Alexander Dubček musel odejít z vedení KSČ v září 1969, přesvědčeným komunistou zůstal

Navíc normalizátoři dali Dubčekovi nepokrytě najevo, že s jeho politickým angažmá doma již nepočítají a že jeho pobyt v republice v daném období považují za nežádoucí. Kalkulovali s možností jeho emigrace, kterou chtěli propagandisticky zneužít.

V Ankaře Dubček strávil v nejistotě jen čtyři měsíce (od konce ledna do konce května 1970) a poté se předčasně vrátil domů. O měsíc později byl definitivně vyloučen z KSČ a odvolán z postu ambasadora.

Odešel do Bratislavy a nastoupil jako mechanizátor Západoslovenských státních lesů. Následné téměř dvě desítky let života v nuceném ústraní mu „zpestřovala“ úřední šikana a intenzivní dohled policejních orgánů, v čemž můžeme spatřovat jednu z příčin, proč se Dubček jen velmi omezeně zapojil do opoziční činnosti proti normalizačnímu režimu.

„Já rozhodně nechci odejít z politiky a další prací to potvrdím. Jen si budu muset odpočinout. Jsem vyčerpaný člověk,“ také těmito slovy odůvodnil o téměř půl roku dříve – 17. dubna 1969 – Alexander Dubček svou „dobrovolnou“ rezignaci na funkci prvního tajemníka ústředního výboru KSČ. V čele strany ho nahradil Gustáv Husák, který o několik dní dříve získal požehnání sovětského vůdce Leonida Brežněva. Reformní étos pražského jara byl definitivně minulostí, začala éra tvrdé normalizace.

O Dubčekovo odstranění usilovala Moskva delší dobu. Poté, co se jí v srpnu 1968 nepodařilo vojenskou intervencí instalovat kolaborantskou vládu složenou z domácích konzervativců (Vasil Biľak, Alois Indra), musela změnit taktiku a dočasně akceptovala setrvání Dubčeka a dalších reformátorů v dosavadních funkcích.

Po srpnu 1968 se je snažila postupně diskreditovat neustálým kladením nových požadavků, které by přesahovaly to, co už bylo dříve dohodnuto. Pomocí nepřetržitého zasahování do vnitropolitických záležitostí se měli reformátoři přeměnit v povolné loutky v rukou moskevského politbyra, které by stále více ustupovaly od své programové linie a slibů daných národu v srpnu 1968. Prováděním prosovětské politiky a přejímáním odpovědnosti za nepopulární opatření (například smlouva o dočasném pobytu sovětských vojsk) se měli krůček po krůčku dostat do konfliktu s vlastenecky naladěnou veřejností.

Zvolená taktika se záhy ukázala jako velmi úspěšná, protože Dubčekovo vedení KSČ nedokázalo atakům Moskvy efektivně čelit. Reformní tábor postupně propadal demoralizaci a rozkladu, jeho čelní představitelé (Oldřich Černík, Ludvík Svoboda, Gustáv Husák, Lubomír Štrougal) akceptovali „realitu“ a pragmaticky se přizpůsobovali sovětským přáním. Dubček rychle ztratil prostor k realizaci vlastních záměrů a ocitl se se svými řídnoucími spojenci (Josef Smrkovský, Bohumil Šimon) v izolaci, která po hokejových demonstracích na sklonku března 1969 vyústila v jeho politický pád.

Dubček ovšem ze svého odchodu z nejvyšší stranické funkce nevyvodil adekvátní závěry a rozhodl se setrvat ve vysoké politice. Zůstal členem předsednictva ÚV KSČ a 28. dubna 1969 byl zvolen předsedou Federálního shromáždění. Občané jeho rezignaci sice přijali převážně s nesouhlasem, ale trpně. I v řadách proreformních komunistů převládla apatie, vyčkávání a fatalistická víra, že po výměně stráží snad v zemi nedojde k nejhoršímu a v reformách se bude aspoň v omezené míře dále pokračovat.

Oficiální propaganda, zdůrazňující dobrovolný ráz Dubčekova odchodu, se snažila tento dojem podporovat. Zároveň však hovořila o upevnění vedoucí úlohy strany a zahájila ostrou palbu proti „pravicovým a antisocialistickým silám“, z čehož bylo zjevné, že Husákovo vedení KSČ definitivně akceptovalo sovětské pojetí normalizace a již zcela jednoznačně směřovalo k obnově autoritářského způsobu vlády.

