Arabové napadli Izrael na jeho největší svátek. Jomkippurská válka vedla k ropné krizi

Izrael nebyl připraven, chyběly mu zpravodajské informace, navíc v Tel Avivu panovalo přesvědčení, že po porážce arabských zemí v šestidenní válce a na ni navazující opotřebovávací válce se nedá očekávat další konflikt. Izraelci se soustředili hlavně na palestinské teroristy, kteří útočili na izraelská letadla, letiště a povraždili izraelské sportovce na mnichovské olympiádě.

Izrael sice v květnu 1973 mobilizoval v reakci na egyptskou mobilizaci, ale na další egyptské akce už nereagoval. Že Arabové skutečně zaútočí, se Izraelci dozvěděli až v den útoku 6. října, na který podle židovského lunárního kalendáře tehdy vyšel nejdůležitější svátek v judaismu - Den smíření (hebr. jom kippur), kdy se lidé tradičně věnují rozjímání a podobně jako o šabatu je utlumena veškerá aktivita.

Izrael nicméně očekával úder až v 18 hodin večer a netušil, jak bude mohutný. Preventivní zásah, který by arabské ofenzivě zabránil, ráno premiérka Golda Meirová vetovala.

Egyptská dělostřelecká příprava trvala přes 50 minut. První čtvrthodinu dělostřelci mířili na východní břeh průplavu do hloubky půldruhého kilometru. Soustředili se na Bar Levovu obrannou linii s pevnůstkami a valem. Palba měla také přivést k výbuchu minová pole. Pak se palba posouvala do větší vzdálenosti od břehu s cílem zabránit přísunu posil.

Egypťané už ve 14:35 hodin vztyčili na východním břehu průplavu vlajku. O deset minut později dorazila druhá vlna egyptských útočníků. Vlny měly připlouvat v patnáctiminutových intervalech, kvůli poškození řady plavidel se však interval prodlužoval. Přednost dostaly tanky a samohybné houfnice.

V 15:30 hodin padla první izraelská pevnůstka Lachcanit a v 17:40 hodin už bylo na Sinaji 32 000 egyptských vojáků. Několik tisíc Izraelců se jim nemohlo bránit, obsazeny nebyly ani všechny pevnůstky v linii kvůli nedostatku vojáků. Písečný val byl rozrušován vodními děly.

V 18:30 hodin dvě egyptská předmostí, jedno na jihu a druhé ve středu a na severu Suezského průplavu, sahala do hloubky 5 km. Přes průplav byly budovány pontonové mosty, kterých bylo celkem deset. Po půlnoci měl už Egypt v předmostích na 90 000 vojáků s 800 tanky, kteří v hloubce osmi kilometrů budovali první obrannou linii. Operace nazvaná Badr se proto řadí mezi nejzdařilejší obojživelné operace.

Snahy Izraelců osvobodit obklíčené pevnůstky selhávaly, útoky tanků byly nekoordinované a nedoprovázela je pěchota, takže je Egypťané snadno ničili. Nepomohlo ani letectvo, protože celá oblast průlivu byla chráněna početnými egyptskými systémy protivzdušné obrany, zejména raketami. Egypťané měli 74 baterií raket S-75 Dvina a 64 baterií systému S-125 Něva, ale také mobilní systémy Kub. Odpalovacích zařízení bylo na 700.

Dál postoupit se Egypťanům nedařilo a příliš se o to ani nepokoušeli. Chtěli zůstat pod deštníkem protivzdušné obrany, nemuseli čelit náletům izraelských letadel. Nemířili ani ke klíčovým průsmykům Mitla a Gidi. Ovšem ani útok generála Ariela Šarona, pozdějšího premiéra, který se navzdory zákazu pokusil proniknout k průplavu švem oddělujícím od sebe 2. a 3. egyptskou armádu, neuspěl. Utrpěl ztráty a musel se stáhnout.

Boje na Sinaji však nebyly prioritou. Izrael se musel soustředit na syrskou frontu, protože současně s Egypťany zaútočili na Golanských výšinách Syřané. Po náletu stovky syrských letadel byla ve 14:00 hodin zahájena skoro hodinová dělostřelecká příprava. Pak se daly do pohybu tři syrské divize s 28 000 vojáky, 800 tanky a 600 děly. Tři tisíce Izraelců s 180 tanky jim nedokázaly čelit. Ve 14:45 hodin začali sestupovat po hoře Hermon dvě stovky syrských výsadkářů, kteří v 17:00 hodin obsadili izraelskou pozorovatelnu na jižním svahu.

Hlavní syrské útoky vedly na Rafid a Kunejtru, kde se podařilo Syřanům prolomit linie. Syřané pokračovali v postupu v noci, protože měli na tancích na rozdíl od Izraelců přístroje pro noční vidění.

Na dohled Galilejského jezera se syrské tanky dostaly už 7. října, druhý den po zahájení invaze. Situace byla tak kritická, že byla na severní frontu přesunuta letadla ze Sinaje. Přes veškerou snahu obránců se Syřanům podařilo 8. října proniknout až k řece Jarmúk.

