Adolf Eichmann – vrah s klotovými rukávy

Nejslavnější lovec nacistů Simon Wiesenthal (1908–2005) ve svých pamětech zalitoval, že bezprostředně po válce podcenil roli muže označeného na prvním seznamu válečných zločinců jako „vysokého úředníka gestapa na Úřadu pro židovské záležitosti“.

Nebylo divu: Eichmanna znal mimo nacistickou hierarchii málokdo, nijak na sebe neupozorňoval, z jeho obětí ho prakticky nikdo neviděl.

Později však Wiesenthal došel k názoru, že pokud by byl zatčen hned po válce, jeho proces by tehdy zapadl mezi mnoha. Na počátku 60. let, kdy vzpomínky na válečné zločiny začínaly blednout a vynořovala se tvrzení o „osvětimské lži“, dostal spektakulární únos „manažera holocaustu“ a soudní proces vedený před zraky celého světa v mladém židovském státě úplně jiné rozměry. Wiesenthalův podíl stojí přesto za zmínku.

Když se Eichmann dostal na rakouský seznam esesáků, vypátrala americká správa v rakouském Altaussee jeho manželku Veroniku. Ta jim tvrdila, že se s ním v Praze v březnu 1945 rozvedla a vrátila se ke svému dívčímu jménu Lieblová. Svého exmanžela prý už neviděla. Než si pronajala dům, bydlela se třemi syny v místním hotelu. Wiesenthal zašel za majitelkou, která mu rozhořčeně líčila, že tam paní Lieblová bydlela s mužem, který přijel v uniformě SS. Jednou v noci ukradl ze zamčené skříně oblek jejího manžela a zmizel.

Ke konci roku 1945 požádala Veronika Lieblová o prohlášení otce svých dětí za mrtvého, a to na základě místopřísežného prohlášení jistého Karla Lukáše z Prahy, který byl svědkem toho, jak byl Eichmann v boji o Prahu zastřelen. Jenže Wiesenthal odhalil, že Lukášova manželka Marie a Veronika Lieblová jsou sestry. Žádosti tedy úřady nevyhověly.

Ve skutečnosti odjel Eichmann z Prahy 28. dubna do Českých Budějovic, 2. května ho poznali v rakouském Altaussee, kde se setkal s rodinou. Půda tam však byla moc horká, a tak usoudil, že se lépe ztratí v jednom z amerických internačních táborů, kde se registroval pod smyšleným jménem. S pomocí nacistické podzemní organizace vystřídal ještě několik úkrytů a identit.

Nakonec uprchl do Říma, kde se skrýval ve františkánském klášteře. Tam mu obstarali pas Červeného kříže na jméno Riccardo Klement, s nímž uprchl v roce 1950 do Argentiny. Brzy se z Altaussee vypařila i Veronika se syny.

Prach ze zametených stop však odfoukla Wiesenthalova vášeň pro poštovní známky. Ve filatelistickém klubu se spřátelil se starým rakouským baronem, a když mu pověděl, co dělá, ukázal mu baron dopis, zajímavý nejen poštovní známkou. Dávný přítel, žijící v Argentině, mu v něm psal: „Viděl jsem to hnusné prase Eichmanna, který posílal Židy na smrt. Žije blízko Buenos Aires a pracuje ve vodárně.“

Wiesenthalovi bylo jasné, že tam jeho možnosti soukromníka končí, a spojil se s izraelským konzulem ve Vídni. Případ však šel k ledu, protože podle amerických tajných služeb měl být Eichmann v Damašku.

Až o pět let později, v dubnu 1959, upoutalo při ranním čtení novin Wiesenthalovu pozornost úmrtní oznámení jisté Marie Eichmannové, což byla Adolfova nevlastní matka. Mezi pozůstalými byla uvedena Vera (Veronika) Eichmannová. V úmrtních oznámeních lidé nelžou, řekl si, a vyslal za touto stopou jednoho ze svých spolupracovníků. Když se dopracoval k Eichmannově tchyni, sdělila mu, že se její rozvedená dcera Veronika provdala v Jižní Americe za Němce jménem Klement. Nebylo těžké si domyslet, o koho jde.

V té době už na Argentinu ukazovaly další indicie. Dr. Fritz Bauer, státní zástupce ve spolkové zemi Hesensko a respektovaný právník (sám po nástupu nacismu vězněný, rasovému běsnění unikl jen díky útěku do Švédska), upozornil v roce 1957 izraelského kolegu, že Eichmann žije v Buenos Aires. Měl pochybnosti o ochotě německé justice i západoněmeckého velvyslanectví v Buenos Aires konat, či dokonce zločince nevarovat. Zdrojem jeho informací byl Lothar Hermann, Němec usazený v Argentině, který znal domnělou Eichmannovu adresu.