Za počátek ostrého normalizačního kurzu nesl politickou odpovědnost také Dubček. Husákovi přišlo jeho váhavé chování velice vhod. Symbol pražského jara měl svým veřejným působením a nespornou autoritou krýt nepopulární kroky normalizační garnitury, demoralizovat veřejnost, u níž měl stále autoritu, a diskreditovat sebe i další reformátory. Husák chtěl využít Dubčekovy nerozhodnosti i neochoty odejít z politiky a učinit jej spoluodpovědným za dalším vývoj. Podařilo se mu to, neboť bývalý šéf KSČ, stejně jako mnozí jiní, nevládl uměním včas odejít. Následky na sebe nedaly dlouho čekat.

Velmi rychle se totiž ukázalo, že Dubčekovy možnosti ovlivňovat politický vývoj jsou již krajně omezené. Osudovou chybu však Dubček učinil až v srpnu 1969, kdy podepsal „Zákonné opatření předsednictva Federálního shromáždění o některých přechodných opatřeních nutných k upevnění a ochraně veřejného pořádku“, které razantně postihovalo účastníky demonstrací u příležitosti prvního výročí sovětské okupace.

Mocenská špička KSČ se již na prahu léta 1969 rozhodla zlomit předpokládaný odpor společnosti všemi prostředky. Husáka k ráznému postupu nutil rostoucí tlak z Kremlu i ze strany domácích konzervativců, kteří naléhali na zásadní přehodnocení pražského jara a vojenské intervence. Chtěl proto ukázat, že je mužem na svém místě.

Od poloviny června se připravovala rozsáhlá branně-bezpečnostní opatření proti masovým vystoupením veřejnosti. Několik týdnů před 21. srpnem 1969 byla v médiích zahájena rozsáhlá zastrašovací kampaň, která měla občany od účasti na protestech odradit. Straničtí předáci pronášeli na aktivech bojovné projevy, v nichž nejen útočili proti „antisocialistickým silám“, ale i proti politice Dubčekova vedení KSČ v roce 1968. Bylo obviňováno, že svou slabostí i neochotou podřídit se nátlaku Moskvy zapříčinilo krizi v zemi a následně vstup vojsk Varšavské smlouvy.

Události 18.–22. srpna 1969 se přesto vyznačovaly mimořádně dramatickým průběhem. Při rozsáhlých protestech se demonstranti v Praze a v Brně střetli s příslušníky Bezpečnosti, armády a Lidových milicí, kteří byli vyzbrojeni také tanky a obrněnými transportéry. Na ulici zůstalo pět mrtvých a mnoho lidí bylo zraněno.

Husákova garnitura byla proto odhodlána sáhnout k razantním krokům, které měly poskytnout právní základnu pro následný postih účastníků demonstrací. Na její pokyn již od dopoledne 21. srpna, bez Dubčekovy účasti, permanentně zasedalo předsednictvo Federálního shromáždění, aby mohlo bez prodlení přijmout mimořádná nařízení. Dubček, který byl povolán z Bratislavy, se na jednání dostavil až následující den odpoledne, kdy předseda vlády Černík předložil předsednictvu text zákonného opatření, které v zemi fakticky zavádělo výjimečný stav a zásadním způsobem omezovalo občanská práva.

Dubček se ocitl ve svízelné situaci, neboť návrh normy již v jeho nepřítomnosti projednalo stranické vedení, které ho zavázalo zajistit v parlamentu její přijetí. Tomu nemohl reálně zabránit. Snažil se proto negativní dopady zákonného opatření aspoň zmírnit. Vyslovil výhrady k jeho obsahu a vznesl otázku, zda byla parlamentními právníky provedena expertiza, aby se opatření „nedostalo do rozporu s Ústavou nebo jinými zákony“. Jako jediný z přítomných varoval před vytvářením systému, který by dovoloval zjevné nezákonnosti. Zůstal však se svými názory v podstatě osamocen. U Černíka a Husáka, který se také dostavil na schůzi, nenalezl ani stín pochopení. Místo toho byl napaden poslancem Jozefem Valo, jenž ho obvinil z toho, že poslední události eskalovaly pod jeho patronátem.

V hysterické atmosféře schůze posléze Dubček pro zákonné opatření hlasoval, ačkoliv ve svých memoárech později tvrdil opak. Na Husákovo naléhání schválenou předlohu vzápětí také parafoval, aby mohla být zveřejněna a nabyla tak účinnosti.

Podpis bývalého stranického vůdce šokoval řadu lidí, kteří při pouličních protestech často skandovali jeho jméno. Dubček si záhy uvědomil velký politický omyl, kterého se dopustil, a svého činu posléze litoval – až do konce života. Na bezprostřední nápravu ale bylo už pozdě.