U Kunejtry se 8. října ráno povedlo útok pěti set syrských tanků zastavit. I když se Izraelci pomocí protiútoků snažili zablokovat syrský postup, u Hermonu se jim to nedařilo a část jejich jednotek byla v tvrdých bojích obklíčena.

Izrael zvažoval i použití svých jaderných zbraní. Premiérka Golda Meirová je uvedla do pohotovosti 9. října ráno. Když se to Spojené státy dozvěděly, okamžitě zvýšily dodávky konvenčních zbraní do Izraele. Byly mezi nimi další letouny F-4 Phantom a A-4 Skyhawk, ale hlavně protitankové střely TOW.

Na další dodávky výzbroje ale zareagovala Saúdská Arábie snížením těžby ropy a uvalením embarga na její vývoz do USA, Kanady, Nizozemska a dalších zemí pomáhajících Izraeli, což posléze vedlo až k velké ropné krizi.

Když ale Syřané přišli o zhruba 300 tanků a 200 obrněných vozidel, v útoku dál nepokračovali. Přispěl k tomu i nálet izraelských phantomů, při němž byla zničena budova syrského generálního štábu v Damašku, podniknutý v odvetě za ostřelování izraelských vojenských i civilních cílů raketami 9K52 Luna.

Zlom na syrské frontě přišel 10. října, kdy se začalo izraelským letounům dařit napadat syrské jednotky, protože syrský systém protivzdušné obrany nepokrýval celou oblast bojiště. Izraelci obklíčili dvě tankové brigády u Hušníje. I když mnohé izraelské jednotky byly na polovině stavu, 11. října zaútočily na Syřany v nejsevernější oblasti Golanských výšin a jihovýchodně od hory Hermonit a podél silnice z Kunejtry si to namířily rovnou do Damašku. Postup proti tvrdě se bránícím Syřanům byl ale pomalý, protože Syřany zachránilo nasazení dvou iráckých obrněných divizí a jordánských brigád.

Sýrie, jejíž jednotky byly vyčerpané, požádala Egypt, aby podnikl na Sinaji další útok, a tím snížil tlak na syrské jednotky.

Egypťané nakonec vyhověli, protože se jim podařilo na východní břeh průplavu dostat 20 baterií protiletadlových raket. Vyrazili směrem na sever na Balozu, kudy vedla železniční trať z Ismaílije podél pobřeží Středozemního moře do Rafahu. Izraelci jim tam způsobili značné ztráty, protože nasadili protitankové rakety TOW.

Hlavní úder Egypťanů však vedl 14. října směrem na průsmyky Gidi a Mitta. V tankové bitvě, kde se střetlo na 2000 tanků, Egypťané kvůli nasazení protitankových raket TOW a LAW přišli o 260 tanků. K porážce Egypťanů přispěly i útoky letectva, jež těžce zasáhly 1. obrněnou divizi. Selhal i egyptský útok na jižním předmostí, kde nálety izraelských skyhawků zdecimovaly egyptské jednotky.

Izraelci se rozhodli výhody využít a 15. října se dvě tankové divize Ariela Šarona a Avrahama Adana vydaly k průplavu v oblasti Velkých hořkých jezer. Jejich postup brzdila urputná egyptská obrana u Čínské farmy a opožděné dodání pontonů, které kolem ní nebylo možné převézt.

K průplavu se ale přes poušť dostali výsadkáři, kteří jej překročili, k čemuž využili ukořistěnou techniku. Na západním břehu začali okamžitě ničit egyptské baterie a prostředky protivzdušné obrany. Ráno 16. října byl dokončen první pontonový most přes průplav. Hned ráno ho využili první pěší izraelské jednotky a kolem osmé ráno už kontrolovaly předmostí do hloubky pěti kilometrů.

Egypťané se je snažili 17. a 18 října vytlačit, ale marně, naopak se museli kvůli rostoucímu izraelskému tlaku stáhnout z Čínské farmy, což umožnilo dostat k průplavu velké pontony a vybudovat druhý most.

Adan zahájil 20. října postup na jih a obsadil letiště Šajíd. Šaron stál před Ismailií, když neuposlechl rozkaz stáhnout se na východní břeh, aby zlikvidoval egyptské jednotky ohrožující přechod přes průplav.

Od 22. do 26. října Izraelci na západním břehu průplavu postupovali. Adan přerušil všechny spojnice do Káhiry. Obklíčit 30 000 vojáků z 3. egyptské armády se mu úplně nepodařilo, takže se snažil alespoň dobýt Suez. Postupoval po silnici z něj směrem na Káhiru a dostal se až na sto kilometrů od ní. Šaron pak přerušil spojení mezi Ismailií a Káhirou.

Situace se změnila i na golanské frontě. Hora Hermon byla získána Izraelci 22. října a izraelské obrněné jednotky se přiblížily k Damašku na necelých 40 kilometrů. Ostřelovaly ho ze samohybných houfnic M-107.

Spojené státy se obávaly chaosu a rozšíření konfliktu v případě, že by izraelské jednotky pronikly až do Káhiry nebo do Damašku. Západně od průplavu kontrolovali Izraelci 1600 km2 egyptského území.

