Ambroise Paré: Ranhojič, který se stal zakladatelem moderní chirurgie

Stal se jím v roce 1537 sedmadvacetiletý francouzský ranhojič Ambroise Paré (1510–1590) při obléhání Turína. Zažíval své první válečné tažení a otřáslo jím množství zraněných a zmrzačených vojáků. Francouzská armáda se tehdy úspěšně ubránila proti invazi vojsk císaře Svaté říše římské Karla V. do Provence a pronásledovala ustupující vojsko do Itálie. Paré měl úkol téměř nadlidský – ošetřit potřebné a postarat se o ně.

Při dosavadním způsobu léčby byli zranění mučeni strašlivou bolestí z vroucího oleje a rudě zářícího železa, řvali a bránili se. Parému zásoby oleje brzy došly, a tak se odhodlal k experimentu – připravil směs ze žloutků, růžového oleje a terpentýnu a tou rány poléval. Výsledkem si nebyl jistý a strachem, že zraněné nebožáky ještě otrávil, celou noc nespal.

Druhý den se už za rozbřesku vypravil na vizitu a poté si s ulehčením zapsal: „K mému údivu jsem nalezl zraněné, jež jsem ošetřil svou směsí, jen s malými bolestmi, jejich rány nebyly ani zanícené, ani oteklé a v noci si celkem dobře odpočinuli. Zato ti, které jsem ošetřil obvyklým způsobem, tedy vroucím olejem, byli schváceni horečkou, trpěli krutými bolestmi a měli napuchlé okraje ran.“

Od tohoto okamžiku už Paré nikdy nesáhl k vřelému oleji, „aby nepůsobil bolest krutým vypalováním ran“. Svou metodu později ještě zdokonalil, když zavedl podvazování cév při amputacích. Vyzkoušel ji poprvé u vojáka se střelným poraněním dolní končetiny. Stal se tak zakladatelem novodobé chirurgie.

Jeho nadání se plně rozvinulo během válečné vřavy – války ostatně vždy obohacovaly chirurgické umění. Slovy lékaře a spisovatele Sherwina Nutlanda „stříbrným lemem na jinak temných válečných mračnech bylo zlepšení chirurgické a internistické péče“. Paré jako jeden z prvních propojil lékařskou praxi s univerzitní teorií. Stal se jedním z nejváženějších lékařů své doby. Cesta ke slávě se ovšem klikatila.

Narodil se v roce 1510 v městě Laval jako syn uměleckého truhláře. Jeho rodina se zřejmě hlásila k hugenotům. Paré se stal učněm jistého chirurga-ranhojiče a poté získal postavení chirurgického rezidenta v pařížském špitále Hôtel Dieu, z něhož se vydal s maršálem de Montejan k hradbám Turína.

Právě tam učinil svůj pokus s léčivou směsí. Jeho velký sen se upínal k doplnění vzdělání – veřejnost jej pořád vnímala jako „pouhého lazebníka“. A mezi lékaři a ranhojiči zela velká propast. Ti první uměli perfektně latinsky a řecky, okolí je vnímalo jako vysoce vzdělané a léčili pomocí doporučení a léků.

Chirurgy-ranhojiči lidé opovrhovali a považovali je za lepší mastičkáře, kteří rázovali Evropou, napravovali klouby, vymknutá ramena, vyřezávali kýly a močové kameny. Zranění, pohmožděniny a hnisavé procesy léčili ovšem v praxi právě ranhojiči. Když lékař nařídil pouštění žilou, výkon provedl ranhojič. Lékař se tak stále víc vzdaloval praktické chirurgii. A o sblížení lékaře s ranhojičem usiloval Ambroise Paré. Zařídil si podle toho i osobní život.

