Básník Jiří Wolker si uměl život vychutnat

Historie jej proto vnímala jako proletářského básníka, ačkoliv k proletářům nikdy nepatřil a jejich sociální postavení sám pro sebe ani nechtěl – i když jako velká část mladých kumštýřů se tehdy hlásil k levici.

Společnost Wolkera spojovala i s nádechem tragiky a smutku, které vyvolávala jeho náhlá smrt v pouhých čtyřiadvaceti letech. On si ale svou krátkou pouť světem vychutnat uměl.

Přitahovaly jej hezké dívky, s požitkem si dopřával chutné jídlo i nějakou tu sklenku. Leckdy se ovšem choval přezíravě se sklonem k intelektuálskému sarkasmu. Na slečny měl vysoké požadavky – „nějakou přihlouplou husu“ nesnesl.

„Sotva jsem vstoupil do předpokoje, spatřil jsem Štěpánku Smékalovou ze Svatého Kopečka. Vím, proč ubohá přijela za mnou. Ale nemiluji ji. Mám rád temperamentní, divoké děvče, a ne sladkobolnou, dlouhobrvou, stále se chvějící a poslušně milující,“ zapsal si patnáctiletý Jiří o jedné své ctitelce.

Zazlíval jí, že by mohla být na jeho pokyn ke všemu svolná a poslušná. Vnímal to jako něco otrocky laciného. A proto jí naznačil, že o ni zájem nemá.

Sám sebe považoval za plachého a zlobil se na své nálady: „Někdy mám taky záchvat milovat, že nevím, jak se uklidnit. Však nakloniv si děvu, vidím, že mne miluje, mám ji takřka na ruce, a tu prohodí nějaké nejapné slovo, které se mi nelíbí, okamžitě se mi zhnusí a opustím ji.“

Jiří Wolker se děvčatům líbil. Přítel Edvard Valenta jej popsal jako „překrásného jinocha, vysokého, se zvlněnými kaštanovými vlasy, vystupováním, kterému se říkalo šlechtické, a už tenkrát byl nejlíp oblečeným mužem v celém Prostějově“. Zkrátka dandy romantického typu. A vzorně vychovaný.

Jiří Wolker se narodil v Prostějově 29. března 1900. Jeho otec Ferdinand pracoval jako pokladník vídeňské banky Wiener Bankverein a později, když banka splynula s českou bankou Union, dosáhl dokonce i funkce ředitele.

Po něm získal Jiří pracovitost a pořádkumilovnost a měl vliv i na Jiřího uměleckou výchovu. Matka Zdena, půvabná, svěží žena, se neustále angažovala v nejrůznějších spolcích. Přednášela a recitovala, psala do novin a časopisů. Jiřího i jeho bratra Karla obklopovalo láskyplné prostředí. Vztahy mezi jejich rodiči zrály jako víno.

V roce 1923, kdy už Jiří trpěl tuberkulózou a matka s ním byla na léčení v Tatranské Poliance, psala jeho otci něžné dopisy s oslovením Tato, Tatoušku či Milý můj a on jí odpovídal jako milé Zdeničce. A to po pětadvaceti letech manželství! Oba rodiče se o vysokého, hubeného Jiřího úzkostlivě starali. O jeho zdraví i duši.

Matka Jiřímu připravovala denně teplé večeře, a když později jezdil na skautské tábory, posílala mu v čase velké války ohromné balíky s jídlem. Zakladatel Junáka Antonín Svojsík později líčil, jak si mu chlapec stěžoval, že mu u oběda chybějí řízky.

S otcem zase jezdil Jiří na kole, podnikal výlety, navštěvoval Svatý Kopeček, kde vlastnili vilu, šermoval a cvičil v Sokole. Na základní škole byl Jiří vzorný žák. Po ní nastoupil do primy gymnázia v Prostějově. Tím se odlišil od bratra Karla, který vystudoval průmyslovku a poté působil jako technický úředník v konstrukčním oddělení v kopřivnické Tatře.

Jiří ho s despektem označoval jako „náš pan proletář“. Rivalství panovalo mezi bratry od dětství. Jiří měl převahu v duševní oblasti, Karel se snažil vyniknout ve střelbě, v šermu a vůbec ve sportu, aby mohl bratra „zpráskat“. Po základní škole se ovšem jejich cesty rozešly. A mladý Wolker se začal zajímat o děvčata.

„Jedli jsme na zdraví svých paní. Byli jsme jako žoci. Ona, která jest tak daleko ode mě tělem, bude brzo zase ode mne srdcem. Proto se bojím, bojím,“ svěřoval v roce 1916 Wolker deníku obavy o svou dívku. Pobýval na skautském táboře u Lipnice nad Sázavou a ono „jedení na zdraví svých paní“ spočívalo v tom, že kamarád Karel Wichterle dostal od rodičů balíček s bonbony a s ostatními je spořádal.

