Baronka Sidonie Nádherná neuměla být věrná. Zemřela před 70 lety v osamění

Mahlerová měla svého Oskara Kokoschku a spisovatele Franze Werfela, Svobodová kritika F. X. Šaldu a Nádherná okouzlila coby múza básníka Rainera Mariu Rilkeho, malíře Maxe Švabinského i spisovatele a dramatika Karla Krause. Na rozdíl od jiných osudových žen, které se až do své smrti účastnily uměleckého života, Sidonie končila ten svůj v osamění.

Jistě ji v mládí ani nenapadlo, že by mohla nějakého kumštýře zásadně ovlivňovat (jejím životem se zabývala historická Alena Wagnerová v knize Sidonie Nádherná a konec střední Evropy, Argo 2010).

Utvrzovalo ji v tom i idylické rodinné prostředí.

Sidonie se narodila 1. prosince 1885 jako jedno z dvojčat manželům Karlu Ludvíkovi a jeho ženě Amélii na zámku ve Vrchotových Janovicích, ležícím 65 kilometrů na jih od Prahy. Rodiče náleželi k takzvané nové šlechtě, rekrutující se z měšťanské vrstvy na základě svých úspěchů v zemědělství, průmyslu či obchodu. Staří aristokraté k nim měli značný odstup a k císařskému dvoru je také nezvali, ale jim to nevadilo.

Karel Ludvík nezastával žádné veřejné funkce a cele se věnoval zvelebování svého panství, které zakoupil v roce 1879, a jeho správě. I proto mohl dost času věnovat manželce a dětem - nejstaršímu Johannesovi a dvojčatům Sidonii a Karlovi zvanému Charlie. Prvních deset let života prožili potomci šťastně a v poklidu.

Baron je učil jezdit na koni, bruslit, potápět se, projíždět se na kole po zahradě. Aby je pobavil, zapaloval na stole v jídelně bonbony - k Améliině zlosti - a učil je na dřevěných koních bez nohou cválat kolem židlí. Sidonii upřednostňoval - jednal s ní jako s dospělou. Aby se děti naučily pečovat o druhé, dostaly od otce zvířata - Jan fenku Lilly, Karel fenku Nelly a Sidonie kočku Daisy.

Vedle rodičů se o ratolesti starala i vychovatelka Mary Cooneyová, Irka řečená May-May. S tou mluvily děti anglicky, s Karlem Ludvíkem a Amélií německy. Později psala Sidonie i česky, ale obratněji se vyjadřovala v němčině. Bezstarostný čas pro ni i sourozence skončil v březnu 1895, kdy baron zemřel ve věku šestačtyřiceti let na zápal plic.

Ve vsi se ovšem vyprávělo, že jej prý skolila paralýza.

Amálie, na kterou spadla správa statků, se nakonec rozhodla v roce 1897 propachtovat dvůr a polnosti Emanuelovi Peškovi. Poručníkem dětí se stal o tři roky starší bratr baronky Vilém Klein z Wisenbergu. Starý mládenec Vilém Karla Ludvíka nemiloval - považoval ho jako člověk zásadový a suchopárný za příliš lehkomyslného.

V té době se cesty sourozenců rozdělily - chlapci odešli studovat do Prahy na Strakovu akademii, moderní vzdělávací zařízení s internátem, nejrůznějšími tělocvičnami, a dokonce bazénem. Přísná tamní atmosféra ale zejména Johanna deprimovala. Neustále líčil matce, jak se mu stýská.

Sidonii na zámku zatím cepovala domácí učitelka.

Podle dobových měřítek se měla provdat a „vyšší učenosti“ nepotřebovala. Ženy z takzvaných nižších vrstev na rozdíl od ní mohly navštěvovat první dívčí gymnázium Minerva v Rakousku-Uhersku.

Bratr Johannes, věčně nespokojený student, ale varoval matku, aby „neposílala Sidie do Prahy do školy“. Amálii to plně vyhovovalo - v roce 1898 získala povýšení do stavu svobodných pánů, čímž zvýšila dceřinu cenu na „trhu nevěst“. A to byl koneckonců její cíl. Zatím jí přidělával starosti především starší synek.

Poručníka Johannes Nádherný rozčiloval. Místo učení jezdil podle udání anonymního dopisu „ve fiakru s herečkami“, navštěvoval nevěstince a utrácel. Améliiných výčitek si nevšímal. Maturitu ale složil a rozhodl se, že bude studovat na pražské německé univerzitě filozofii a dějiny umění. To Viléma rozrušilo ještě víc - doporučoval mu totiž práva nebo hospodářství. Sidonie se mezitím zabývala samostudiem.

