Alois Šiška byl letcem, který několikrát odmítl zemřít

Ze zachráněných letců byl Šiška postižen nejvíce, měli mu amputovat nohy. Později měl být v zajetí popraven, protože jako Čech a občan protektorátu pozdvihl zbraň proti německé říši.

Jeho dramatický osud však přesto pokračoval. Nezlomily ho ani válečné, ani poválečné strázně.

Alois Šiška pocházel z malé obce Lutopecny na Kroměřížsku a narodil se 15. května 1914. Otce nepoznal, padl v listopadu téhož roku na bojišti první světové války. Malý Lojzík pocítil touhu po létání ve chvíli, kdy poprvé uslyšel zvuk letadla. Pomáhal tehdy matce na poli při jednocení řepy.

„Ustal jsem v práci a hledal ten úžasný stroj na obloze a pak jej sledoval, dokud se mi neztratil,“ líčil po letech ony chvíle. „Veškeré maminčino napomínání, abych si raději hleděl práce, bylo marné. Touha létat už byla ve mně nezkrotná.“ V příbuzenstvu se tradovalo, že čtyřletý chlapec někdy v tom čase prohlásil, „že si udělá eroplán a poletí svého otce hledat do Ruska“.

Po absolvování měšťanky se vyučil strojním zámečníkem a nastoupil do Baťovy letecké továrny v Otrokovicích. Za zlepšovací návrh při výrobě později i ve světě proslulého letounu Zlín Z-XII mohl dostat odměnu 5000 korun, ale on si raději zvolil možnost absolvovat pilotní výcvik.

V září 1936 složil dvaadvacetiletý Alois Šiška vytoužené pilotní zkoušky pro turistická letadla. Vzápětí nastoupil základní vojenskou službu a tam se rozhodl pro povolání vojenského pilota. Zvládl bojový výcvik, prošel několika leteckými útvary a při zářijové mobilizaci v roce 1938 byl na polním letišti v Ivanovicích mezi připravenými osádkami. Rozkaz ke startu však nikdy nebyl vydán.

Po březnové okupaci Československa se vrátil do civilu a znovu nastoupil do otrokovické továrny, kde se ihned zapojil do ilegální práce. Před Němci tam v koutě jednoho dílenského hangáru ukrývali prototyp sportovního letounu Zlín Z-XIII a padlo rozhodnutí, že Alois Šiška s tímto strojem uletí do Jugoslávie. V poslední chvíli byl záměr prozrazen a po varování, že je mu gestapo na stopě, musel 4. ledna 1940 během několika hodin zmizet za hranice.

Po dramatickém putování přes Slovensko, Maďarsko (tady byl několik týdnů vězněn v pověstné budapešťské Citadele), Jugoslávii, Řecko, Turecko a Sýrii se 25. dubna dostal do Marseille. V Agde se potom připojil ke vznikající čs. armádě a byl zařazen do letecké skupiny. Do bojů už nezasáhl. Než se stačil přeškolit na jiné stroje, francouzská armáda požádala Němce o příměří.

Po dalších strastech vystoupil 23. června 1940 z paluby jednoho dánského parníčku v anglickém přístavu Falmouth a v leteckém depu v Cosfordu byl přijat ke Královskému letectvu (RAF). Přeškolil se na britská letadla a v dubnu příštího roku se stal příslušníkem 311. čs. bombardovací perutě RAF.

Po devíti úspěšných operačních letech ve funkci druhého pilota byl Alois Šiška v říjnu 1941 jmenován kapitánem osádky a prvním pilotem. V kokpitu wellingtonu měl za sebou noční nálety na Hannover, Berlín, Norimberk, Kiel či Hamburk, ale také na italský Turín nebo Janov. Několikrát přitom doslova utekl hrobníkovi z lopaty, když se vracel s těžce poškozeným letadlem nebo nouzově přistával za dramatických okolností a za nulové viditelnosti.

Peruť operovala průměrně každý čtvrtý den. Po šesti týdnech měly osádky nárok na desetidenní dovolenou. Takové volno vyšlo na Šiškovu partu na předvánoční dny 1941. Jeden z nich, přední střelec Pavel Svoboda, toho využil a oženil se.

V neděli odpoledne 28. prosince všichni seděli v operační místnosti. Už druhý den panovalo špatné počasí, a tak se zdálo, že operace budou opět zrušeny. Podle hlášení meteorologů však bylo nad cílem jasno a bezvětří. Velitel perutě oznámil: „Dnes zaútočíme na Wilhelmshaven.“

Tam i zpět se mělo letět nad mořem, cesta byla tentokrát krátká. Však také Šiška zavtipkoval: „Hoši, to bude náš nejkratší let. A ty, Pavle, budeš doma dřív než z hospody.“

Do sestavy 86 bombardérů, jež měly té noci zaútočit na vojenské a komunikační cíle v německém přístavu, bylo zařazeno také rekordních 13 „českých“ wellingtonů z 311. perutě – mezi nimi i šestičlenná osádka bombardéru s označením KX-B kapitána Aloise Šišky.