A Wolkerovou paní označil Marii Horákovou, dceru prostějovského starosty a studentku reálky. Wolkera dokonale okouzlila. Zhlížel se v ní jako v zrcadle. A to se zpočátku jen škádlili. Jiří si o tom zapsal: „Chodili jsme za holkama z reálky a ,nalívali jsme je‘. Co kdo věděl na ně nejurážlivějšího, to jim řekl. Divná zábava!“

Nakonec spolu začali Marie a Jiří chodit. Zdena Wolkerová, matka, ale považovala Marii za přelétavou a Jiří se musel neustále starat, aby mu ji někdo nepřebral. V „italském“ randění si nadávali, scházeli se a rozcházeli, Jiří žárlil, prohlašoval, že Marií pohrdá a nechce se s ní bavit. Pak se s ní zase usmířil. Ani jeho kamarádům se Marie nelíbila – vzhledem ani povahou.

Přátelé dívčinu považovali za málo subtilní, vulgární divoženku. Ale Jiří si nemohl pomoci. Psal jí desítky dopisů a věnoval jí báseň Klytie o 1076 verších v květnu 1917. Přes Mariiny výstřelky, spočívající převážně v házení očkem po jiných a v neskrývané koketérii, Jiří prohlašoval, jak ji miluje, a o lásce, že jej oduševňuje a krásní.

Marii zase kvůli němu málem vyhodili ze studií, protože ji jeden z profesorů viděl, jak šla v sedm večer městem se septimánem Wolkerem.

Nakonec její chování škola omluvila, ale Zdena Wolkerová i Mariina matka se strašlivě rozčilily. Milenci spolu chodili nadále, i když se Marie na Jiřího zlobila, že ji nařkl z toho, že hraje divadlo a notoricky lže.

Jejich povahy se ale k sobě pramálo hodily a neustále se hádali. Začátkem roku 1918 si Wolker zaznamenal: „Přestávám milovati a nutím se k první, neboť na obzor vystoupila druhá s oduševnělejšíma očima.“

Dívek s oduševnělejšíma očima mohlo být víc. Např. kadeřavá Oldřiška Šimečková, zvaná Oldra. Ta chodila do reálky spolu s Marií Horákovou a často tajně předávala oběma milencům dopisy. Ale také varovala: „Jiří, Mářa tě podvádí, chodí s jinými chlapci.“

Nebo jistá Pepa Zahradníková, s níž se scházel na prostějovském hřbitově a psal jí básně. Mezi dubnem a listopadem 1919 si zase básník dopisoval s Miluškou Nedělníkovou. Do té se opět zamiloval.

Stal se jejím milencem a ona mu v dopise děkovala: „Jiří, kdybych Ti měla povídat, jak mi bylo po středě – nedovedla bych. Ale zdálo se mi, že jsem ještě nikdy nebyla tak šťastná. Nevím, čím to, ale jediná protivná myšlenka se neozvala – můj nejsladší Jiří, jak nádhernou krásu jsi mi to dal!“

Jejich vztah neskončil idylicky. Jiří Wolker se totiž po absolvování gymnázia vydal na studia práv do Prahy a Miluška byla o šest let starší než on. Její rodina neviděla žádnou záruku, že si ji hezký mladík po studiích vezme. A našla jí nápadníka – jistého Jana Uhra. Tím „zatla lásce tipec“. Jiří měl ostatně jiné starosti.

Než Wolker odešel do Prahy, hádal se s rodiči o své studium. Už tehdy publikoval v tisku a literatura jej přitahovala. Nakonec se podvolil a šel na práva, ale zapsal si nějaké přednášky také na filozofické fakultě.

Bydlel v Praze na různých místech, v ulici Na Celné na Smíchově, v Kounicově ulici na Hradčanech, v Černé ulici na Novém Městě spolu s Jindřichem Hořejším. Byt vlastnila matka Karla Teigeho a díky Teigemu vstoupil Jiří v roce 1920 do uměleckého sdružení Devětsil. Později jej opustil.

V té době trpěl Wolker stálým nedostatkem financí. Rodina, kvůli tomu, že peníze vydávala za poučení a zábavu a držela si služku, mu nemohla a nechtěla neúměrně vysoké částky posílat. Wolker utratil velké peníze za knihy a musel si přilepšovat doučováním češtiny.

I tak si našel čas na noční toulky s přáteli – s Jaroslavem Seifertem, Karlem Tomanem, Vítězslavem Nezvalem.

Debatovali ve Slávii, v restauraci U Nezdarů na Hradčanech, v Národní kavárně na Národní třídě. Podle Vítězslava Nezvala pil Wolker „absint žlutý, kdežto on o dva tři roky později píval absint zelený na počest své Musy, paní se zelenýma očima“.

Wolker se často stýkal také s Konstantinem Bieblem.