Americký ministr zahraničí Henry Kissinger proto tlačil na premiérku Goldu Meirovou, aby přistoupila na příměří. Platit mělo od 22. října, jenomže z Egypta vyletěly tři balistické rakety Scud na izraelské pozice, zřejmě odpálené sovětskými poradci. Další příměří domluvené 25. října však už platilo, i když bylo zpočátku porušováno.

Boje skončily po 20 dnech 26. října 1973. Izrael vojensky vyhrál, i když čelil několikanásobné přesile. Sám měl kolem 400 000 vojáků, zatímco Egypťané skoro dvakrát tolik. K nim je potřeba připočítat ještě 150 000 syrských bojovníků a 120 000 mužů z dalších arabských zemi. Dvojnásobný byl i počet 3400 tanků nasazených arabskými zeměmi proti 1700 izraelským, jichž bylo zničeno nebo vyřazeno z provozu na tisíc.

Izraelci ztratili 2500 až 2700 svých vojáků, zatímco arabská koalice deset až šestnáct tisíc mužů. Přesná čísla zveřejněna nebyla.

Skutečným vítězem však byl Egypt, protože dosáhl svých cílů. Egyptskému prezidentovi Anvaru Sádátovi na rozdíl od syrského vůdce Háfize Asada nešlo o zničení Izraele, ale chtěl získat výhodnější pozici pro další jednání. To se mu podařilo, když byly 17. září 1978 podepsány Izraelci a Egypťany dohody z Camp Davidu, které vedly k podepsání izraelsko-egyptské mírové smlouvy 26. března 1979. Na jejím základě se Izrael vzdal celého Sinajského poloostrova, který ovládl během šestidenní války v roce 1967. Uplatnil tak politiku území za mír.

Podpis dohod z Camp Davidu však vedl k rozpadu arabské koalice, kterou dokázal vytvořit na počátku sedmdesátých let Egypt po nástupu Sádáta, který nahradil zesnulého Gamala Násira. Sádát pokračoval ve spolupráci s Moskvou, takže do země proudilo ohromné množství sovětské techniky nahrazující tu zničenou. Když ale zjistil, že v rámci politiky snižování napětí Sověti o dodávkách zbraní ze socialistických zemí informují Washington, vyhostil 15 000 Sovětů. Vrátit se jich mohlo jen tisíc.

Také opustil striktně protizápadní politiku, přestal prosazovat budování socialismu, kvůli čemuž získal podporu konzervativních arabských zemí v čele se Saúdskou Arábií. Zlepšily se i vztahy s Francií, takže Egypt mohl využívat letadla Mirage 5DD dodané Francouzi do Libye.

Jomkippurská válka však měla ještě jeden důsledek, čímž byla ropná krize. V říjnu 1973 se ropný kartel OPEC rozhodl snížit těžbu o pět procent, aby udržel ceny. Souviselo to s oslabením dolaru, poté co byl zrušen zlatý standard a s tím padly pevné směnné kurzy. Dolar oslabil, a protože se ropa kupovala za dolary, klesly příjmy těžařů. Ti požadovali, aby ropné firmy zvýšily cenu ropných produktů a nechávaly více peněz místním dceřiným společnostem.

Současně však OPEC vyhlásil embargo na dodávky do zemí, které podporovaly Izrael. To postihlo USA, Kanadu, Japonsko, Británii a Nizozemsko. Pak bylo rozšířeno i na další země včetně Portugalska. Roli v tom hrálo i to, že tehdejší americký prezident Richard Nixon požádal Kongres, aby schválil vydání dvou miliard dolarů na vojenskou pomoc Izraeli.

Důsledky přišly ještě během války, 16. října skokově stoupla cena americké ropy Crude Light z tří dolarů za barel na pět. Do konce roku stouply ceny o 300 procent na 12 dolarů za barel. Západ zažil ropnou krizi, kdy se začalo okamžitě šetřit, dokonce se vypínalo i osvětlení měst. Zvýšení ceny pomohlo i sovětské ekonomice, která se dodávkami zbraní arabským zemím vyčerpala.

Spojené státy se snažily situaci vyřešit, ministr zahraničí Henry Kissinger zahájil už v listopadu jednání s hlavními producenty ropy a současně s Egyptem a Izraelem a Sýrií, aby se Izrael stáhl z okupovaných území. Oficiální příměří mezi Egyptem a Izraelem bylo podepsáno 11. listopadu 1973. Kyvadlová diplomacie slavila úspěch. Embargo vydrželo jen do ledna 1974, ale cena ropy už zůstala vysoká, s čímž se musely západní země vyrovnat. Arabové poprvé mohli slavit skutečné vítězství – sice ne na bojišti, ale o to větší. Dokázaly sevřít pod krkem západní země a ty musely ustoupit.

Kvůli válce z roku 1973 si původně náboženský svátek Jom kippur dodnes připomínají všichni Izraelci, i ti sekulární. Obchody jsou zavřeny, doprava v celé zemi je zastavena, po opuštěných dálnicích jezdí lidé na kole. Mnoho rodin si připomíná své padlé, na jejichž počest znějí sirény.