73 tragických sekund. Pilot zříceného Challengeru byl zřejmě při vědomí do poslední chvíle

Společně s McAuliffeovou během této jedné z největších havárií v dějinách kosmonautiky zahynula i další žena na palubě, astronautka Judith Resniková. Stejný osud potkal i zbylé členy posádky: pilota Michaela Smithe, velitele Dicka Scobeeho, Ronalda McNaira, Ellisona Onizuku a Gregoryho Jarvise, připomíná agentura AP, která z krátkého osudného letu zprostředkovala dobové video.

Tato 25. výprava programu Space Shuttle, označená STS-51-L, měla být výjimečná tím, že americký vesmírný úřad NASA vysílal ke hvězdám i učitelku, středoškolskou pedagožku ekonomie, práva a anglických a amerických dějin ve městě Concord v americkém státě New Hampshire Christu McAuliffeovou, která dokonce měla podle Milana Halouska z České kosmické kanceláře pomocí TV přenosu vyučovat přímo z oběžné dráhy. Mělo jít o symbol inspirace lidské touhy po poznání.

„Projekt Teacher in Space byl vyhlášený prezidentem Ronaldem Reaganem v srpnu 1984 jako snaha o vzbuzení zájmu o kosmonautiku především mezi americkou mládeží,” poznamenal pro Novinky Halousek, který je i předsedou astronautické sekce České astronomické společnosti.

Hlavním cílem mise bylo vypuštění telekomunikační družice TDRS-B, ke kterému mělo dojít šest hodin po startu. V nákladovém prostoru se nacházela i družice Spartan/Halley, kterou měl raketoplán vypustit druhý den letu a pátý den zachytit a uložit zpět. Posádka měla též pozorovat a snímat Halleyovu kometu a provádět různé mikrogravitační experimenty. Na palubě se kromě toho měly dělat i pokusy studentů amerických univerzit.

Návrat na Zemi se předpokládal šest dní a 34 minut po startu.

Start byl nejprve o dvě hodiny odložen, následně došlo k poruše počítače požární signalizace, v okolí startu navíc panovalo počasí s teplotami kolem čtyř stupňů pod nulou, místy až –17 °C.

„Na rampě 39B byly rampouchy dlouhé čtvrt až půl metru, technici je museli otloukat,” připomněl Halousek.

Nakonec se ale „oteplilo”. Challenger odstartoval v 11:38 dopoledne místního východoamerického času při okolní teplotě –1 až –2°C. Nicméně, jak český odborník na kosmonautiku upozorňuje, u předcházejících 24 startů raketoplánů nebyla nikdy naměřená teplota na rampě v okamžiku startu nižší než 11,5 °C.

První okamžiky startu, kterému na tribuně floridského Mysu Canaveral přihlížela i třída učitelky-astronautky, ale proběhly už podle plánu a zdánlivě v pořádku.

Stačilo však 73 vteřin a vše bylo ztraceno. Ve výšce 14,5 kilometru selhalo těsnění nosné rakety. Ta poté explodovala a odtrhla kabinu raketoplánu od zbytku kosmického plavidla. Přesněji řečeno vybuchla vodíková nádrž a unikající kapalný kyslík se vznítil. Dále se začala bortit konstrukce raketoplánu a explodovaly nádrže s pohonnými hmotami motorů – to vše během oné 73. sekundy.

Ještě 64 sekund po startu přitom volalo pozemní řídící středisko: „Challengere, zde Houston, pokračujte na plný výkon!” A velitel Scobee odpověděl: „Příjem, pokračujeme na plný výkon.”

Vyšetřování prokázalo, že náraz při odtržení kabiny nebyl natolik silný, aby astronauty hned připravil o život nebo je alespoň omráčil. To by pro ně zřejmě v danou chvíli bylo milosrdnější.

Ukázalo se také, že nedošlo ani k okamžité ztrátě tlaku v kabině. Svědčí o tom nouzové dýchací přístroje, které museli astronauti aktivovat manuálně. Vrak pilotní kabiny, vylovený z oceánu, navíc dosvědčil, že se pilot Michael Smith po explozi pokoušel obnovit přívod proudu do kabiny.

