1876: Poslední souboj v Čechách

Však se také duelu vyhýbal, jak se dalo, zatímco horkokrevný hrabě Leopold Filip Krakovský z Kolovrat, jeho soupeř, si naopak střet vynucoval. A co je nejpodivnější, na riskantním zadostiučinění trval i Vilémův strýc Carlos, přestože jeho synovec neměl šance na přežití nejlepší. Nebo právě proto?

Stálo za tragickým posledním soubojem v Čechách žárlivé soupeření o přízeň dámy? Uražená aristokratická čest? Či měl snad jinou, daleko prozaičtější příčinu – třeba značný rodový majetek?

Co je smutné, oba sokové bývali původně přátelé, nebo aspoň dobří známí. Poznali se při studiu na prestižní soukromé Tereziánské akademii ve Vídni a posléze se opět sešli, ve službě u 13. dragounského pluku – Auersperg jako velící důstojník, Kolovrat coby jednoroční dobrovolník v hodnosti desátníka. Někdejším druhům se stala osudovou láska ke stejné dívce: k půvabné komtese Anně Eleonoře Valdštejnové z Vartenberka. Dvaadvacetiletý Vilém ji poznal první, možná pomýšlel i na zásnuby. O dva roky starší Leopold ji však okouzlil. Když Vilém zjistil, že jeho vyvolená píše zamilované dopisy jinému, bylo zle.

Zhrzený Auersperg se rozhodl, že soka zničí. Vybral si k tomu ale nedůstojnou cestu: pomluvy.

„Tento nepočestný člověk, pocházející z neurozené matky, nemá v našich kruzích co pohledávat! Je to defraudant – jako pokladník studentského spolku v Theresianu zpronevěřil peníze,“ hlásal všude, kde mu popřáli sluchu.

Fakt, že Leopold pochází z morganatického (nerovnorodého) svazku, nešlo popřít: jeho otec Leopold Maria zakončil původně úspěšnou důstojnickou kariéru jako guvernér v Benátkách, kde se ve zralém věku zbláznil do neurozené, o čtvrt století mladší tanečnice Natalie Blaszezyńské. Oženil se s ní bez císařského svolení, což vyvolalo skandál a odvolání z lukrativního postu zpět do Vídně. Následovala nepříliš úspěšná mise do Uher, kde ho protihabsburští povstalci okradli o značnou část majetku. Krátce před smrtí skončil ve špitále pro zchudlé vojáky, a kvůli dluhům mu dokonce hrozilo vězení.

To vše bylo ještě v živé paměti, Auerspergovy pomluvy tudíž padly na úrodnou půdu: mladému Kolovratovi se začaly dveře některých vážených aristokratických rodin zavírat před nosem. Leopold dokonce musel kvůli údajné zpronevěře snést ponižující vyšetřování. To jej však očistilo a vzápětí žádal od Viléma zadostiučinění: vyzval ho na souboj.

Podle většiny autorů nešlo o vyrovnané soupeře: vyzyvatel byl v plné síle, navíc vynikající střelec. A proti němu… „krátkozraký mladík, neobyčejně štíhlé, až útlé postavy, bledé tváře, držení poněkud nahrbeného, jako nalomeného, a ten i za nejtužších mrazů chodil po Praze v tenkých lakovaných střevících, v tenoučkých nohavicích, bez rukaviček. Žádný zimník ani svrchník… Zdálo se, že zmrzne v povětří, jak se za tuhých mrazů říkávalo o ptácích.“ Tak popsal Auersperga spisovatel Ignát Herrmann v knize Před padesáti lety.

Žádný div, že neduživý Vilém duel odmítl. Jemu, poručíkovi dragounů, není pouhý desátník Leopold důstojným soupeřem, zdůvodnil nabubřele. S tím se ovšem uražený sok odmítl smířit: když mu za několik měsíců skončila služba v armádě, žádal zadostiučinění znovu.

„I teď mu bylo pod ničemnými záminkami odepřeno. Nyní teprve přešla řečenému hraběti všechna trpělivost. Když princ Vilém Auersperg minulý týden do Prešpurku ku koňským dostihám odjeti chtěl a v zdejším nádraží státní dráhy na odjezd vlaku čekal, přiblížil se k němu znenadání uražený hrabě Kolovrat a vyťal mu z každé strany dva notné políčky, při nichž se mu až v očích zajiskřilo,“ popsal list Pražský posel ve středu 3. května 1876.

