Atentát na Aloise Rašína

Události podrobně popsala v diplomové práci Zuzana Rašínová (nejde o příbuznou, je to shoda jmen – pozn. red.). V onom nevlídném mlhavém lednovém ránu roku 1923 vyšel Alois Rašín ze svého bytu v Žitné ulici v 10 až ve tři čtvrtě na devět. V jedné ruce klobouk, ve druhé tašku, v ústech doutník, zamířil k autu.

Řidič Felix Pluner už otevíral dvířka vozu, když vtom k ministrovi zezadu přiskočil mladík v elegantním šedém raglánu. Ulicí třeskly dva výstřely. Rašín se zhroutil na chodník a útočník se dal na úprk do nedaleké Příčné ulice.

Šofér si zprvu neuvědomil, že se střílelo. Myslel, že ministr uklouzl, a tak se ho snažil postavit zpátky na nohy. „Nechte mě a běžte pro doktora! Je tady v domě,“ obořil se Rašín na příliš horlivého zachránce.

To už přiběhl ministrův syn Ladislav, jen v noční košili a kalhotách, a spolu s přivolaným lékařem vynesli těžce raněného zpátky do bytu ve druhém patře. Byl při vědomí a stěžoval si na prudké bolesti v břiše. Zatímco sanitka odvážela ministra do nemocnice v Podolí, drama se přesunulo do Příčné ulice.

Očitý svědek atentátu pronásledoval útočníka až k domu číslo 4, kam se začali sbíhat ozbrojení strážníci. Obklíčený mladík si uvědomil, že nemá šanci. Ukryl revolver za prknem u sklepní zdi a vyšel ven s rukama zdviženýma nad hlavou: „Pánové, nebojte se, já vám nic neudělám, já se vzdávám!“ Z davu srocených lidí začaly pršet rány a muži zákona museli atentátníka rychle odvézt, neboť hrozil lynč.

V době, kdy zadrženého vyslýchali, bojoval Alois Rašín na operačním stole o život. Druhá rána vystřelená z těsné blízkosti sice minula, první zásah byl však fatální: kulka poškodila střeva i močový měchýř a uvázla v jedenáctém obratli, kde rozdrtila míchu.

„Stav doktora Rašína jest beznadějný. Následkem poranění míchy jest tělo od života dolů úplně ochrnuto. Poraněný má nervový šok, který hrozí, že životu jeho může býti v několika hodinách konce. I kdyby se uzdravil, jest téměř jisto, že by nemohl vládnouti nohama a že by byl připoután úplně na lůžko… Dosud se neprobral k vědomí,“ sdělil lékař Michal Jedlička prezidentské kanceláři po operaci.

„Atentát. Sanatorium. Hrozné bolesti… Srdce téměř netluče. Naděje žádná… Seděl jsem u taťky. Řekl: To mě je konec,“ zapsal si do deníku syn Ladislav. Přesto zarputilý rváč Rašín bojoval se smrtí dál.

Politiku a prudký temperament měl Alois Rašín v krvi. Obojí zdědil po svém otci Františkovi, pekaři a krupaři z Nechanic. Už na právnické fakultě Karlovy univerzity toužil po vzniku svobodného československého státu, což mu v zinscenovaném procesu s takzvanou Omladinou vysloužilo v únoru 1894 skoro dva roky v plzeňské věznici Bory.

V září 1899, po roční známosti, se oženil s Karlou Jánskou. Narodily se jim tři děti: Ladislav, Ludmila a Miroslav. „Nedovedete si představit, jak jsme byli šťastni, nemám jiné přání, než abyste vždy byli v manželství tak šťastni, jako jsme byli my,“ napsala jim později Karla. Manžel ji zklamal jen jednou – když s jejími rodiči smlouval o věno, aby si mohl otevřít advokátní kancelář…

To se mu podařilo na jaře 1900 a brzy se stal špičkovým pražským právníkem. Před první světovou válkou působil také v mladočeské straně, za kterou získal v roce 1911 mandát do poslanecké sněmovny ve Vídni.