Po smrti maršála de Montejan v roce 1539 se mladý chirurg vrátil do Paříže, aby si za peníze získané na válečném tažení zaplatil poplatek za kvalifikační zkoušky. Ty poté v roce 1541 úspěšně složil. Ve stejném roce se oženil a zřídil si ranhojičsko-chirurgickou praxi. V roce 1542 se znovu vrátil k armádě, tentokrát jako chirurg maršála de Rohan, nejvyššího pána Bretaně. Právě tehdy zažil příhodu, která zvýšila jeho reputaci.

Maršála de Brissac zasáhla kulka z muškety do zad, blízko levé lopatky. Čtyři „nejzkušenější chirurgové vojska“ nemohli střelu lokalizovat a vyjmout. Paré navrhl, aby maršál zaujal stejnou polohu těla, jakou měl při zásahu. Poté střelu našel a vyňal ji.

Poznatky z praxe uplatnil Paré ve svých knihách, které četly celé generace pozdějších lékařů. Zabýval se v nich především střelnými poraněními. Nejznámějším se stalo jeho dílo Deset knih o chirurgii z roku 1564. Úspěch chirurgových knih tkvěl i v tom, že psal francouzsky – chybělo mu formální klasické vzdělání, a neuměl tudíž latinsky. Srozumitelná, jednoduchá francouzština mu zajistila zájem kolegů i čtenářů.

V roce 1552 Parého jmenovali chirurgem francouzských králů. O dva roky později už působil jako magistr chirurgie a člen kolegia chirurgů (v roce 1574 se stal dokonce královým komorníkem). Vedle vlastní praxe se nadále pohyboval na válečných polích. Dokonce i v nepřátelském táboře.

V roce 1553 Ambroise Parého opět povolali k vojsku ve střetu francouzsko-španělském. Tam „měl na práci tolik co řezat, že v noci nemohl odpočívat a ve dne převazovat rány“. V Hedinách v Picardii se francouzská posádka vzdala a Paré se dostal do zajetí. Bál se, že bude zabit, nezaplatí-li vysoké výkupné, a tak si vyměnil šaty s řadovým vojákem a zůstal jako lékař s jedním zraněným francouzským důstojníkem. Španělé sice rozpoznali podle jeho schopností, že je chirurg, ale netušili, že královský chirurg.

Navíc vyléčil chronický bércový vřed plukovníkovi nepřátelské armády. Učinil tak zcela moderně. Přítomným španělským lékařům demonstroval nejen vřed na plukovníkově končetině, ale také skutečnost, že je spojen s „velikou křečovou žilou, jež jej neustále živí“. Pak vřed vyřízl a přiložil obvaz až po koleno. Jako dík Parého propustili. Nezabýval se pouze střelnými zraněními.

Paré ve svých dílech poprvé podrobně popsal protézy a ortopedické aparáty. Umělé nohy a ruce si nechával vyrábět u pařížského zámečníka zvaného „malý Lotriňan“. Předvedl například umělou ruku, která dokázala udržet pero.

Vedle toho doporučoval i umělé oči, umělé nosy z kovu, popřípadě umělé kníry k zakrytí obličejových defektů. Paré popsal také umělé přední zuby z kosti, slonoviny nebo žraločích zubů, které se zlatým či stříbrným drátkem upevňovaly k sousedním zubům. Poškození patra jako následek střelných ran radil zakrývat zlatými nebo stříbrnými destičkami.

Při velkém znetvoření obličeje doporučoval i krycí masky. Paré poctivě pracoval celý svůj dlouhý život. Vynikající chirurg, který na bitevních polích několikrát jen taktak unikl smrti, zemřel ve svých osmdesáti v klidu ve své posteli 20. prosince 1590. Jediný další muž po Paréovi, který posunul chirurgii o společenský stupínek výš až k současným dnům, se narodil ve Skotsku o mnoho desetiletí později a měl úplně odlišné povahové vlastnosti. Jmenoval se John Hunter.