Nafackoval civil důstojníkovi, hrabě knížeti. Nebylo to žádné symbolické plesknutí rukavičkou, nýbrž poctivých pár facek zleva zprava, a k tomu na veřejnosti: přímo v hale dnešního Masarykova nádraží! Co na to Vilém? Nedůstojně utekl do vlaku…

„Jeho Jasnost utřel si své důstojnické tváře v záloze – a jel dále,“ uvedl Pražský posel zlomyslně a dodal: „Jsme zvědavi, jak ujme se sbor důstojnický zpolíčkovaného poručíka, který měl tak nápadný respekt před dlužným zadostiučiněním.“

Tisková štvanice nakonec slavila úspěch. Do záležitosti se vložil kníže Carlos Auersperg, hlava rodu. Vlivný politik, rozhodný zastánce německo-rakouského centralismu a muž ze staré školy nehodlal urážku strpět.

„Strýc mladého pomlouvače, dověděv se o této pohaně, rozhodl břitce: Na tváři žádného Auersperga nesmí ulpěti políček – musí být krví smyt!“ popsal ve své knize Ignát Herrmann.

Po sobotním obědě 6. května 1876 se začaly do parku usedlosti Klamovka na pomezí Smíchova a Košíř sjíždět kočáry. Jako princovi sekundanti dorazili až z Vídně generál hrabě Josef Valdštejn a hrabě František Salm. Leopoldovými svědky pak byli rytmistr hrabě Wurmbrand a poručík hrabě Bylant.

Podle předem dohodnutých podmínek se mělo střílet, dokud jeden z aktérů nezůstane ležet na zemi. Tuto tvrdou klauzuli překvapivě prosadil Auerspergův sekundant Valdštejn. V té době vůbec nebyla běžná: při soubojích – jež ostatně přísně zakázala už Marie Terezie – obvykle stačilo lehké zranění do první krve nebo symbolický výstřel do vzduchu.

Zatáhlo se a slabě poprchávalo. Úderem druhé hodiny podali sekundanti duelantům soubojové pistole, koupené u vídeňské firmy Springer. Naposledy nabídli znesvářeným mužům smír. Oba duelanti odmítli. Sundali kabáty. Postavili se zády k sobě. Každý udělal sedm kroků a otočil se čelem k soupeři. Stříleli současně, na dané znamení.

Z Viléma spadl všechen strach: mířil ležérně, cvikr na nose, v ústech zapálený doutník. První ranou chybil a Kolovratovi selhala pistole. Při druhé ráně netrefil pro změnu Kolovrat a zbraň selhala Auerspergovi. Ten soupeře minul i napotřetí, snad ani trefit nechtěl… Kolovrat však vstřícné gesto neopětoval. „Mířil dobře, neboť kulka zasáhla prince Auersperga do boku a projela mu tělem, takže se bez sebe k zemi skácel,“ popsal Pražský posel o den později.

Střela pronikla pravým bokem a uvázla v zádech, odkud při převozu vypadla. Sekundanti odvezli těžce raněného Viléma do strýcova paláce ve Sněmovní ulici, podle Ignáta Herrmanna „ve stěhovacím voze speditérském“. Druhý den ráno zemřel. Tři dny poté nechal Carlos Auersperg synovce slavnostně převézt do rodinné hrobky ve Vlašimi.

Ani honosný pohřeb však neutišil pochyby. „Proč nebyly náležitě zkontrolovány pistole? Tolikeré selhání vyvolává dojem, že s nimi nebylo něco v pořádku a že ona smrtelná rána mohla být způsobena i jediným skutečným nábojem, kdežto ostatní nepatřily mezi ostré,“ spekuluje historik Jaroslav Marek v knize Smrtící rány aneb Atentáty v českých dějinách.

Upozorňuje také na nespornou předpojatost Pražského posla: mohl být redaktor listu podplacen, aby oběť očernil a vznikla záminka k souboji?

„Poslední souboj v Praze byl jen špatně inscenovanou fraškou, ve skutečnosti šlo nejspíš o spiknutí klanu Auerspergů spojené s dlouhodobě plánovanou vraždou nežádoucího majorátního prince Wilhelma najatým vrahem hrabětem Leopoldem Kolovratem. Kníže Auersperg to věděl, a proto ‚zbaběle‘ utíkal. Nakonec uštvaný a zahnaný ke zdi smíchovské Klamovky zaujal v májovém odpoledni světáckou pózu… Pohrdal svými vrahy a pro silnou krátkozrakost svého kata snad ani neviděl,“ nabízí vysvětlení spisovatel Jiří Horák v Knize o staré Praze.

Na první pohled to dává smysl. Velkostatek Vlašim s téměř pěti tisíci hektarů půdy, který měl hodnotu okolo milionu zlatých, jistě představoval lákavé sousto. V době souboje ho spravoval už zmíněný Carlos Auersperg, nejstarší ze tří bratrů. Jeho manželství bylo bezdětné, takže duelant Vilém, prvorozený syn Carlosova bratra Alexandra, mohl počítat se značným jměním.