Četla a četla. Zapsala si do deníku: „V osmnácti byla pro mne tím nejsvětějším věda a nejvyšší hodnotou vědění, umění pak tou nejsladší, nejsublimovanější esencí všeho kolem mne. Univerzita mi dopřána nebyla. A společenský život byl pro mě prázdný a tristní.“ Učila se od Johanna, který při svých návštěvách přinášel z Prahy novinky a informace. Debatovali spolu o literatuře a umění. Psali si, ona ho dokonce téměř eroticky oslovovala „miláčku“.

Plesům a zábavám se vyhýbala a nudily ji - v zimní sezoně 1904 sice přetrpěla své tři první plesy, ale tím s nimi skoncovala.

Přitom nepatřila k žádným šeredám - klasicky krásná sice nebyla, ale působila elegantně, apartně, s jistým jemným šarmem. Tanec nahradila knihami, koncerty, divadly a cestováním společně s matkou - do Německa, Francie, Belgie. Dokonce uvažovala o tom, že bude závodit na koni, ale to jí Amélie zatrhla.

V březnu roku 1907 se poprvé setkala ve Francii s básníkem Rilkem - s Amélií navštívily sochaře Augusta Rodina v jeho ateliéru v Meudonu a Rilke v něm pracoval jako umělcův tajemník. Provedl je Rodinovými sbírkami a na oplátku ho šlechtičny pozvaly do Vrchotových Janovic. V listopadu se tam skutečně objevil a všichni tři sourozenci se mu věnovali. Sidonie se právě tehdy rozhodla „osamostatnit se“.

Sidonie toužila vymanit se z poručníkova a matčina vlivu. Oba se tomu samozřejmě bránili - počítali s brzkým uzavřením nějakého sňatku. Baronesa si nerozuměla s matkou, toužila po svobodě, samotě a vlastním rozhodování. Drásalo ji, že musí Amélii za všechno děkovat a být závislá na jejích rozkazech. Protestovala po svém: „Mnoho nocí jsem prokřičela, protože jsem věděla, čím jí jen mohu zlomit srdce.“ Nakonec svého dosáhla - začala sama cestovat po Evropě, studovat památky, obcházet galerie. Velkou ránu pro ni, i přes neshody, znamenala smrt matky v červenci 1910.

Od té doby spravoval panství Johannes, a to úspěšně. Pomáhal mu i bratr Charlie, který promoval na právech ve Štýrském Hradci. Právě v té době dostala jejich sestra první nabídku k sňatku od o deset let staršího Carla Guicciardiniho, vdovce, Itala. Několikrát jej potkala na svých cestách, ale nijak ji neuchvátil. Zatím váhala. Sexu se neděsila - měla za sebou několik malých erotických dobrodružství, spíš se bála, že s Carlem bude nudný a únavný. Navíc ji zaměstnávala jiná událost - v srpnu 1910 se v Janovicích zastavil Rainer Maria Rilke.

Ženatý básník trpící depresemi, duševně vyčerpaný z namáhavé literární činnosti, uvítal pobyt u baronesy s radostí.

Odpočinul si, chodil s hostitelkou na výlety, vyměňovali si umělecké postřehy. Navíc Rilke miloval styk s aristokracií, dokonce se těšil, jak jednou objeví, že k ní sám patří. O to víc se mu v Janovicích zalíbilo. Vztah mezi ním a Sidonií ale zůstal platonický. Zato si celý život dopisovali. To neplatilo o dalším muži, který baronese vstoupil do života.

Už v roce 1906 požádal Johannes Nádherný mladého úspěšného malíře Maxe Švabinského o portrét své sestry. Umělec ale zakázku stále odkládal - obličeje zbohatlických zámožných vrstev mu připadaly přihlouplé a bezduché. Později dokonce jednou Sidonii napsal, že maluje skopce - mínil tím pražského starostu.

Nakonec souhlasil - uviděl totiž baronku in natura a její vizáž jej příjemně překvapila. V roce 1907 už začal pracovat na jejím portrétu ve svém pražském ateliéru u Prašné brány. Dokončení díla mu trvalo dva roky - vytvořil elegantní reprezentativní olejomalbu, kterou rodina Nádherných zapůjčovala na výstavy doma i v zahraničí.

Sidonie, i když neseděla modelem, Maxe občas „ve vší počestnosti" navštívila, aby si s ním poklábosila. To se změnilo v říjnu roku 1910, kdy jí o deset let starší Švabinský vyznal lásku.

