Bedřich Gerstel: Fascinující příběh kdysi slavného výrobce luxusního nábytku

Přestože se rodina Gerstelových řadila k podnikatelské a společenské elitě už na sklonku Rakouska-Uherska, jakmile utekla před nacisty do Spojených států, jako by se po ní v Čechách slehla zem. Její jméno dnes téměř nikdo nezná a zapomenutá je také továrna v Poděbradské ulici v pražských Vysočanech, kde Bedřich Gerstel zaměstnával ve 30. letech 20. století stovky lidí. Informací se sice dochovalo málo, odhalují však pozoruhodný rodinný příběh, který začíná v pražském vetešnictví.

Po arizaci židovského majetku za protektorátu se ztratily téměř všechny firemní dokumenty, někteří badatelé se domnívají, že byly možná zničeny při bombardování Prahy v roce 1945. Zbytek dokonala po válce nejprve národní správa a potom převrat v únoru 1948, když byla továrna převedena pod Uměleckoprůmyslové závody Brno.

Z podnikové agendy přežily jen náhodné střípky, dochovalo se několik málo fotografií nebo ojedinělé dokumenty na úřadech. Například policejní záznamy o pokutách za rychlou jízdu a způsobené nehody, protože členové rodiny před válkou rádi jezdili nejmodernějšími auty a samozřejmě co nejrychleji.

Nejvíce stop po životě Gerstelových dodnes zůstalo zřejmě v jejich letním sídle v Panenských Břežanech, půvabném barokním zámečku z přelomu 17. a 18. století, který vznikl jako součást benediktinského kláštera svatého Jiří na Pražském hradě a který nacisté během války zabavili jako sídlo pro K. H. Franka.

Traduje se, že zámek pořídil mladý Bedřich alias Friedrich nebo také Fritz pro svoji manželku Martu Marii Hlaváčovou v roce 1921 jako svatební dar. Nevelkou, ale honosnou budovu na vrcholku kopce však ve skutečnosti koupil v roce 1927, tedy šest let po svatbě. Sloužila nejen pro reprezentaci rodiny, ale zároveň jako svého druhu výkladní skříň nábytkářské firmy. V jeho interiérech nechal Bedřich i nafotit obsáhlý firemní katalog, kde představoval část své výroby – nákladný a reprezentativní historizující nábytek.

Z původního vybavení se po všech dějinných peripetiích nepodařilo zachránit nic, nicméně v luxusní a na svou dobu moderně a prakticky vybavené koupelně se dochovaly aspoň mramorové prvky.

„Zámek částečně dotvořil v neobarokním slohu, ale zvenčí v podstatě nepatrně. Na hlavní budově přistavěl vlastně jen balkon nad vchodem,“ upozorňuje Kristina Přecechtělová z Památníku národního útlaku a odboje, který zde vznikl před 12 lety.

Do mnohem rozsáhlejší úpravy se však Gerstel pustil v zahradě. Proboural zeď, která oddělovala nádvoří od anglického parku, ten přebudoval do neobarokní podoby a do zahrady zasadil vyhřívaný bazén. Samozřejmě adekvátně ztvárněný, aby dosáhl jednotného stylu.

Do úprav břežanského zámku se před Bedřichem Gerstelem pustil už předchozí majitel, židovský podnikatel Ferdinand Bloch-Bauer, jehož manželku Adele známe z portrétu Gustava Klimta jako Dámu ve zlatém. Nešlo však o žádné stylové přestavby ani dostavby, spíše jen o modernizaci. Díky tomuto známému cukrovarnickému velkoprůmyslníkovi například na zámku od počátku 20. století tekla z kohoutků teplá voda.

Bloch-Bauer patřil k rodinným přátelům Gerstelových a počátkem 20. století si pořídil v Panenských Břežanech oba zámky, jimž se přezdívá horní a dolní. Bedřich však horní zámek nekoupil přímo od přítele svých rodičů, jak se někdy tvrdí, ale od podnikatele Bedřicha Brdlíka. Ten získal zámek od Bloch-Bauera dřív, ale brzy potom se dostal do insolvence, a tak ho nakonec nabídl v dobrovolné dražbě.

Bedřich Gerstel převzal rodinnou firmu roku 1919 v pouhých 23 letech, když jeho otec Emil předčasně zemřel. O příčině nečekané a náhlé smrti teprve 49letého pražského továrníka se sice nic jistého neví, ale tou dobou ve střední Evropě právě řádila další vlna španělské chřipky…

Úspěšným obchodníkem musel být už Bedřichův pradědeček Markus Josef Gerstel, protože se mu roku 1860 podařilo přestěhovat se z Kaprovy ulice v Praze, která vznikla na troskách asanovaného Josefova, přímo do obchodního centra města na adresu Michalská 19.