Izraelská tajná služba Mosad vyslala do Buenos Aires zkušeného německy mluvícího agenta, který nevidomého pana Hermanna vyhledal. Hermann na vlastní kůži poznal hrůzy koncentračních táborů, manželka však byla Němka a jejich dcera byla, jak řekl, vychovávána podle matčiných tradic.

Dívka se seznámila s mladíkem jménem Nicolas (Klaus) Eichmann, začali spolu chodit a mladík ji párkrát navštívil doma. Rodinu měl za německou, a tak hovořil zcela bez zábran. Jednou vyjádřil lítost nad tím, že Němci nestačili dokončit vyhlazování Židů, jindy se zmínil o tom, že jeho otec sloužil věrně své vlasti jako důstojník v německé armádě. Pan Hermann na nic nečekal a napsal státnímu zástupci Bauerovi.

V době, kdy tajná služba Mosad dostala od izraelské vlády zelenou, aby zahájila operaci Eichmann, však už rodina na uvedené adrese nebydlela. Trvalo několik měsíců, než se malému týmu složenému z důstojníka Mosadu Josefa Keneta a několika místních spolupracovníků, podařilo složitě vypátrat jejich nové bydliště.

„Byl to přízemní dům na neoploceném pozemku, dveře měl z dřevotřísky, zdi nenahozené a Kenetovi se zdálo, že ani není napojen na inženýrské sítě,“ napsal později zakladatel a dlouholetý šéf Mosadu Isser Harel ve své knize Dům na Garibaldiho ulici. V přepychu tedy rodina, do níž ještě v roce 1955 přibyl čtvrtý syn Ricardo, nežila.

Jenže dostat komando do tak vzdálené země, bez jejího vědomí a souhlasu, zmocnit se válečného zločince a tajně ho živého dopravit do Izraele, aniž by to zásadně poškodilo vztahy s důležitou jihoamerickou zemí, se jevilo jako logisticky takřka neproveditelné (Argentina pak skutečně podala u OSN protest proti narušení územní integrity a Izrael pochybení uznal).

Pomohla náhoda. Na druhou polovinu května 1960 se v Argentině chystaly oslavy 150. výročí zahájení boje o nezávislost, kam byly pozvány všechny země včetně Izraele. Protože pravidelné letecké spojení s Argentinou Izrael neměl, mělo delegaci do Buenos Aires dopravit zvláštní letadlo.

Každý z desetičlenného týmu se musel do Argentiny dostat zvlášť, s uvěřitelnými dokumenty a legendou, proč do země přijíždí. Byli mezi nimi lékař i padělatel dokumentů. Jiní měli na starosti hotely, byty, domy, auta.

Členové komanda svůj objekt pečlivě sledovali: každý pracovní den se z práce v montovně Mercedes-Benz vracel v 19:40 autobusem 203, vystoupil u kiosku na křižovatce a šel přibližně 150 metrů po opuštěné silnici ke svému domu. Na akci 11. května byly nasazeny dva vozy. Přijely v 19:35, jeden měl zdviženou kapotu a dva jeho pasažéři byli sklonění nad motorem. Osádka druhého auta, vzdáleného asi 30 metrů, rovněž řešila nějakou závadu.

Autobus přijel na minutu přesně, ale zastávka zela ke zděšení „náhodných automobilistů“ prázdnotou. Očekávaný pasažér vystoupil až z autobusu, který přijel ve 20. 05. Celá akce pak netrvala ani minutu.

V pronajatém domě nového spolubydlícího, který měl celou dobu nasazené neprůhledné brýle, důkladně prohledali a oblékli ho do pyžama. „Měl jste v SS čísla 45326 a 63752?“ „Ano.“ „Jak se jmenujete?“ „Jmenuji se Adolf Eichmann,“ přiznal po počátečním lhaní.

V následujících devíti dnech (odlet leteckého speciálu se o čtyři dny opozdil) podstupovali členové komanda snad nejtěžší zkoušku svého života. Měli zakázáno člověku, který vynesl rozsudek smrti nad bezpočtem jejich blízkých, ublížit. Rozkaz zněl, dostat ho do Izraele živého a zdravého.