Romantický obraz uštvaného dědice ovšem narušuje fakt, že Carlos po předčasné Alexandrově smrti synovce adoptoval, čímž ho k dědictví de facto předurčil. Tak proč by osnoval jeho smrt?

Podivné selhání pistolí i útočná kampaň v Pražském poslovi však teoriím o spiknutí nahrávají. Mohl za ním stát Adolf, nejmladší Carlosův bratr? Vzhledem k tomu, že velkostatek nakonec zdědil jeho syn Karel – v době souboje sedmnáctiletý –, nelze to zcela vyloučit. Nicméně důkaz neexistuje.

Nehledě na to, že souboj možná nebyl tak nevyrovnaný. Jak upozornila v roce 2022 v diplomové práci Isabela Johanovská, při dramatickém dostihu druhého ročníku Velké pardubické v roce 1875 se na druhé místo probojoval pětiletý ryzák Gold Star v sedle s žokejem „Auerspergem W“. Muž křestního jména začínajícího písmenem W, respektive V byl ve své generaci ve vlašimské větvi Auerspergů jediný: Wilhelm, tedy Vilém, náš duelant z donucení.

„Navíc zastával funkci poručíka dragounů, proto je logické, že oním tajemným a možná lehce zapomenutým jezdcem ve Velké pardubické byl právě on,“ dodává Johanovská. V tom případě ovšem nemohla být opakovaně zmiňovaná krátkozrakost příliš silná: člověk, který dokázal vést v divokém cvalu přes překážky dostihové plnokrevníky, se musel v terénu zrakem dobře orientovat.

Jestli šlo o šikovně připravený atentát na dědice, nebo tragický souboj z lásky, se nejspíš s jistotou nedozvíme. Víme ale, že Kolovrat opustil Prahu hned večer po souboji. Odjel do Vídně, kde byl vzápětí zatčen a uvězněn v kasárnách. Hrozil mu vojenský soud a dlouhá léta za mřížemi, neboť – slovy Pražského posla – „dle trestního zákoníku rakouského tresce je souboj jako každý sprostý zločin“.

Leopolda nakonec zachránil fakt, že oba duelanti předem podepsali prohlášení, v němž oznamovali, že jsou „unaveni životem“, a rozhodli se proto spáchat sebevraždu střelnou zbraní. Pojistka na ochranu vítěze souboje skutečně zafungovala: císař František Josef I. nakonec Kolovrata omilostnil.

Komtesu Annu však Leopold nezískal. Vstoupila do kláštera benediktinek na Smíchově. Vilémovi přátelé hrozili vítězi dalším soubojem. A k tomu se stále hlasitěji ozývali otcovi věřitelé, takže v Praze ani ve Vídni zůstat nemohl. Nakonec uprchl do Ruska, kde působil tři roky jako správce knížecího velkostatku, a posléze odjel hledat štěstí do Ameriky.

Skutečně ho tam našel. Mělo jméno Nadine, titul baronka a závratné věno. Aby ne: šlo o dceru tabákového magnáta Josefa Huppmanna von Valbella, jednoho z nejbohatších mužů předválečné éry, spoluzakladatele America Tobacco Company, z níž se později zrodily značky Philip Morris a Marlboro.

Sňatek podstatně vylepšil Leopoldovu finanční situaci. Když se jedenáct let po souboji vrátil do Rakousko-Uherska, byl z něj zámožný, důstojný muž. Emoce dávno vyvanuly a on se zapojil do politiky jako poslanec říšské rady a českého sněmu. Patřil k prvním akcionářům automobilky Laurin a Klement. V Paříži spoluzaložil automobilový klub, předchůdce dnešní mezinárodní automobilové federace (FIA). A jeho syn Alexandr se stal úspěšným automobilovým závodníkem.

Podpis Kolovratů nechyběl na deklaraci českých šlechticů z roku 1939 podporující zachování svobodného Československa. Někteří členové rodu se zapojili do protinacistického odboje, takže jim byl po válce vrácen zabavený majetek. Přišli o něj znovu po únorovém převratu a opět ho dostali v restitucích po roce 1989.

Proti tomu Auerspergové, kteří tradičně zastávali protičeské postoje, se za druhé světové války přihlásili k německé národnosti a po roce 1945 byli odsunuti.

Nešťastný Vilém však nezůstal zapomenut: dlouhá léta stával na místě souboje živý kříž z břečťanu vinoucího se na skryté dřevěné opoře. A kdosi neznámý ho s láskou pravidelně zastřihával. Možná jeptiška, která se kdysi, než přijala řeholní jméno, jmenovala Anna?