Pro něho to byl šestnáctý operační let. A jak se ukázalo, byl osudový, neboť jeho letoun byl jediný ze všech bombardérů RAF, který se toho dne z mise nad Wilhelmshavenem nevrátil.

Ve 20.40 telegrafista z paluby Šiškova letounu hlásil do Anglie: „KX-B odbombardoval.“ Poté se wellington ocitl v prudké palbě flaků, kanónů německého protiletadlového dělostřelectva, ale podařilo se mu uniknout nad Severní moře. Šiška předal řízení druhému pilotovi Josefu Tománkovi a prošel letadlem. Nespatřil žádnou škodu.

Asi za dvacet minut se stroj náhle zatřásl a začal hořet levý motor. Zřejmě důsledek zásahu od německého flaku. Sice požár uhasili, ale po několika minutách se motor vylomil a i s vrtulí vypadl do moře.

Šiška se vrátil k řízení letadla. Pravý motor ještě chvíli šlapal naplno, ale i ten začal brzy skomírat. Přestala pracovat hydraulika. Vzápětí vypověděl službu i vnitřní dorozumívací systém. Než ztratili spojení se základnou, stačil radiotelegrafista Josef Ščerba odeslat depeši o jejich poloze a přijal odpověď.

Rychle ztráceli výšku a osud prakticky již neovladatelného stroje měl v rukou pouze jeho kapitán. Měl jedinou šanci – přistát na hladině pod co nejmenším úhlem a na břicho. Letoun šel spirálou dolů.

Navzdory veškerému úsilí a úspěšnému manévru těsně nad vodou dopadl wellington na hladinu levým křídlem. Po několika děsivých minutách se v kulatém gumovém člunu zvaném dinghy sešlo jen pět mužů, zadní střelec Rudolf Skalický se z vraku potápějícího se letadla nedostal.

Skromné vybavení dinghy poskytlo pětici trosečníků dvě láhve s pitnou vodou, dvě malé lahvičky rumu, dvě rakety, baterku, dvě plátěná vesla, měchovou hustilku a dvě plechovky sucharů a léků…

Přežili první noc. Na spánek nebylo pomyšlení. Všechny sklátila mořská nemoc a v opakujících se záchvatech mysleli, že vyvrhnou i útroby. Každý dostal hlt rumu a vypili všechnu vodu. Věděli, že tu mořskou polykat nesmějí.

Nevěděli, kde jsou, ale věřili, že po strašné noci přijde záchrana. Ale až další den, 30. prosince, zaslechli zvuk motorů. Pak uviděli dvě letadla. Vystřelili světlici a jeden z pilotů pobřežní hlídkové služby je uviděl. Po obletu se vrátil a shodil balík s proviantem. Ačkoli dopadl pouhých deset metrů od dinghy, rozbouřené moře nedovolilo, aby k němu doveslovali.

Příští dva dny se nikdo neobjevil. Neuměli si to vysvětlit. Všichni znali nepsaný zákon, že letadlo nemá opustit nalezené trosečníky před přivoláním pomoci. Proč odletělo?

Kromě nelítostného moře přibyli postupně další nepřátelé – strach, hrůza, deprese, nepřekonatelná žízeň (nevydrželi nepít mořskou vodu), netečnost a halucinace. Následkem omrzlin, vyčerpání a požívání mořské vody zemřeli 2. ledna Josef Tománek a navigátor Josef Mohr. Ščerba byl v bezvědomí a Šiška už vůbec nemohl pohnout nohama.

Ve své autobiografické knize KX-B neodpovídá (Nakladatelství Ostrov 2000) o těchto chvílích Alois Šiška napsal: „Nikdy jsem se nebál smrti. Počítal jsem s ní při každém letu. Takhle jsem si ji ale nikdy nepředstavoval. Umírat pomalu a při vědomí – to není pro vojáka.“

V totální bezmocnosti se spolu se Svobodou rozhodli všechno to utrpení dobrovolně skoncovat. S mořskou vodou smíchali v plechovce všechny léky včetně ampulek morfia a každý vypil polovinu.

Nezemřeli však, pouze se smrtí v omámení a ve spánku bojovali. Když se probrali, seděli ve člunu po pás ve vodě. Museli dinghy odlehčit, jinak by se utopili. Jen s největším vypětím dokázala trojice žijících posunout ztuhlé tělo kamaráda do moře, na druhé už neměli sílu.