„Museli tohoto člověka holit, koupat a vodit na záchod. A přitom museli zapomenout na své otce a matky, bratry a sestry, které vězňova zkázonosná mašinérie proměnila v hromádku kostí a popela,“ popsal později Harel. „Po několika dnech převládl pocit, že máme co dělat s obyčejným zločincem, který žádným mimořádným intelektem nevládne… Choval se jako ustrašený, pokorný otrok, který se ze všech stran snaží vyhovět novým pánům.“

Agenti si nemohli být jistí, že nelegální akce ujde pozornosti místních úřadů. Na jedné straně věděli, že se Eichmannová těžko obrátí na policii kvůli zmizení manžela, protože by musela doznat, že jde ve skutečnosti o mezinárodně hledaného válečného zločince. Na druhou stranu měli nacističtí předáci v argentinských vysokých kruzích mnoho příznivců, armádu a tajné služby nevyjímaje.

Nacistům skrývajícím se v Argentině hned došlo, kdo za zmizením „kamaráda“ stojí, a zalezli hlouběji do svých děr. Josef Mengele se vyděsil natolik, že prchl do Paraguaye.

Mezitím dva agenti Mosadu získávali poznatky o provozu a bezpečnostních opatřeních na buenosaireském letišti, kam se už na oslavy začínali sjíždět potentáti z celého světa. Do izraelského speciálu nasedl v Tel Avivu v uniformě letecké společnosti El-Al i agent Jehuda Karmel, který měl sehrát úlohu Eichmannova dvojníka. Tohoto člena posádky jménem Zichroni měla před odletem postihnout náhlá nevolnost. Vše jistila perfektní práce přítomného experta na padělání dokumentů.

Odlet byl určen na 20. května. V jedenáct večer dorazily služebním vjezdem po zběžné kontrole pasů k izraelskému letadlu tři vozy s posádkou. V jednom z nich seděl, obklopen kolegy v leteckých uniformách, spící stevard, natolik indisponovaný, že ho na schůdcích do letadla museli podpírat. Sedativy omámený Eichmann se brzy po startu probral a požádal o cigaretu.

Ústupová část komanda opustila Argentinu různými cestami krátce předtím, než premiér David Ben Gurion oznámil světu, že Adolf Eichmann je ve vazbě v Izraeli, kde stane za své válečné zločiny před soudem.

Proces v Jeruzalémě, zahájený 11. dubna 1961, byl celosvětovou senzací, sjeli se na něj novináři z celého světa. Za Československo se ho zúčastnil známý slovenský spisovatel Ladislav Mňačko.

„Díval jsem se na Eichmanna celé týdny, den co den. Na otázku o vině odpověděl čtrnáctkrát, že se necítí vinný ve smyslu obžaloby. Občas, když poslouchal strašné svědecké výpovědi, udiveně se podíval na svědka, jako by chtěl říct: ‚Já? Co já s tím mám společného? Dvanáct hořících rabínů modlících se na varšavské ulici? Nic takového jsem nepřikázal ani neviděl.‘ Na otázky izraelského vyšetřovatele odpovídal obšírně a ochotně. I v tomto případě se projevil jako subalterní úředník, poslušný vrchnosti – ač zrovna tou vrchností byl soud státu Izrael,“ napsal Mňačko v knize Já, Adolf Eichmann (1961).

Mňačko se v knize zamýšlel nad tím, co Eichmanna předurčilo pro jeho „historickou úlohu“. Jak se dostal k té neslýchané moci, která ho opravňovala rozhodnout o usmrcení milionu lidí?

„Nic,“ odpovídá si. „Vůbec nic. Neopájel se mocí, netoužil po slávě, na jeho uniformě plukovníka SS se neleskly žádné řády. Jeho rukama procházely stamilionové hodnoty, ale na konci války nebyl o nic majetnější než při vstupu do SS. Jediným obohacením byla pražská arizovaná vila. Milostné avantýry měl zanedbatelné, zakládal si na rodině a svoji nepříliš atraktivní ženu měl zřejmě upřímně rád.“

I Simon Wiesenthal došel k názoru, že to, že měl Eichmann na svědomí smrt šesti milionu Židů, nebylo důsledkem jeho zločineckého charakteru, nýbrž ochoty podílet se na společném úkolu a bezezbytku mu sloužit.

„Byl by dal klidně zplynovat i šest milionů cikánů, kdyby jich tolik bylo. Nebo šest milionů leváků,“ napsal ve svých pamětech slavný lovec nacistů.

Ve výpovědi před soudem se Eichmann opakovaně bránil proti obvinění z vraždění Židů – to přece nebylo v jeho kompetenci, to spadalo pod jiný referát. Do jeho referátu patřilo vyhledávání Židů, jejich registrace, svoz, naložení do vagonů a dodání na místo určení. Tam úkol jeho referátu končil. S tím, co se s nimi dělo dál, neměl v podstatě nic společného, tvrdil.