„Znamená to, že posádka, minimálně čtveřice, která seděla na horní – pilotní – palubě, výbuch přežila a použila, nebo se pokusila použít, alespoň dýchací přístroje. Pilot Smith podle vydýchaného obsahu žil, byl při vědomí a nejspíše pracoval až do okamžiku nárazu kabiny na hladinu oceánu,” uvedl Halousek.

Kabina Challengeru každopádně setrvačností samovolně vystoupala do výšky 19,8 kilometru, kde se zastavila a začala padat volným pádem zpět do oceánu. Trvalo to dvě minuty a 40 sekund.

„Až 7. března 1986 byly nalezeny v hloubce 30 metrů zbytky přetlakové kabiny s pozůstatky členů posádky, vyzvedávání ostatků trvalo do 15. dubna,” doplnil Halousek s tím, že kabina zůstala až do okamžiku dopadu na hladinu moře téměř neporušená.

Pozdější vyšetřování určilo, že bezprostředně po oddělení kabiny od orbiteru v ní dosáhlo vertikální přetížení hodnotu 12 až 20 g, ale už po dvou sekundách kleslo na 2 až 4 g, což je pro lidský organismus snesitelné. Členové posádky, kteří byli v tu chvíli naživu a zřejmě i při vědomí, museli použít kyslíkové masky. Celou posádku tak zřejmě opravdu zabil až dopad kabiny na mořskou hladinu – dopad rychlostí 334 km/h způsobil, že kabina byla vystavena obrovskému přetížení odhadnutému odborníky až na 200 g, přičemž za těchto podmínek se vodní hladina chová jako pevný beton.

Ale jelikož členy posádky nechránily žádné skafandry, tak oficiální stanovisko vyšetřovací komise NASA znělo následovně: „Posádka pravděpodobně, ne však celkem jistě, ztratila vědomí v průběhu několika sekund po rozpadu raketoplánu, a to v důsledku změny atmosférického tlaku uvnitř těžce poškozené kabiny.“

Důkaz, který to zpochybnil, se objevil právě po prozkoumání trosek kabiny. Na dně oceánu se našly čtyři dýchací přístroje, přičemž tři z nich byly použité a dva vykazovaly značné množství vydýchaného vzduchu. Podle bývalého astronauta a lékaře Josepha Kerwina tak mohlo jít kromě pilota Smithe i o velitele Scobeeho.

Jako primární příčina havárie byl určen nedostatek pružnosti tzv. o-kroužků zaviněný mrazem před startem – konkrétně šlo o selhání pryžového těsnění na jedné z pomocných raket SRB.

Navíc, jak připomíná Halousek, od 37. do 63. sekundy stoupal stroj oblastí s nejsilnějšími poryvy větru, jaké kdy byly během startu raketoplánů zaznamenány.

Zatímco v roce 1985 provedli Američané rekordních devět startů raketoplánů během jednoho roku, poté začala popularita těchto dopravních prostředků přece jen postupně poněkud upadat. Přispělo k tomu mj. i neštěstí raketoplánu Columbia. Tento stroj patřil do pětice raketoplánů, které NASA vysílala do kosmu mezi lety 1981 a 2011, kdy byl program ukončen.

První misi raketoplánů obstarala právě Columbia, ale její jméno si pamatujeme spíše kvůli poslední cestě. V roce 2003 se rozpadla při návratu na Zemi a zahynulo rovněž všech sedm astronautů na palubě.

Ovšem jak prohlásil přední americký astronaut Virgil Grissom: „Jestliže zahyneme, ať se s tím lidé smíří. Děláme riskantní povolání. Dobývání vesmíru stojí za to, aby člověk riskoval život.” On sám s kolegy Edwardem Whitem a Rogerem Chaffeem zemřel 27. ledna 1967 při tragédii Apolla 1.