Jak dlouho ještě vydrží? Bylo už 3. ledna 1942, jejich šestý den v Severním moři, když Alois Šiška vykřikl: „Země! Vidím zemi!“ Nebyla to však Anglie, ale nizozemské pobřeží…

Polomrtvé muže dopravili němečtí vojáci do Alkmaaru, odkud byli za několik dní převezeni do nemocnice pro letce v Amsterodamu. Když německý šéflékař uviděl Šiškovy zhnisané černé nohy, rozhodl: „Gangréna, okamžitá amputace obou dolních končetin!“

„Vezli mne na sál a píchli mi oblbovačku,“ vzpomínal Šiška, „ale při přendavání na operační stůl jsem dostal infarkt a lékař od operace upustil, protože bych narkózu nepřežil. Paradoxně mi to zachránilo nohy. Němci se pak se mnou patlali celý rok v několika lazaretech.“

V jednom z nich se Šiška o Velikonocích 1942 setkal s anglickým pilotem Billem Palmerem, který sloužil u pobřežní hlídkové služby a patřil k peruti, jejíž příslušníci objevili na moři den před Silvestrem trosečníky z KX-B.

„Letoun neměl dost paliva a musel se vrátit,“ vysvětloval Palmer. „Čluny potom nic nenašly. Hledaly vás ještě celý příští den, ale bez výsledku. Potom se zhoršilo počasí a pátrání bylo odvoláno.“

Ačkoli pro svá zranění přicházel Šiška v úvahu pro případnou repatriaci, nestalo se tak a v polovině roku 1943 byl poslán do zajateckého tábora pro letce v severoněmeckém Barthu. V srpnu 1944 byl společně s dalšími zajatými čs. příslušníky RAF odvlečen do Prahy a po výsleších na gestapu obviněn z „velezrady, zemězrady, špionáže a z pozvednutí zbraně proti vůdci a německé říši“ a odsouzen k smrti.

Rozsudek však nebyl nikdy vykonán. „Až později jsem se doslechl,” píše Šiška ve své memoárové knize, „že Churchill pohrozil Němcům represáliemi – za každého popraveného zajatce v britské uniformě měli být popraveni dva zajatci němečtí o hodnost vyšší.“

Alois Šiška byl převezen do zvláštního trestaneckého tábora v pevnosti Colditz a v nedalekém zajateckém lazaretu Hohnstein se 7. dubna 1945 dočkal osvobození. Byl ihned repatriován do Anglie na doléčení v proslulé nemocnici v East Grinsteadu, kde absolvoval 14 operací nohou a páteře.

Do vlasti se vrátil jako nadporučík čs. letectva až na jaře 1947. S četnými vyznamenáními, ale také s podlomeným zdravím. Pilotní leteckou službu mohl vykonávat pouze na lehkých jednomotorových letounech. Krátce působil ve funkci pobočníka velitele Leteckého náhradního pluku v Praze-Kbelích a poté v Letecké vojenské akademii v Hradci Králové.

V červenci 1948 byl poslán na léčení do Trenčianských Teplic, kde se seznámil se svou budoucí manželkou Vlastou. Druhý týden pobytu však byl náhle zatčen a deportován do Prahy na OBZ (vojenská zpravodajská služba). Po krátkém výslechu byl propuštěn a mohl se vrátit ke svému útvaru, ale Kainovo znamení letce, který sloužil za války v RAF, se s ním táhlo dál.

Ačkoli například ještě v lednu 1949 obdržel odměnu „za budovatelskou práci“, byl nakonec počátkem roku 1950 za nedůstojných podmínek z armády propuštěn s penzí 930 Kčs.

Jako „nebezpečná osoba“ se musel i s rodinou vystěhovat z Prahy do Dušníků nad Vltavou s tím, že smí pracovat jen na místním státním statku. Díky své technické dovednosti se v dalších letech začal živit jako opravář televizorů.

V roce 1963 byl Alois Šiška poslán do Berlína svědčit při procesu proti dr. Hansi Globkemu (bývalému významnému úředníkovi nacistického ministerstva vnitra). O rok později se dočkal částečné rehabilitace západních letců a byl mu dokonce propůjčen Řád rudé hvězdy.

V průběhu tzv. pražského jara byl jako jediný bývalý příslušník RAF reaktivován do vojenské služby a v hodnosti plukovníka pracoval od června 1968 v rehabilitační komisi MNO. Po nástupu tzv. normalizace byl z armády definitivně propuštěn – opět „ze zdravotních důvodů“.

Plné rehabilitace se Alois Šiška dočkal až po roce 1989. Dostalo se mu řady poct a v květnu 1995 byl jmenován do hodnosti generálmajora. Pro nejvyšší české vyznamenání – Řád bílého lva – si už ale na Pražský hrad přijít nemohl. Byl mu propůjčen pouze in memoriam, neboť krátce předtím 9. září 2003 zemřel.