„Až do doby Johna Huntera byla chirurgie výhradně ve francouzských rukou a Paříž bývala jediným místem, kde bylo možno tento obor adekvátně studovat,“ konstatoval medicínský historik Fielding H. Garrison. Měl pravdu. John Hunter (1728–1793) zpočátku ovšem nějaké velké naděje nevyvolával. Syn chudého skotského sedláka se v mládí o školu nezajímal, o to víc jej zaujaly procházky v přírodě a její pozorování – od mravenců po tchoře. Jeho starší bratr William (1718–1783) absolvoval porodnicko-gynekologické vzdělání a otevřel si praxi v Londýně. Navíc soukromě přednášel anatomii a chirurgii.

Jako úspěšný doktor měl o bratra starost – John se choval vztekle, ježatě a neomaleně. Když navštívil v roce 1748 Williama v Londýně, hostitel nevěděl, co s ním. Nakonec jej strčil do pitevny své anatomické školy. John projevil nadšení – práce jej bavila a po večerech prolézal noční podniky a veřejné domy. Údajně se věnoval hýření a zábavám a slovy Hunterova životopisce Drewryho Ottleyho: „Nejenže si nejlépe nevybíral své kumpány, ale hledal potěšení v hrubém, chlípností prosyceném humoru nejnižších lidových vrstev společnosti.“

Měl ale velké nadání k provádění pitev, časem se i vybouřil a během necelého roku začal studovat chirurgii v Chelsea Hospital. Zároveň se stal demonstrátorem na bratrově škole. V roce 1755 se nechal zapsat na univerzitu v Oxfordu. Vydržel tam jen necelý rok, protože jej tam učili pouze klasickou latinu: „Chtěli ze mne udělat obstarožní lady.“

To mu ovšem nezabránilo ve výuce na bratrově škole, kde se stal velmi populárním. Začal se věnovat zubní chirurgii, anatomii a obecné chirurgii. Od roku 1760 působil v armádě, kam se dal zapsat, jako chirurg. Jako účastník sedmileté války si zdokonaloval své umění v léčení horeček, zimnic, průjmů a zvracení. V roce 1771 se po návratu z bojů oženil s Anne Homeovou, vzdělanou a něžnou dívkou, a zařídil si praxi.

Hunter se rozhodl poskytnout solidní základ pro pochopení lidské fyziologie ve zdraví i nemoci. Ve svém domě na Leicester Square provozoval nejen praxi, ale zřídil tam i zvěřinec, kde choval pro své pokusy levharty, šakaly, berany i kozy. Založil anglickou srovnávací anatomii obratlovců.

Experimentoval a léčil. Pitval a dával konzultace. Jako první se v historii lékařství zabýval studiem zánětu a jeho popisem v souvislosti se syfilidou a kapavkou. Právě jeho pojednání o zánětech a střelných poraněních se stalo základem válečné chirurgie. Ve stomatologii začal tvořit názvosloví, které se používá dodnes (například špičák). Byl prvním, který doporučoval odstranit zubní kámen a povlaky dřív, než způsobí kaz.

V roce 1767 jej přijali do Royal Society (Královské společnosti). Zajímal se i o takzvané „lidské zrůdy“. Pitval irského obra Charlese Byrnea, který ještě před dvacátým rokem měřil 246 cm. Ten zemřel v roce 1783 ve svých dvaadvaceti a chtěl být pohřben v moři. Hunter podplatil příslušné osoby a dlouhatánskou mrtvolu „nechal ukrást“.

Doma, protože se bál odhalení, rychle tělo rozporcoval a varem v kádi odstranil svaly od kostry. Byl to pro něj „vědecký materiál“. Hunter také vychoval četné proslulé chirurgy a anatomy, i když patřil ke strašlivým řečníkům. Před každou přednáškou trpěl průjmy, a proto „musel pokaždé pozřít třicet kapek opiové tinktury“.

Mezi jeho žáky patřil i slavný Edward Jenner, který začal jako první s očkováním proti neštovicím, a otevřel tím éru vakcinace (očkování). John Hunter zemřel 16. října 1793 na anginu pectoris. Jména Paré a Hunter se trvale zapsala do dějin medicíny.