70 let od měnové reformy. Ve skutečnosti to byl státní bankrot

Láník souhlasil s tím, že ve skutečnosti šlo o státní bankrot. „Jednoznačně. Objevuje se termín peněžní reforma, ale peněžní reforma je výměna peněz, kdy se nemění kurz,“ zdůraznil.

Měnová reforma se uskutečnila o víkendu a bez jakéhokoliv avíza, aby lidé nemohli peníze utratit.

„Byla obrovským překvapením pro celou veřejnost. Byly sice určité signály, že se pravděpodobně něco s měnou stane, což vyústilo v druhé polovině května ve velkou nákupní horečku. A to byl při omezeném zásobování vnitřního trhu obrovský problém,“ řekl Láník.

„Mnozí ale vzali v úvahu uklidňující slova předních státních a stranických činitelů a doufali, že to jsou nepodložené fámy. Vystřízlivění bylo kruté. V sobotu 30. května byla v rozhlase oznámena měnová reforma, současně s ní zrušení lístkového systému a přechod na jednotné ceny vázané trhem,“ dodal historik.

Reforma byla maximálně utajena. „Stupeň utajení byl tak veliký, že skupina, která připravovala měnovou reformu, byla odeslána do Polska; nedělala to tady. Pak se zjistilo, že kapacita státní tiskárny není tak velká, aby mohla tuto zakázku splnit, takže se mince i bankovky vyráběly v Sovětském svazu a těsně před reformou se dovezly,“ podotkl Láník.

Zmínil, že se tiskem bankovek v Sovětském svazu dařilo udržet plány v tajnosti, což by se v Československu nemuselo podařit.

V souvislosti s měnovou reformou se připomínají slova prezidenta Antonína Zápotockého, který měl den před reformou pronést v rozhlasovém vysílání větu: „Naše měna je pevná a měnová reforma nebude.“

„To jsou zprávy, které se tradují několikátou generací, jenže projev Antonína Zápotockého se nedochoval v původním znění, došlo tam k určitým úpravám a už nikdy nikdo nezjistí, jestli ta inkriminovaná slova byla pozměněna, nebo tam nebyla,“ řekl Láník.

Dodal, že to ale nic nemění na přístupu režimu. „Všechen komunistický tisk přesvědčoval, že k něčemu takovému nemůže dojít.“

Podmínky reformy byly tvrdé, hotovost do výše 300 korun se mohla vyměnit v poměru pět ku jedné. Vyšší hotovost se vyměňovala v poměru 50:1. Na to doplatili zejména lidé, kteří si v obavách z reformy vybrali peníze, ale nevrátili je na účty, protože čekali, až se objeví nějaké zboží.

Vklady do 5000 korun se přepočítávaly v poměru pět ku jedné, poměr však byl odstupňovaný podle výše úspor, u těch nad 50 tisíc to už bylo 30 ku jedné.

„Poté, co pominul první šok z vyhlášení měnové reformy, následovalo pondělí 1. června, kdy pracující přišli do závodů a úřadů. Panovala tam napjatá atmosféra. Rozčarování bylo velmi silné, panovala znechucenost, že komunistická strana a její představitelé do poslední chvíle lidem lhali. Každý si samozřejmě spočítal, že ho měnová reforma ve větší nebo menší míře ožebračila,“ uvedl Láník.

„Bylo to i třídně zacíleno, že to má zlikvidovat finance bývalých vykořisťovatelských tříd, které tyjí z toho, že mohou kupovat zboží s upravenými cenami v rámci přídělového systému a současně jim údajný dostatek peněžních prostředků umožňuje vykupovat za vyšší ceny zboží na volném trhu a prodávat je za ještě vyšší ceny na černém trhu,“ připomněl Láník.

K tomu skutečně docházelo, protože zboží byl nedostatek a poptávka převyšovala nabídku.

Dopad reformy však byl mnohem širší. „Postihlo to i vrstvy, které měly být v očích komunistů hlavními podporovateli nového společenského řádu, které byly několik let zvýhodňovány - dělníci v těžkém strojírenství, v dolech a hutích. Ti si kvůli vyšším platům a větším přídělům mohli dát stranou peníze a byli postiženi nejvíc,“ podotkl historik.

Současně byl s měnovou reformou zrušen přídělový systém, což ale také na mnohé lidi dopadlo.

„V přídělovém systému byly děti zvýhodněny poměrně vysokými dávkami základních potravin. Rodiny o tuto výhodu přišly a musely potraviny, které byly o 31 procent dražší, nakupovat,“ upozornil Láník.

Ceny se sice oficiálně měly přepočítat v poměru 5 ku 1, ve skutečnosti se však zdražily více.

„Vypukly proto protesty v průmyslových centrech na severu Moravy a pak také v Plzni,“ uvedl Láník.

„Plzeň měla specifické postavení, bylo to obrovské centrum těžkého průmyslu. Naštvání vyústilo v demonstrace, které byly krvavé. Došlo nejen k slovním útokům a potyčkám, ale i k útokům na veřejné budovy, doplnil.“

Dokonce byly z oken vyhazovány sochy komunistických vůdců. Na náměstí v Plzni se sešlo přes 20 tisíc lidí.