Jeho vetešnictví v nedalekém domě U Říšského jablka se soustředilo hlavně na použitý nábytek. Zmínka o něm představuje nejstarší, historicky doložený záznam o charakteru rodinného podnikání.

Gerstelovi, původně Gerschelovi, patřili k nejstarším pražským židovským rodinám a svůj původ odvozovali od rabiho Löwa. Jestli legenda pomáhala obchodu, těžko říct, spíš by se dalo vsadit na mimořádnou podnikavost, k níž tlačila židovské obyvatelstvo nejrůznější zákonná omezení. Křesťanští řemeslníci se báli konkurence, a tak jednou z mála legálních příležitostí, jak se uživit, bylo pro Židy právě vetešnictví.

O deset let později Markus přenechal živnost svému 20letému synu Bernhardovi a ten obratem založil novou firmu na jméno svého právě narozeného syna Emila. Nejenže rozšířil dílnu a sklad v centru Prahy, ale v Libni otevřel další sklad s čalounickou dílnou, kde se opravoval starší nábytek. Jak však píše historik Eduard Kubů, v 80. letech 19. století se už firma zabývala také zpracováváním dřeva, výrobou nového nábytku a k jejím zákazníkům patřily nejen střední, ale i vyšší společenské vrstvy.

Bernhard poslal svého syna Emila po studiu na pražském gymnáziu ještě do Vídně na dvouletou průmyslovku zaměřenou na řemesla. Emil se tam naučil truhlařit, čímž se stal prvním v rodině, kdo získal odbornou přípravu na budoucí podnikání. Ve třiadvaceti letech se příhodně oženil s Nelly Strakoschovou, jejíž rodina pocházela od Třebíče a během dvou generací se vypracovala mezi brněnskou elitu. Původně drobní obchodníci s vlnou se v té době už věnovali tovární výrobě potahových látek.

Otec Emilovi po svatbě předal firmu a ta se pod jeho vedením rozrůstala. Najal dva obchodní zástupce a brzy zaměstnal i prokuristu. Uměl podchytit nejrůznější klientelu, na jedné straně nepřestával vyrábět na sklad, na druhé začal realizovat návrhy interiérů na zakázku pro movitější zákazníky z vyšších vrstev. Už v roce 1903 v jeho obchodě působil „ateliér pro moderní nábytkářské návrhy“. Za svůj nábytek sbíral medaile na četných výstavách – a v této době získal také titul dvorního dodavatele.

Co všechno to ve skutečnosti znamenalo, tedy jestli Emil Gerstel opravdu dodával nábytek na císařský dvůr ve Vídni, o tom se dodnes zřejmě nepovedlo najít žádný důkaz. Titul totiž představoval v první řadě císařovo doporučení pro spolehlivou a kvalitní firmu. Podnikatelé o něj museli sami požádat, zaplatit poplatky, a pokud jim byl potom udělen, rozhodně z toho automaticky nevyplývalo, že budou mít výsadu dodávat své zboží císaři. Třebaže mohli. I bez toho byl však titul vynikající reklamou, které si považovali.

Podle zjištění historika Eduarda Kubů dopřál Emil Gerstel svému synu Bedřichovi ještě lepší vzdělání, než měl sám. Po odborné truhlářské škole ho nechal studovat Uměleckoprůmyslovou školu v Praze, která se na přelomu století stala centrem secese, a Bedřicha to zřejmě později motivovalo právě k výrobě secesního nábytku. Domluvil se nejen česky a německy, ale také velmi dobře anglicky a nazýval se „architektem pro vnitřní zařízení“.

Z vlivu otce se ale snažil vymanit a jít si vlastní cestou. Už v 16 letech se nechal pokřtít; a sotva dospěl, založil si vlastní firmu. Nedostal však příležitost prosadit se sám, protože otec nečekaně brzy zemřel a Bedřich zdědil jeho zavedené tovární provozy.

Před svatbou se nechala pokřtít i Bedřichova budoucí manželka Marta, která pocházela z židovské rodiny. Vychovával ji matčin druhý manžel novinář Bedřich Hlaváč, jehož jméno přijala. Hlaváč byl dlouholetým parlamentním a politickým zpravodajem Masarykových listů Čas a Naše doba a udržoval množství společenských kontaktů. A protože byl zároveň blízkým Masarykovým přítelem, není divu, že se československá prezidentská kancelář časem objevila mezi klienty jeho zetě…

„Známe ale i jiné zajímavé zákazníky, protože se buď dochoval jejich seznam z určitého období, nebo firemní nabídkový dopis,“ upozorňuje Kristina Přecechtělová, když ukazuje několik málo dochovaných dobových snímků břežanského zámku a tovární budovy ve Vysočanech.