S Karlem Kramářem a Edvardem Benešem patřil za války k zakládajícím členům tajného spolku Maffie, skupině domácího protirakouského odboje napojené na zahraniční skupinu Masarykovu. V létě 1915 byli spolu s Kramářem zatčeni a o rok později odsouzeni za velezradu a vyzvědačství k trestu smrti oběšením.

Rakouský císař František Josef však zemřel dříve, než stačil podepsat jejich rozsudky smrti, a jeho nástupce Karel I. nechtěl zvyšovat napětí mezi lidmi popravami, když byla země ve válce. V lednu 1917 proto ortel změnil na dlouhá léta žaláře. A v červenci téhož roku byli Rašín s Kramářem amnestováni. V drsné rakouské věznici Möllersdorf nakonec strávili pouze rok.

Spolunocležníky z jedné cely vítali doma jako národní hrdiny. Po vyhlášení Československé republiky 28. října 1918 se Karel Kramář stal prvním předsedou vlády a Alois Rašín ministrem financí. Ty bylo ovšem třeba stabilizovat.

První krok představovala odluka od rakouské měny: na předjaří 1919 byly uzavřeny hranice a veškeré peníze na území státu okolkovány. Ministr financí se přitom pokusil zabránit inflaci tím, že velkou část oběživa zadržel jako nucenou státní půjčku a vyhlásil povinnou progresivní dávku z přírůstku majetku. Zatímco okolní státy kosila inflace, snažil se posílit korunu, aby dosáhla zlatého standardu. Jeho heslem bylo: Pracovat a šetřit!

Ve srovnání s Rašínem se strýček Skrblík jevil jako velkorysý hýřil. Ministr drasticky redukoval sociální dávky i platy státních zaměstnanců. Odmítal privilegia legionářů ve státní správě. A zavedení osmihodinové pracovní doby považoval za chybu: Lidé budou mít čas na melouchy!

Ekonomická situace však nebyla na posílení koruny zcela připravena. S prudkým růstem hodnoty měny klesala konkurenceschopnost exportu.

Problémy měly i firmy zatížené půjčkami: na jejich splácení šlo víc peněz, takže musely začít propouštět. Export poklesl na polovinu, vnitřní dluh státu se o polovinu zvýšil zahraničními půjčkami, nezaměstnanost vzrostla z 64 na 293 tisíc. Lidé neměli na nákupy, rozjela se recese.

Stále víc chudých se ocitalo v neřešitelné situaci. Dělníci stávkovali, což rozházelo kurs koruny a vyvolalo spekulace na měnu. Hrozil makroekonomický rozvrat. Na nenáviděného ministra se snášela kritika ze všech stran: Ožebračuje národ! Nakonec se proti němu postavilo téměř celé politické spektrum včetně Hradu.

Alois Rašín přesto zatvrzele trval na svém: Krize ozdravuje, jen je třeba vydržet! Že jeho opatření dopadají na většinu národa příliš tvrdě, ignoroval. Své odpůrce nešetřil: „Legionáři, kteří pokryli své hlavy slávou, přišli do svobodného, mladého, v poválečných obtížích se nalézajícího státu a nastavili ruku řkouce: Bojovali jsme za tebe, zaplať! Zaplať hotově, výhodami, privilegii… Jenže za to, co se dělá pro národ, se neplatí!“ hřímal v prosinci 1922 na sjezdu Mladé generace národní demokracie v Pardubicích.