„Byly proti nim nasazeny jednotky Pohraniční stráže a příslušníci Ministerstva národní bezpečnosti. Plzeň také byla prošpikována pracovníky StB,“ připomněl Láník.

„Vyústilo to v zákaz nočního vycházení, okolo úředních budov byly rozmístěny nákladní automobily s těžkými kulomety. Namířili je na obyvatele vlastního státu,“ dodal historik.

Protesty, první v komunistických zemích po válce, které předešly o dva týdny ty východoněmecké, byly rychle potlačeny. Následovaly represe.

„Když došlo k účtování, tak pomstychtivost a zášť, jak je možné, že někdo nepochopil výhody toho, že byl ožebračen, se projevila v udělování vysokých trestů vězení, v přeřazování na horší funkce nebo do jiných oborů,“ popisuje Láník.

„Řada rodin, jejichž příslušníci se podíleli na demonstracích, byla vysídlena z Plzně. Jak bylo tradicí v komunistickém režimu, dělalo se to nehumánně; jeden den večer dostali doručený dekret, že ztratili podnikový byt, a ráno v pět je už čekal náklaďák, kde si mohli naložit na sajtnu nejnutnější věci, a odvezl je do zdevastovaného pohraničí a tam je vyložil,“ doplnil.

„Nejvyšší trest byl v Plzni 14 let, ale to asi kvůli tomu, že tam docházelo i k fyzickým napadením a rvačkám,“ podotkl historik d tím, že z 650 zatčených bylo v Plzni odsouzeno 331 osob, na Ostravsku 84, v Praze 61. Stávkovalo se ve 130 podnicích.

Propaganda však pracovala. „Výbuchy živelného hněvu byly přetvořeny v pohádku, že je dobře připravovaly reakční síly,“ uvedl Láník s tím, že byla reforma připravována v maximálním utajení.

Reforma však neměla jen okamžité dopady, ale i dlouhodobé.

„V potravinách se ceny oproti tomu přídělovému systému zvýšili o 31 procent, což vedlo k neblahým sociálním důsledkům. Řada důchodců měla životní pojistky nebo vklady ve finančních institucích, kam si ze svých nepříliš vysokých platů střádali na sklonek života, popisoval historik.

„To všechno bylo zrušeno. Vzhledem k tomu, že někteří mohli mít jen malé nebo žádné důchody, tak se ocitli zcela bez prostředků, což byl i případ invalidů,“ doplnil s tím, že se ve vnitrostranických textech objevovaly informace, že přibylo lidí, kteří v bistrech dojídají zbytky.

Reforma mnohé zaskočila, ale nepřišla jako blesk z čistého nebe. „O tom, že se bude musel udělat něco s lístkovým systémem, se uvažovalo od léta 1952 a od sklonku roku 1952 se uvažovalo i o měnové reformě,“ zdůraznil historik.

Přídělový systém zůstával v Československu jako v jedné z posledních zemí v Evropě. Potíží však bylo více, nedařilo se plnit plány.

„Na papíře byly všechny hodnoty těžby uhlí, výroby elektřiny a strojů dokonalé, ale realita byla jiná. Ekonomika selhávala, budoval se těžký průmysl, úkoly byly náročné a nesmyslné, takže je nešlo splnit,“ upozornil Láník.

„Chybělo nejen spotřební zboží, ale i materiály ve stavebnictví. Množily se nedokončené stavby, které se prodražovaly, protože se musely udržovat,“ dodal.

Vysvětlil i důvod části problémů, nepočítalo se totiž s výpadky ani s náběhem výroby, plánovalo se, že nové továrny pojedou hned na plný výkon, takže se musely dovážet i stroje.

„Problémy s hospodářstvím byly chronického rázu. Od roku 1952 se snižovala životní úroveň obyvatelstva,“ upozornil Láník.

„Bylo potřeba zaplácnout díry ve státním rozpočtu, bylo potřeba odčerpat nerealizovanou kupní sílu obyvatel. Pro mnoho lidí to byl traumatizující zážitek na zbytek života a ani hospodářství to nic moc nepřineslo, prostředky získané do rozpočtu se vlivem malé výkonnosti socialistické ekonomiky rozplynuly,“ dodal Láník.

Problémy však přetrvávaly. „Nerealizovaná kupní síla byla průvodní jev socialismu do roku 1989,“ řekl Láník s tím, že to mělo dopady i na navázání koruny na rubl.

„Mělo to značné důsledky, protože po první reformě v roce 1945 byla koruna vázána na dolar, z toho se odvíjela parita vůči libře. Tady byl bez jakékoli konzultace stanoven obsah zlata a vazba na rubl, to vedlo k tomu, že jsme byli z Mezinárodního měnového fondu vyloučeni, koruna nebyla konvertibilní. Vedlo to k obrovským problémům v následujících desetiletích,“ dodal Láník s tím, že to komplikovalo export.