Mělo to své důvody, malířův osobní život se octl v krizi. Zbožňovaná a často umělcem zobrazovaná manželka Ela stárla a ztrácela erotický náboj, který z ní vyzařoval. A tak Max hledal novou inspiraci a našel ji v o deset let mladší Sidonii. A ta jeho dvoření podlehla.

Sidonie se domnívala, že zažije jen příjemné a oblažující dobrodružství, ale brzy zjistila, že se řítí do hlubokého vztahu, který nemá pod kontrolou. Vášeň navíc provázely samé svízele - ženatý malíř a aristokratka, to nebyl zrovna ideální pár. I proto se baronka snažila z pavučiny citů vyváznout. Začala znovu cestovat, a dokonce se v Římě vrhla do strhujícího románku s osmnáctiletým hrabětem Josefem Kalixtem Rzyszczewo-Rzyszczewským, poručíkem hulánského pluku.

V zápiscích chválila jeho milostné umění a psala o něm jako o J. R. Lásku ale odehnat nedokázala. Octla se v absolutním zmatku -v deníku mísí vzpomínky na mladého milence s ódami na milovaného umělce. A nakonec se vrátila ke Švabinskému. Dokonce s ním chtěla mít dítě. Malíře ale začal v roce 1912 vztah plný přebujelých emocí unavovat.

Navíc jej upoutala švagrová Eva Vejrychová, která se pak stala múzou jeho obrazů na několik dalších let. Postupně se snažil od Sidonie odpoutat - odmítal setkání a pozvání do Vrchotových Janovic s tím, že to „Sidinka“ pochopí. Pochopila. Na čas se ještě vrátila ke svému mladému amantovi, ale stala se ostražitou. Už nikdy se k nikomu nechovala tak oddaně jako ke Švabinskému. Ostatně měla jiné starosti. ^ Přála bych si, aby mě méně miloval

V květnu 1913 se Johannes Nádherný v Mnichově zastřelil - až chorobně časté styky s prostitutkami mu nadělily syfilitidu a on se obával hrozného a bolestivého konce. Sidonie jeho sebevraždu nikdy vnitřně nepřijala - mluvila o bratrově smrti z „přepracování". Zažila ještě jednu velkou lásku - v září 1913 potkala ve vídeňské kavárně Imperial satirika Karla Krause, ostrého kritika rakouské společnosti. Podobou jí připomínal bratra.

Už v listopadu jej pozvala do Vrchotových Janovic.

Přijel, a protože chtěli všechno udržet v tajnosti, plížil se Kraus v noci po chodbách, aby se dostal do hostitelčiny ložnice. To neuniklo bratrovi Charliemu, kterému se novinář vůbec nelíbil. Nový milostný poměr tradičně neprobíhal nejklidněji - točil se v divokých kruzích nahoru a dolů. Sidonie na jedné straně považovala Krause za „nejušlechtilejšího, nejcennějšího muže“, na druhé si stěžovala: „Přála bych si, aby mě méně miloval. A věrná být nemohu: to by žádný muž od ženy neměl žádat, protože by vyhasla.“

Přesto se s Krausem stýkala a znovu jej opouštěla až do jeho smrti v roce 1936. Mezitím se i vdala - samozřejmě za někoho jiného.

V roce 1919 se Sidonie rozhodla, že si vezme vzdáleného příbuzného Maxe Thun-Hohensteina. Fascinovala ji jeho excentričnost hraničící s šílenstvím. Promovaný sportovní lékař se totiž zabýval studiem pohybového ústrojí a pořádal veřejná vystoupení, na nichž předváděl svá „bádání“.

Vystupoval se třemi opičkami, občas mluvil a stál přitom na hlavě, někdy na čtyřech předváděl chůzi a běh zvířat. Svatba se uskutečnila v dubnu 1920 a už v prosinci novomanželka od svého chotě uprchla. Ten skončil ve vídeňském ústavu pro duševně choré, kde v roce 1935 zemřel.

Sidonie se s ním oficiálně rozvedla tři roky předtím. Po skonu satirika Krause už novou lásku nehledala. Věnovala se na zámku péči o zahradu a park. Stala se z ní výborná botanička. Po smrti bratra Charlieho v roce 1931 (na plicní embolii po operaci slepého střeva) se musela věnovat správě statků. Lidé ji nejčastěji viděli v hubertusu, s loveckým kloboukem a cigaretou v ústech, jak obchází pole nebo klečí u záhonu. Zůstala osamělá. Čas dobrodružství zmizel v nenávratnu.