Bedřich Gerstel se při výrobě sice hodně soustředil na historizující nábytek, protože po něm byla velká poptávka, ale sledoval i aktuální dění jak v designu, tak v architektuře a zjevně dokázal ocenit i modernu. Vždyť jak jinak by s ním mohl spolupracovat třeba architekt Adolf Loos?

Pro tohoto významného představitele funkcionalismu Gerstel vybavoval nejen Mullerovu vilu v Praze, kde zařizoval obytnou halu, jídelnu a dámský salon, tedy ty nejvíce reprezentativní prostory, ale třeba i plzeňskou rezidenci Semlerových.

Vyráběl nábytek na míru podle návrhů nejrůznějších architektů, ale v letech 1927–1939 zaměstnával také vlastního architekta, který zařizoval interiéry na evropských královských dvorech a na československých zastupitelstvích v zahraničí. Mohl se pochlubit skutečně výjimečnými zahraničními zákazníky, na prvním místě mezi nimi byl perský šáh Muhammad Rezá Pahlaví.

Navzdory tomu však tvořil 80 procent jeho produkce malosériový nábytek pro dvou- až čtyřpokojové měšťanské byty, jak upozorňuje Eduard Kubů. Účetní doklady se sice nedochovaly, ale zmiňuje se o tom sám Gerstel ve svém tištěném firemním katalogu.

Firmě se dařilo, a tak byla Bedřichova rodina zvyklá často cestovat po Evropě za obchodem, ale i soukromě. Marta mluvila plynule čtyřmi jazyky a jejich tři synové měli švýcarské vychovatelky. Nemělo to však trvat dlouho.

Na sklonku roku 1937 se Bedřich kvůli nástupu nacismu v Německu rozhodl přestěhovat se i s rodinou do Spojených států. O událostech v sousední zemi měl podrobné zprávy od starší sestry Alice, která se provdala za německého levicového politika Otto Ruhleho. Už počátkem 30. let se raději vrátila do Prahy.

Za studií se tu v mládí stýkala se spisovatelem Franzem Werfelem nebo Egonem E. Kischem, po návratu z Německa pracovala jako novinářka a sblížila se mimo jiné s Milenou Jesenskou. Později s manželem odjeli z Evropy na pozvání mexického prezidenta a Alice pro něj připravovala školskou reformu.

Před nacisty včas utekla i Bedřichova mladší sestra Susanne, která se provdala za židovského obchodníka Pavla Sonnenscheina. Manželé chvíli cestovali po světě a nakonec se usadili v New Yorku. Nebýt toho, že se za Bedřichovu rodinu zaručili, asi by jeho naděje na vstřícnost amerických úřadů musely být tou dobou už mnohem menší. Z Evropy se snažily na poslední chvíli utéct tisíce lidí a úřady začaly dávat přednost těm finančně zajištěným.

V roce 1938 požádal Bedřich o cestovní pasy, jako důvod uvedl obchodní záležitosti a návštěvu sestry Susanne. Všechny tři syny prozatím poslal i s jejich vychovatelkami do Švýcarska a chystal se na vystěhování. Proč neodjel z Československa co nejdřív, není známo, ale možná se mu nedařilo převést majetek do zahraničí.

Jak píše Kubů, události ho předběhly, 15. března 1939 vpadli do země nacisté, a tak o dva dny později oficiálně odjíždějí Gerstelovi z Prahy jen s povoleným malým příručním zavazadlem. S návratem domů samozřejmě nepočítali, ačkoliv oficiálně jen odcestovali pro své děti do Švýcarska.

Pět dní po okupaci zplnomocnil Bedřich Gerstel jednoho pražského advokáta správou veškerého svého majetku a převedl na něj všechna vlastnická práva včetně práv na prodej nebo likvidaci. Přestože se mu do té doby povedlo poslat k sestře do New Yorku nějaké peníze, zbylý majetek zabavily německé úřady.

„Pokud vím, nacisté zpočátku nechávali bohatším Židům po nějakou dobu i možnost, aby se z protektorátu v podstatě vyplatili. Jestli to ale byl i případ Bedřicha Gerstela a podařilo se mu odcestovat na poslední chvíli právě proto, to opravdu nevíme,“ míní Kristina Přecechtělová.

Kdovíjak ohromné sumy úspěšný podnikatel převést do zahraničí asi nedokázal. V Americe se totiž k podnikání už nikdy nevrátil a místo toho pracoval jako obchodní zástupce pro svého bývalého konkurenta, firmu Thonet. Zemřel v New Yorku v roce 1967. O dalších osudech jeho nejbližších není nic známo.