„Lidé za války zlenivěli, protože v zákopech nebylo třeba pracovat,“ prohlašoval. To byla poslední kapka. V rozjitřené poválečné atmosféře se proti ministrovi rozhořela drsná mediální štvanice. Vtipně ji vystihl dobový popěvek: „Když spadne kolek ze stovky, tím je vinen Rašín. / Když děti nenosí plovky, tím je vinen Rašín. / Když psaní řádně nedojde, když někomu prase pojde, / tím je vinen Rašín, nás ministr Rašín!“

Zazněly však i temnější tóny. „Rašín se nikdy necítil ministrem republiky, nýbrž exponentem buržoazie. Bude-li třeba, přijde den, kdy legie ještě jednou vykonají svou povinnost. Výsměch sytých hladovým se nebude opakovat,“ varovala Obec legionářská.

Jedno však bylo třeba Aloisi Rašínovi přiznat: nebyl zbabělec. Ochranku opakovaně odmítl. Když se ho 3. ledna jeho šofér žertem zeptal, zda se k němu už donesly pověsti o chystaném atentátu, opáčil: „Vy se bojíte? To zůstaňte tedy doma. Já se nebojím.“

S faktem, že tvrdá finanční politika proti němu žene i lidi, jichž si váží – legionáře a některé osobní přátele – se však vyrovnával špatně. První úzkostlivá otázka po probuzení z pooperační narkózy zněla: „Byl to legionář, viďte?“ Když zjistil, že ne, velmi se mu ulevilo.

„Bolesti stále nezmenšené. Hrozně naříká, Ježíši Kriste! Bože! Ach to je strašné, jako když nůž obrací v těle,“ trápil se Ladislav otcovým zdravotním stavem. Pak zabraly injekce a na chvíli svitla naděje. Do sanatoria se nastěhovala celá Rašínova rodina. Syn mu předčítal z novin, manželka vyvařovala, dokonce si mohl dát kávu a sklenku červeného vína.

V polovině února se však vrátil zánět plic a močového měchýře. K tomu se přidala infekce mozkomíšního moku, bakteriální sepse a sněť. Nastalo pozvolné odumírání orgánů. „Nemohl mluvit, klíčové kosti mu vystávaly, krček byl stále tenčí, srdce mě bolelo, když jsem se na něj podívala,“ vzpomínala Karla Rašínová.

„Budeme-li všichni držet k sobě, udržíme republiku… Politika je hrozná, těžká. Všichni zodpovídáme za osud vlasti. Politik musí mluviti pravdu, bezohlednou. Nebudeme-li mluviti pravdu sami k sobě, ztratíme samostatnost… Někdy se musí pravda zamlčeti, když ji národ nesnese, vyčkat pravého okamžiku. ale pak ji říci bezohledně, a to hned, hned!“ vzkázal z posledních sil kolegům z vlády v pátek 16. února.

Ještě téhož dne upadl do bezvědomí. V noci se u jeho lůžka sešla celá rodina. V pět hodin ráno se probral, jen aby všem naposledy popřál dobrou noc. „Dobrou noc, tatečku,“ odpověděla Karla a držela ho za ruku, dokud neusnul.

Plačící rodina odmítla opustit pokoj, a tak mohli ještě v noci slyšet, jak nemocný blouzní o Moravsko-slezské bance a penězích. Naposledy vydechl v neděli 18. února 1923 tři čtvrtě hodiny po poledni. Bylo mu 55 let. Jak upozornil ošetřující lékař Ladislav Syllaba, svůj osud přijal, jako by padl v bitvě. Proti atentátníkovi, který na něj zaútočil zákeřně zezadu, neřekl jediné slovo.

Atentát spáchal devatenáctiletý Josef Šoupal. Jako akvizitér pojišťovny nouzí netrpěl, pocházel však z chudé čtvrti Havlíčkova Brodu – otec pracoval jako stavební dělník, matka si přivydělávala opravováním punčoch – a měl blízko k dělnickému hnutí. Byl členem KSČ, ze strany však vystoupil v létě 1922 kvůli odlišným pohledům na individuální teror. „Jsem anarchista z přesvědčení,“ uvedl při výslechu.