Lhal. Konečné řešení probíhalo podle jeho směrnic. Od června 1942, kdy hrdinní čeští výsadkáři sprovodili ze světa skutečný mozek „konečného řešení“ Reinharda Heydricha, už na něho nedohlížel žádný šéf.

Likvidace půl milionu maďarských Židů byla plně v jeho režii. A to poté, co Himmler vydal rozkaz zastavit likvidace Židů (za Hitlerovými zády už jednal se Spojenci o separátním míru). Bylo to zřejmě poprvé a naposledy, kdy se Eichmann vzepřel autoritě. Jeho podřízený Dieter Wisliceny (popravený v roce 1948 v Bratislavě) vypověděl, že „Eichmann ztratil důvěru v pevnost říšského vůdce SS“.

Na počátku května 1945, po útěku z Prahy, se chtěl v rakouském Altaussee hlásit u Heydrichova nástupce Kaltenbrunnera (popraveného později v Norimberku), ten se ale odmítl s „tou kreaturou, která nás zkompromituje u Američanů“, setkat.

Před soudem si ovšem hrál na útlocitného: „Samotné zplynování jsem neviděl,“ líčil svou inspekci „zařízení“ v Osvětimi. „To jsem nemohl, pravděpodobně bych omdlel, určitě by se mi udělalo špatně.“

Jeho obhájce, za něhož si vybral německého právníka Roberta Servatiuse, se snažil soud v Jeruzalémě přimět ke shovívavosti téměř komickou argumentací: „Od roku 1945, kdy vysvlékl uniformu a kapitulací byl zbaven přísahy, žil můj klient životem spořádaného občana, nikoho neohrožoval, nikomu nebyl nebezpečný.“

V procesu, trvajícím 56 dní, vystoupilo 113 svědků a byly čteny stovky dokumentů. Mezi nimi i Eichmannův výrok z roku 1945: „Skočím do hrobu se smíchem, protože pocit, že mám na svědomí pět milionů nepřátel říše, je pro mě zdrojem hlubokého uspokojení.“

Rozsudek smrti, první a jediný v historii státu Izrael, byl vynesen 15. prosince 1961. O půl roku později byl Eichmann pověšen a jeho popel rozprášen do moře.

České rodinné intermezzo

Čechy, jmenovitě České Budějovice a Praha, se Eichmannovou kauzou proplétají několikrát. Po stopě zmíněného Eichmannova švagra se před lety vydal publicista Stanislav Motl. Karel Lukáš byl československým důstojníkem z povolání, který se v roce 1931 oženil s Marií Lieblovou z obce Mladé u Českých Budějovic. Za její sestrou Veronikou jezdil z nedalekého Lince nápadník Adolf Eichmann, podle papírů obchodní cestující, ve skutečnosti ambiciózní nácek. Když se Veronika a Adolf vzali, pracoval Karel Lukáš ve Vojenském zeměpisném ústavu v Praze. Oba švagři se často potkávali v Mladém.

Německé rodině Lieblových patřil v Mladém (dnes součást Českých Budějovic) velký statek, polnosti a pískovna. Jejich dva synové (Eichmannovi švagři) za války s rukama v klíně neseděli. Franz Liebl to dotáhl na zástupce velitele gestapa v Hradci Králové, po válce byl dopaden a popraven. Mathiasovi, jenž se usilovně věnoval arizaci, tedy krádežím židovského majetku, se podařilo spravedlnosti uniknout.

Když po anšlusu Rakouska Eichmann splnil na výbornou úkol, aby zemi zbavil 65 tisíc Židů, poslali ho v březnu 1939 po okupaci Čech a Moravy s podobným posláním do Prahy. Byl to on, kdo organizoval první deportaci do okupovaného Polska. Příjezdu transportu ostravských Židů do Niska byl osobně přítomen.

S manželkou Veronikou a dvěma syny se nastěhovali do vily v pražských Střešovicích (v dnešní ulici U laboratoře). V roce 1942 se zde narodil třetí syn Dieter. Esesák Eichmann si však pohodlí vily, ukradené židovské rodině Fišerů, užíval jen sporadicky. Už v říjnu 1939 ho pověřili vedením „Říšské ústředny pro židovské vystěhovalectví“ v Berlíně.

Společně s Eichmannovými se ve vile usadili Karel a Marie Lukášovi. Ti zde žili s dalšími nájemníky (mezi nimiž byl dva roky před svou smrtí novinář a spisovatel Egon Erwin Kisch) až do šedesátých let, kdy dostali od státu větší byt (!).

Pan Lukáš pracoval v poklidu do penze jako geodet, zemřel v roce 1980. Stanislav Motl zjistil, že se o rodinný hrob stará jeho dcera, Eichmannova neteř.