Akce Jizerka. Před 75 lety SNB rozstřílela tábořiště skautů

Bylo jim od 15 do 20 let. Kvůli přituhujícímu režimu, který se po únoru 1948 měnil v diktaturu jedné strany, a kvůli likvidaci skautského hnutí a jeho představitelů, začali vážně uvažovat o emigraci a hledali pomoc a spojení prostřednictvím organizací skautského hnutí v zahraničí.

Doma, v Železném Brodě na Jablonecku, už pro ně nebylo bezpečno. Když se objevila informace, že se národní bezpečnost chystá na jejich zatčení, odešli se schovat do Jizerských hor. K Tomáši Hübnerovi, Jiřímu Hábovi a Robertu Hofrichterovi, kteří tu jako první začali stanovat, se ještě v noci z 21. na 22. července 1949 přidal Radomil Raja, Jindřich Kokoška, Josef Veselý a Jiří Majer.

Netušili ale, že jejich úkryt byl vyzrazen. Možná to vyzradili lesní dělníci, možná to ale všechno bylo dopředu připravené a zorganizované bezpečnostními složkami. Ráno 24. července 1949 všechny další plány mladých skautů rozprášila palba z pistolí i samopalů.

Od tragické události, kterou bezpečnostní složky pojmenovaly Akce Jizerka a která mladým lidem změnila, nebo je dokonce připravila o život, je to 75 let.

„Ještě jsme byli ve stanech, když nás zasypali první velkou dávkou. Po ní nás vyzvali, abychom vyšli ven. Až na Jiřího Hábu jsme všichni vyšli a museli jsme si lehnout na zem. Dva příslušníci SNB do nás ležících začali střílet,“ popsal před časem Radomil Raja, jeden z přímých účastníků červencové tragédie roku 1949.

Raju zasáhla kulka z první dávky do ramene, jako bezbranného ležícího ho pak příslušník SNB postřelil i do nohy. Špatně dopadl Tomáš Hübner. Když už bezbranně ležel, kulky do zad ho usmrtily. Raja, ležící kousek od něj, pak uslyšel, jak někdo říká: „Klid soudruzi, neprasečte, potřebujeme i živé.“

Šest ležících mladých kluků včetně mrtvého Hübnera pak příslušníci SNB odtáhli do ústraní a vše se soustředilo pouze na Jiřího Hábu, který jako jediný ze skautů měl pistoli a snažil se bránit. Bezpečnost mu ale nedala šanci. „Místo, kde byl, rozstřílely kulomety úplně napadrť,“ popisoval Radomil Raja. Incident tak měl druhého mrtvého.

Drsná akce v horách měla velkou dohru. V Železném Brodě nastalo rozsáhlé zatýkání, při němž bylo zatčeno a do vyšetřovací vazby odvedeno 40 lidí. Část z nich byla propuštěna, s ostatními byl v říjnu 1949 veden proces před Státním soudem v Praze.

„Proces byl zmanipulovaný, všechno bylo připravené předem,“ podotýká Radomil Raja. Obvinění padla z naprosto nesmyslných trestných činů, jen aby dopadení skauti a jejich přátelé mohli být odsouzeni k vysokým trestům.

Tehdy dvacetiletý Robert Hofrichter byl odsouzen na dvacet let, Václav Hlava a Josef Klapáč (oba 18letí) na deset let, Jindřich Kokoška a František Linka (oba 17letí) odsouzeni na osm let, Josef Šírek a Jiří Žídek (tehdy 17letí) na dva a půl roku. Dalších devět mladých lidí ve věku 15 až 17 let bylo odsouzeno k trestům do jednoho roku.

Bezpečnost se pomstila i mrtvým - Hübnerovi a Hábovi. Jejich rodiče a příbuzní nedostali žádnou zprávu o úmrtí ani pohřbení svých dětí. Těla obou mladíků byla pohřbena tajně na hřbitově v Hejnicích. Teprve po roce 1990 byly jejich ostatky exhumovány a přeneseny do hrobů jejich rodičů. Jejich zmařené životy dnes připomíná dvojkřížek s pamětní destičkou u silnice od Smědavy k nádrži Souš ve vrcholových partiích Jizerských hor.

Křížek ale neoznačuje místo, kde mladí skauti před 75 lety stanovali. Ve skutečnosti je autentické místo incidentu dodnes záhadou. Ještě před pěti lety po něm pátrala skupina tvořená libereckým kriminalistou a historiky a pracovníky dvou muzeí. Přesné místo ale nenašli. „Bylo by to zajímavé kvůli archeologickému výzkumu, ale nenašli jsme ho,“ potvrdil Novinkám liberecký historik Ivan Rous. „Na hledání se podílelo velké množství lidí. Zkoušeli jsme i pamětníky, ale po tolika letech nám už jejich svědectví nemohla pomoci. Už po dvou letech je těžké poznat konkrétní místo, natož po desítkách let,“ vysvětlil Rous.

Podle něj si historici nemohli pomoci ani dobovými dokumenty. „Tehdy se totiž měnilo číslování lesních úseků a zrovna v této oblasti se to změnilo o několik čísel, takže jsou vlastně dvě možnosti, v jakém lesním úseku se místo incidentu nachází,“ vysvětlil historik. „Navíc ta krajina tam je velmi přeoraná. V 80. letech, po katastrofě s kyselými dešti v Jizerských horách, kdy les zemřel, se veškeré dřevo sváželo pomocí těžké techniky a i dnes tam chodíte po vyježděných rigolech od lesních traktorů,“ dodal Rous.