„Stal jsem se nástrojem osudu a nestydím se za to. Nechtěl jsem zabít Rašína, chtěl jsem zabít Živnostenskou banku! Mířil jsem na člověka, jenž šel tvrdě přes lidské hoře a slzy, ale chtěl jsem zasáhnout to, co reprezentoval: kapitalismus rdousící tisíce mých bratří,“ prohlásil později u soudu.

KSČ se však od atentátníka rozhodně distancovala. „Střídají se vlády, střídají se osoby a dělnická bída zůstává. Ne proti osobám, ale proti celému kapitalistickému systému jde náš boj. Systém musí být zničen, ne ministři. A zničení systému se dá dosíci jen bojem proletářských mas, nikoli akcí jednotlivců,“ napsalo Rudé právo den po atentátu.

Na Rašína měl pifku kdekdo, od ožebračených dělníků přes státní zaměstnance a legionáře až po krachující domácí výrobce a exportéry. Tragická a důstojná smrt mu však značnou část sympatií vrátila. Po ministrově smrti byl vyhlášen osmidenní státní smutek. „Násilí spáchané na doktoru Rašínovi je nelidské, nečeské,“ prohlásil prezident Masaryk.

Velkolepého státního pohřbu se zúčastnily statisíce lidí. Někteří možná měli špatné svědomí. Jak upozornil spisovatel Karel Scheinpflug v Národních listech, k tragickému činu nemuselo dojít, nebýt štvavé kampaně v novinách. Nenávistné projevy veřejných činitelů vzbudily v nezralém pachateli mylnou domněnku, že koná dobrou věc a čeká ho sláva. Místo toho se kolem něj rozhostilo provinilé ticho.

A recese začala pomalu ustupovat. Německá hyperinflace omezila konkurenci v exportu. Výroba se postupně přizpůsobila vysoké hodnotě koruny, takže vzrostla produktivita práce. Do listopadu 1924 poklesl počet nezaměstnaných na 70 tisíc a průmysl překonal předválečnou výrobu. Česká koruna byla jednou z nejstabilnějších měn na evropském trhu. Z nenáviděného tyrana Rašína se stal ekonomický vizionář.

Josefa Šoupala zachránil před popravou nízký věk. Vraždil totiž před dosažením plnoletosti, takže byl nakonec odsouzen k osmnácti letům těžkého žaláře, čtvrtletně zostřeného půstem a jednou do roka pobytem v temnici.

Trest si odpykal v Kartouzích u Jičína a na plzeňských Borech. Byl problematický vězeň. Neustále si stěžoval, vyvolával konflikty, simuloval ztrátu řeči, pak zas mluvil jen německy. „Jsem mučen tak, že ani Kristus tolik netrpěl a Dantovo peklo není nic proti mému žaláři. Žádám, aby mi uložený trest soud změnil v trest smrti a okamžitě provedl,“ prohlašoval teatrálně.

Na protest proti řediteli věznice napsal na stěnu cely vlastními výkaly: „Líp v náručí levharta, než ve spárech Erharta!“ Ředitel Erhart ho nechal ve znečištěné cele, takže Šoupal čin už neopakoval. Namísto toho křivě obvinil kaplana i ředitele věznice z homosexuálního obtěžování.

To vše mu vysloužilo psychiatrické vyšetření a prodloužení trestu o 18 měsíců. Na svobodu byl propuštěn až v roce 1943. Po druhé světové válce si změnil jméno na Ilja Pravda – původně se chtěl jmenovat Ilja Dněprostroj, to mu však úřady nepovolily – a pokusil se znovu vstoupit do KSČ v Havlíčkově Brodě.

Strana však zdiskreditovaného kandidáta odmítla, a tak se nakonec odstěhoval za novým životem do severních Čech. Zemřel v Ústí nad Labem v listopadu 1959 ve věku 56 let, zahořklý z nevděku, který vládne světem. Osud mu vyměřil život jen o 14 měsíců delší než Aloisi Rašínovi.