Dubček podepsal v situaci, kdy proti němu byla v médiích už několik týdnů vedena pomlouvačná kampaň, která měla diskreditovat jeho chování před vpádem sovětských vojsk a připravit tak půdu pro zásadní přehodnocení roku 1968. Po srpnovém výročí 1969 se její intenzita vystupňovala. Dubček se útokům snažil bránit, 26. srpna 1969 adresoval Husákovi dopis, v němž odsuzoval více než měsíční tažení Rudého práva, Tribuny a rozhlasu proti němu, neboť vyvolávalo „psychózu jakéhosi účtování, zřejmě s cílem připravit budoucí závěry“. Polemickou reakci v tisku ale uveřejnit nesměl.

Směr vývoje odhadl Dubček velmi přesně. Na pokyn Moskvy mělo totiž vedení KSČ do konce září 1969 předložit kritickou analýzu pražského jara, která by zcela vycházela ze sovětských stanovisek. V tomto kontextu již Dubčekovo setrvání ve vysoké politice nebylo nadále únosné. Sověti a domácí konzervativci v čele s Biľakem naléhali na jeho odstranění z předsednictva ÚV KSČ i z čela Federálního shromáždění. K podobnému závěru postupně dospěl rovněž realistický proud Husákovy garnitury (Černík, Svoboda, Štrougal).

Na sklonku léta 1969 předsednictvo ÚV KSČ několikrát projednávalo text Husákova referátu pro zasedání ústředního výboru, který kremelským požadavkům vycházel vstříc. Interpretoval dění v Československu roku 1968 jako kontrarevoluci a vojenskou intervenci označil za „bratrskou internacionální pomoc“.

Poslední diskuse stranického vedení 24. září 1969 měla charakter tribunálu s přítomným Dubčekem, na kterého ostatní členové předsednictva vyvíjeli nátlak, aby se s obsahem referátu ztotožnil, podpořil obrat v politickém kurzu KSČ a na plénu vystoupil sebekriticky, jinak ponese následky. Dubček, snad poněkud zaskočený hrozbou ztráty funkcí, se pokusil hájit. Připomněl, že nedostal možnost reagovat na kampaň, jež proti němu byla vedena. V obraně odmítl názor, že by byl nositelem pravicového oportunismu, a poměrně razantně se distancoval od radikálních reformátorů, se kterými dříve spolupracoval: „Propaganda mě v poslední době postavila do jiného světla, na jiné místo, než na které patřím… Nemohu souhlasit, abych byl přiřazován tam, kam jsem nikdy nepatřil. Nikdy jsem se neradil ani se Smrkovským, ani s Krieglem.“ Připravenou analýzu pražského jara označil za neobjektivní a referátu vytkl absenci pozitivního programu. Odmítl ideu stranických prověrek a varoval před masovými čistkami ve společnosti.

Dubčekova opatrná polemika vyvolala ve zbytku stranického vedení značnou nevoli. Na jeho hlavu pršely výtky, že na kritiku reaguje povrchně a ublíženě, nechápe, jakou roli v uplynulém vývoji sehrál. Husák, Svoboda, Štrougal i Černík své ataky spojovali s opakovanými výzvami, aby vystoupil na plénu a učinil požadované pokání.

Osamocený Dubček se novému náporu nepodvolil. Na zasedání ústředního výboru 26. září 1969 obhajoval reformní politiku. Neztotožnil se s hodnocením sovětské okupace jako „bratrské pomoci“, byť svou distanci dal najevo jen tím, že se danému tématu v podstatě vyhnul. Neodhodlal se však k otevřenému vzdoru.

V zásadě stále jednal jako přesvědčený komunista uznávající demokratický centralismus. Myšlenkově se nedokázal rozejít s „rodnou“ stranou, která ho vytlačovala na okraj, přestože cítil, že KSČ již není nositelkou programových reforem, nýbrž znovu nositelkou represivní, autoritářské moci. Nechtěl být ze strany vyloučen. O razantním gestu, kterým by demonstroval věrnost zaujatému přesvědčení a neochotu podrobit se normalizační zvůli, zřejmě neuvažoval. Možná i proto, že v důsledku dlouhodobého a stupňujícího se tlaku se ocitl na hraně psychických sil.

Veřejnost Dubčekovy postoje nenechávaly chladnou, byť se o obsahu jeho posledního vystoupení na plénu ÚV KSČ dozvídala jen z neoficiálních zdrojů. Spisovatel Jaroslav Putík si 4. října 1969 zapsal do deníku: „Dubček se tedy zachoval dobře – zdá se. Nestal se z něho symbol odporu, na to zřejmě nemá postavu, ale alespoň slušného chování. Stejně však zůstává nezodpovězena otázka, proč to tak dlouho táhl a všechno kryl. Iluze? Ale ty politikovi nesluší! Naděje v zázrak, neschopnost činu? Buď jak buď, odchází se ctí, a to je dneska hodně, neboť jak prorocky viděl Básník: A hrdost vyprodána. Na politiky ovšem štěstí nemáme.“

(Autor je historik, působí v Historickém ústavu Akademie věd ČR)