Bavor Rodovský z Hustiřan: Alchymista, který bádal i kuchtil

V mládí si ovšem skutečnost, že by jednou obohatil gastronomii, neuměl ani představit. Toužil jen po vzdělání, pokud možno v několika vědních oborech. Změny struktur hmoty při chemických procesech jej fascinovaly už od jedenácti let.

Bavor Rodovský z Hustiřan se narodil zřejmě v roce 1526 ve známé rytířské rodině. Jeho matka Anna Šelndorfská z Harnšperka byla spřízněna s pány ze Švamberka. V roce 1537 se jako jedenáctiletý seznámil s dílem švýcarského věhlasného přírodovědce, lékaře a filozofa Aureola Theophrasta Paracelsa. Ten tehdy pobýval v Moravském Krumlově, aby léčil tamního pána Jana z Lipé.

Paracelsus vycházel z teorie o prahmotě světa, která vzniká ze síry, soli a rtuti. Ta poté reaguje s takzvanými elementy země: se vzduchem, ohněm a vodou. Z nich vzniká sedm kovů. A ty se mohou pomocí transmutace přeměnit z obyčejných ve velmi vzácné, například olovo ve zlato. Podstata jeho učení ovlivnila malého Bavora na celý život. Domníval se, že pochopil svět alchymie. Snil o dílně, v níž s pomocí pálení, žíhání, varu a odpařování vytvoří nové, dosud nepoznané látky.

Takové jako kámen mudrců či elixír života. Rodina ale nepatřila k majetným, a tak si mladík nemohl dovolit studovat na pražské univerzitě nebo v cizině. Proto se začal učit sám. Představoval typ, zvaný současníky „il dilletante“, nevnímaný tehdy nijak pejorativně. Prostě renesanční muž bez akademického vzdělání.

Své současníky předčil ve znalosti němčiny, latiny a řečtiny. Věnoval se filozofii, matematice, astronomii, a především alchymii, která ale vyžadovala vysoké finanční náklady. Skoro každý, kdo se jí zabýval, skončil nakonec ve vězení pro dlužníky. Sice někteří z nich skutečně získali velký majetek, ale jen díky darům mecenášů a jejich přízni. K takovým ale Bavor nepatřil.

V roce 1566 se Rodovský oženil s Voršilou ze Šelndorfu a získal tak dva tisíce kop českých grošů věna. Neváhal za ně zakoupit zadlužený rodinný statek Radostov u Nechanic na Královéhradecku a zřídil si v něm dílnu. Vrhl se mezi zkumavky, křivule a achátové tyglíky své alchymistické kuchyně a hledal tajemné neznámé látky.

Pracoval i pro císaře Rudolfa II. a dalšího významného příznivce magie, pozdějšího nejvyššího purkrabího Viléma z Rožmberka. Bádal ve svém sídle, sám si dokonce sestrojil měděný astroláb - astronomický přístroj na určování polohy hvězd a Slunce. Mimo jiné pracoval na výrobě univerzálního rozpouštědla - alkahestu.

Vytvořil také svůj první spis Řeči starých filozofů, v němž popsal dění v alchymistické dílně. Peněz se ale stále nedostávalo, alchymisté neměli stálý plat a pravidelný příjem jim neposkytovali ani jejich mecenáši. Proto si Bavor vypůjčoval od novobydžovského lichváře Árona Munka. A začalo pro něj údobí útrap.

Pro dluh tří set českých grošů jej Munk i další věřitelé zažalovali, navíc od něj uprchla žena Voršila se synkem Janem k rodičům. Dne 1. února 1573 se tak dostal do vězení pro dlužníky v pražské Černé věži. Vzal si s sebou svůj astroláb.

Ve věži se Bavor ocitl v jedné cele s dalšími šlechtickými neplatiči. Jejich partu hlučných a veselých kavalírů vedl pověstný rváč Jan Kordul ze Sloupna. Celé dny hráli aristokraté karetní hru, zvanou malá prima, o vysoké částky, řvali přitom a hulákali. To Rodovského trápilo - hodlal pokračovat v práci, což mu spolunocležníci znemožňovali.

Proto napsal už 6. února svému zastánci Vilémovi z Rožmberka prosebný dopis, aby mu purkrabí Čeněk Mičman z Klinštejna přidělil zvláštní celu. Pan Vilém pomohl a dlužník z Hustiřan si mohl v nejvyšším patře Černé věže užívat klidu.

Čas nepromarnil - překládal text Smaragdové desky, „bible alchymistů“, od Herma Trismegista, žijícího údajně okolo počátku našeho letopočtu. A také sepsal dílo Secreta Aristotelis, které věnoval Rožmberkovi. Vždyť právě díky jeho finanční injekci mohl koncem roku vybřednout z bláta dluhů a opustit Černou věž. Vydal se poté ke svému dobrodinci, pánu z Rožmberka do Třeboně, aby u něj uplatnil své znalosti.

„Otázka, co jest kámen filozofický. Jest merkuryáš (rtuť), bílej, červenej, střepina prostřední,“ popisoval Bavor poněkud mlhavě látku, na které pracoval, panu Vilémovi. Snažil se zřejmě o nějaký prášek či tinkturu, s jejíž pomocí měla probíhat transmutace. Rožmberk z informace asi moudrý nebyl. Vedle rytíře z Hustiřan pro něj vyráběli lektvary i další známí alchymisté - Claudius Syrrus, Daniel Prandtner i mnozí další.

