25. října 1944 Japonci poprvé použili jednotky kamikaze. První šestice stíhaček zero startujících z Davaa úspěchy nezaznamenala. Dvě vybuchly po zásazích protiletadlových děl ještě ve vzduchu. Jednomu japonskému pilotovi se ale podařilo prorazit vzletovou palubu na lodi Santee, přičemž zabil 16 amerických námořníků. Požár se však podařilo rychle uhasit a loď se nepotopila, ani když ji krátce poté zasáhlo torpédo vypálené z americké ponorky. Větší škody způsobil další sebevražedný pilot, který narazil do lodi Suwanee, přičemž zabil 71 lidí. Ani tato loď se však nepotopila, i když ji zasáhl 26. října další kamikaze.

Přesto Američané o jednu loď přišli. Skupinu Taffy 3 napadlo pět kamikaze 25. října v 10:50. Radary je neodhalily, protože stíhačky letěly při hladině a až u cíle vystoupily do 1500 metrů. Další poškodily letadlové lodě Kalinin Bay, Kitkun Bay a White Plains, poslední ale zasáhla St. Lo. Bomba proletěla do podpalubí, kde se zrovna doplňovalo palivo palubním letadlům a vyzbrojovala se. Exploze munice rozervala trup lodi a v 11:25 se potopila. Zabito hned bylo 113 námořníků a dalších 30 podlehlo později zraněním.

Japonci ztratili v bitvě čtyři bitevní a čtyři letadlové lodě, osm těžkých a pět lehkých křižníků a deset torpédoborců, celkem 26 lodí o tonáži 300 000 tun. Přišli o 12 000 až 15 000 námořníků, což byla čtvrtina všech japonských ztrát po Pearl Harboru, a 300 letadel. Japonská námořní moc byla zlomena.

Američané přišli o 3000 mužů a jedenáct lodí včetně lehké letadlově lodi Princenton, dvou eskortních letadlových lodí a o dva torpédoborce. I z čísel je patrné, že dosáhli jasného vítězství.

Na straně spojenců se do bitvy zapojilo osm velkých letadlových lodí, 18 doprovodných, 12 bitevních, 24 křižníků a 141 torpédoborců. Japonci měli jen čtyři letadlové lodě včetně jedné těžké, devět bitevních, 19 křižníků a 34 torpédoborců. Bitvy se účastnilo 200 000 námořníků.

Vzhledem k počtu lodí a jejich tonáži se bitva v zálivu Leyte považuje za největší námořní bitvu v moderních dějinách a jednu z největších vůbec, i když v jiných bitvách bojovalo více lodí, ale byly menší nebo v nich bylo nasazeno více mužů.

Bitva byla větší než bitva ve Filipínském moři z 19. a 20. června 1944, které se účastnilo 15 amerických letadlových lodí a devět japonských. Zapojilo se do ní ještě 170 dalších lodí. Protože v ní bojovalo na 1700 letadel, šlo o největší bitvu námořních letadel. Američané jí přezdívají „střílení krocanů na Marianách“, protože japonská letadla nestačila na modernější americká, ovládaná lépe vycvičenými piloty.

Pro srovnání – v největší námořní bitvě první světové války se 1. června 1916 u Jutska střetlo s Brity 22 německých bitevních lodí, pět bitevních křižníků, 11 lehkých křižníků a 61 torpédových lodí. Vítězní Britové měli 28 bitevních lodí, 17 křižníků včetně devíti bitevních, 26 lehkých křižníků a 78 torpédoborců. Britové sice utrpěli větší ztráty, jenomže pro Německo byly ztráty citelnější, neboť mělo méně lodí.

Srovnávat tyto bitvy se středověkými a starověkými je těžké, bylo v nich sice více lodí, ale byly menší. Za jednu z největších námořních bitev se považuje ta u Salamíny z roku 480 před naším letopočtem, kde byli poraženi Peršané pokoušející se ovládnout Řecko po vítězství u Thermopyl. Peršané ovládli Athény, ale potřebovali rozdrtit řecké loďstvo, aby mohli své vojáky nerušeně zásobovat po moři. U Salamíny stálo proti 360 řeckým triérám 600 až 900 perských lodí: Peršané přišli o dvě stě lodí, ale Řekové jen o čtyřicet a udrželi si nadvládu na moři, takže se Peršané stáhli.

Za největší bitvu lodí co do počtu vojáků se považuje bitva na jezeru Pcho-jang z roku 1363 v rámci povstání Rudých turbanů, které se účastnilo 850 000 lidí. Znamenala konec dynastie Jüan, kterou založil Kublaj chán Jüan, jenž svou moc nad Čínou získal v roce 1279 v bitvě u Jamenu, kde bylo potopeno tisíc lodí.

Japonský plán Šó 1 byl riskantní a sázel všechno na jednu kartu. Jejich snaha opakovaně svést rozhodující bitvu, o což se pokusil už u atolu Midway v roce 1942, působila až umanutě. Byl v ní zřetelně vidět odkaz bitvy u Cušimy, kde japonský admirál Tógó rozdrtil dvě ruské flotily, což definitivně rozhodlo o výsledku rusko-japonské války. Idea však měla racionální jádro, Japonci si vždy uvědomovali, že se průmyslovému potenciálu USA nemohou vyrovnat, a proto chtěli uštědřit americkému námořnictvu zdrcující porážku, po které bude možné s Washingtonem vyjednat nějakou dohodu.

Vzhledem k rostoucí síle amerického námořnictva, které dokázalo vyrobit za rok mnohonásobně víc lodí a letadel než Japonci, v tom vidělo japonské velení jedinou šanci. Rok 1944 se pro ně nevyvíjel dobře. Během amerických žabích skoků z jednoho pacifického ostrova na druhý se zmenšovalo území pod jejich kontrolou. Základna v Rabaulu sice zůstala v jejich rukou, ale odříznutá. V půlce roku přišlo Tokio o Mariany, když se Američané vylodili na Saipanu, který po krutých bojích dobyli. Na Marianách Američané mohli vybudovat letecké základny pro útoky strategických bombardérů na Japonské ostrovy. Jejich ztrátou byl narušen japonský obranný řetězec.

Ztráta Filipín pak ohrožovala dodávky ropy z Indonésie, které byly pro japonskou válečnou mašinérii klíčové.

Americké rozhodnutí neútočit rovnou na Formosu bylo dáno i tím, že Japonsko drželo pobřeží Číny, kde v roce 1944 stejně jako v Barmě postupovalo. Dobytí Iwodžimy by nezablokovalo tak tvrdě dodávky ropy z Indonésie.

O šanci způsobit Američanům těžké ztráty, jakými by bylo zničení invazní flotily u Leyte, však přišli hned v úvodu, protože se Američané stihli vylodit předtím, než Japonci dorazili k ostrovu, a japonská děla neměla co rozstřílet. Chybou bylo vyslat Kuritův svaz bez letecké ochrany, protože předchozí bitvy ukázaly, že střety na moři rozhodují právě letadla, jenomže Japonci neměli dost letadlových lodí.

Uvěřili také vlastním zprávám o velkém vítězství nad americkým letectvem v bitvách nad Formosou v půlce října. V té ale naopak utrpěli ztráty Japonci a neměli dost letadel, která by z pozemních základen mohla ochránit lodě. Trvalým problémem pak byla rivalita mezi armádou a námořnictvem, takže armádní letadla nechránila lodě.