S Bieblem se dokonce v roce 1922 vypravil k moři do Jugoslávie. Tehdy už vycházely jeho básně i knižně – i když za Wolkerova života vyšly pouhé tři knihy literárních děl: Host do domu, Těžká hodina, Svatý Kopeček. V dubnu 1922 si ale Wolker stěžoval příteli Josefu Koptovi, že mu psaní nejde: „Já teď kumšt likviduji a oddávám se vědě právní. Je to práce pro mě titánská, ale utěšuji se tím, že kdybych dělal dnes kumšt, tak bych nedovedl nic, poněvadž jsem vysušený, vyvařený a pitomý jako křížala.“

Psát ovšem nepřestal a mnozí jej obdivovali. Ne všechny jeho básně měly ovšem kladný ohlas. Např. Hosta do domu jeho vlastními slovy nepřijala kritika příznivě: „Doposud mě nejvíce zřezali v Tribuně (Pujmanová-Hennerová).“ Té se nelíbil verš, že „na předměstí vyhrávají koledy“. Podle ní se koledy pouze zpívaly. To ovšem neodpovídalo skutečnosti – zrovna v Prostějově se koledy na náměstí hrály.

Jeden profesor elektrotechniky zase na brněnské technice vytýkal básni Balada o očích topičových fakt, že Antonín přikládal do kotle, což podle něj je nesmysl, protože kotel je zařízení na výrobu páry, je v něm tedy voda a přikládá se do topeniště. Wolkerovi připadaly takové připomínky pitoreskní. Později o jiné recenzi napsal Zdeňku Kalistovi: „V Lumíru je referát Arna Nováka, blbý jako putna.“

Dlužno podotknout, že ani on sám nepatřil k milosrdným kritikům.

O Šrámkově Měsíci nad řekou se vyjádřil následovně: „Ten Měsíc nad řekou chci ve Varu zřezat. Neboť je to apoteóza měšťáctví a prasečí idyla. Ten Šrámek se svým hamsunovským (Knut Hamsun – norský prozaik, nositel Nobelovy ceny za literaturu – pozn. red.) vzdycháním se nám tak vzdálil, že dobře řekl Píša: konec legendě o Šrámku revolucionáři.“ O Čapkově R. U. R. zase prohlásil, že je to kýč. Rodina ovšem byla na Wolkerovo psaní hrdá. Zlobila ji ale jeho politická prohlášení.

„Vůbec je tu o Tebe velký spor, který ti musím napsati, abys věděl, na čem jsi. Prohlašují Tě za patentovaného bolševika. Bůh ví, kdo zde napískal, že prý vlastně v Praze ani nestuduješ, že prý jsi tam zaměstnán v redakci bolševického listu,“ stěžovala si matka Jiřímu v dopise z 25. října 1920.

Ten ji vzápětí ujišťoval, že pracuje pouze v redakci uměleckého deníku Den. Jiří stejně jako jeho přátelé Ivan Sekanina, Vítězslav Nezval, Zdeněk Kalista tíhli ke kulturní levici. Scházeli se spolu v kavárně Tůmovka.

Spolu s nimi vstoupil Wolker do komunistické strany, což podle Zdeny Wolkerové Prostějov rozčililo: „Býti socialistou znamenalo v Prostějově v těch letech určité deklasování, a býti komunistou bylo pak přímo vyhoštění z řad tehdejší společnosti. Jiří byl označen jako zuřivý bolševik.“ Jiří tak ztratil v Prostějově mnoho přátel. Nevadilo mu to. A v jeho životě se objevily další ženy.

Jiří se spřátelil od roku 1918 na Svatém Kopečku se sestrami Smetanovými Toňou a Boženou. Božena byla operní zpěvačkou, Toňa poštovní úřednicí v Olomouci. Jiřímu se líbila Božena, ale láskyplně k němu vzhlížela Toňa. Dopisoval si s nimi až do roku 1923.

Zároveň se ale stýkal i s Lilou, ve skutečnosti statkářskou dcerou Eliškou Svitavskou. I jí psal dopisy. Obklopovaly jej různé ženy, ale opravdově se zamiloval do o tři roky starší Máši Vyhlídalové z Prostějova, energické, cílevědomé dívky.

Četla pozorně jeho básně a radila mu. Máša se ale nakonec rozhodla, že se vdá, a nijak se s tím před Wolkerem netajila.

Ten smutně psal: „Chodívám k ní večer, objímám ji, miluji ji, ale jaké je to pro mě utrpení. Vše je naprosto jiné, každému pohybu, slovu a polibku jsou vtisknuty určité meze, vše zraňuje jen, otravuje a pustoší.“

Kolem Wolkera kroužily i další dívky, o některých z nich není nic známo.

Veškeré jeho milování zatemnila jako mrak oblohu zlá nemoc – tuberkulóza. Projevila se horečkami už v dubnu 1923. Léčil se sice v Tatranské Poliance, kde se opálil a ztloustl, ale choroba jej škrtila dál.

Přidal se k ní zápal plic a zánět pohrudnice. Také začal ztrácet paměť. Nemoc byla v příliš pokročilém stadiu a antituberika se měla objevit až v polovině 50. let.

Nakonec vše skončilo tragicky.

Jiří Wolker zemřel ve čtvrtek 3. ledna 1924. A sám si napsal v listopadu 1923 známý epitaf: „Zde leží Jiří Wolker. Básník, jenž miloval svět a pro spravedlnost jeho šel se bít. Dřív než mohl srdce k boji vytasit, zemřel mlád dvacet čtyři let.“