Viléma z Rožmberka alchymie fascinovala stejně jako císaře Rudolfa II. Na jeho panství načas našli útočiště i mistři magie John Dee a Edward Kelley. Rožmberský vladař vkládal do alchymistických pokusů velké naděje i peněžní sumy. Jednak hodlal s jejich pomocí vybřednout z dluhů, jednak neměl dědice a podle jeho představ by mu tuto choulostivou otázku vyřešil elixír života. Bavor mu ovšem žádané nepředložil. Navíc jej postihly další starosti - ozvali se noví věřitelé.

V roce 1576 musel rytíř z Hustiřan prodat svůj poslední statek v Radostově. Uchýlil se poté v Praze do ulice Na Poříčí a věnoval se psaní a překladům. Většina z nich zůstala pouze na papíře. Zlomem se pro něj stal rok 1580 - štěstí mu ukázalo svou nejveselejší tvář. Na svůj zámek v Budyni jej pozval Jan Zbyněk Zajíc z Házmburka, dědičný truksas (stolník) a prezident nad apelacemi v Království českém.

Jak oba šlechtici spolupracovali, není známo. Bavor u něj ale zůstal celých dvacet let a dokončil rukopis svého stěžejního díla, učebnici alchymie Řeči filozofické. A také v roce 1591 sepsal ve své laboratoři Kuchařství. To prozřetelně věnoval zámožné „paní Kateřině, rozené Přepické z Lichumburku, pozůstalé vdově po dobré paměti urozeném a statečném rytíři, panu Vilémovi starším Malovcovi z Malovic, na Valečově a Kolodějích.

Ta jej také finančně podporovala. Mezitím ovšem i pán z Házmburka utopil své jmění v tavicích tyglících. To ale Bavorovi nevadilo. Jeho recepty ovlivnily přinejmenším jednu generaci a patřily k základům české kuchyně.

Vytvořil je i na základě tří dříve vydaných kuchařek.

Ve dvacátých letech 16. století vydal první česky tištěnou kuchařku Jan Severin na Starém Městě pražském. Na ni navázal roku 1535 Pavel Severin z Kapí hory a o desetiletí později Jan Kantor. Rodovský jejich díla dobře znal a vycházel z nich. Sám rád jedl a chutné pokrmy miloval. V úvodu své knihy zdůraznil, že je určena jedlíkům pro potěšení a nikoli „těm skrbnářům, kteří svým vlastním ustuom jísti a píti závidějí“. A skladba jeho „krmí“ byla přepestrá. Panskou kuchyni zásoboval tehdy kuchmistr zvěřinou, rybami, hovězím, telecím a beránčím, sladkostmi a ovocem.

Pojídali se i bobři, medvědi a veverky. Maso se jedlo s omáčkami, ale bez příkrmu. A o slavnostech se jím nešetřilo. Pro příklad - na svatbě Bavorova dobrodince Viléma z Rožmberka v roce 1578 se mimo jiné spotřebovalo 40 jelenů, 50 kusů srnčí zvěře, 150 krmených volů, 450 krmených vepřů, 1526 jitrnic, 30 947 vajec. Rodovský vycházel z chutí svých současníků. Ti hojně konzumovali sekané maso, kaše či jim podobné varmuže, knedlíky, zvané i šišky - ty s našimi neměly nic společného. Hnětly se z masa, vajec, různých koření a smažily se nebo vařily.

Staročeši také používali na sladké pokrmy sůl a česnek, na slané med.

Náš alchymista jejich mlsné jazyky plně uspokojil.

Jeden z oblíbených Bavorových receptů na šišky zněl: „Vezmi hmoždíř, rozpal jej u ohně, vlij tam hovězí jíchu (vařená kašovitá hmota), vsyp mouku, vejce, když bude husté, naklaď másla na pánev a vypeka to, jez pospa cukrem.“ Jiné šišky dělal z telecího sekaného masa, vína a vajec. V knize také uvedl návody na přípravu více než osmdesáti kaší a na dvacet varmuží.

Otázka je, nakolik by třeba alchymistova malinová kaše uspokojila naše současné chuťové pohárky: „Přebeř maliny, čistě pro červy a vsyp je do vína, rozdělaj mlékem a vejci, daj stejně tolik pepře a medem oslaď. Pospi trágí (anýz - pozn. red).“ Rodovský také nabádal ke střídmosti.

V čase, kdy se na šlechtických stolech objevovaly různé dekorace - cukrové stromy, ptáčci, sošky, pozlacená zvěřina (takzvaná šauesn, jídla na podívání), připravoval Bavor mandlovou kaši a varoval: „Posyp ji cukrem, někteří ji pozlacují, i jest to pejcha, leč by bylo na velikých svatbách.“ K jeho specialitám patřil vařený bobří ocas s medem a zázvorem, medvědí tlapy s hořčicí, kterou si Rodovský sám vyráběl z hořčičných semínek, vína a octa.

Při zvláštních příležitostech doporučoval alchymista připravit i zmíněná šauesn. Patřila k nim i velikonoční zahrada vystrojená na obrovském stole. Trůnil na ní pečený beránek plněný vejci a mandlemi a polepený bílým cukrovím. Růžky měl pozlacené, tlamičku obarvenou načerveno. Skopové obložil Bavor příkopy a oborou z těsta z vody a mouky. Vše zdobil ptáčky a zvířátky z cukru a obarvil.

Nezalekl se ani nápojů. Vyráběl takzvanou vodu života z „vína páleného s medem, jalovcem, anýzem, muškátovým květem, pepřem a pelyňkem - to vše po třicet dní ponech státi v nádobě a opatrně předestiluj“.

Bavor Rodovský z Hustiřan zemřel zřejmě v roce 1600, tedy před 420 lety. Jeho recepty přežily celá staletí - na rozdíl od učených děl.