Nacistická razie 17. 11. 1939 začala na kolejích

Myslím, že nikdo. Pan doktor Vojmír Srdečný, který by se dožil v září sta let, zemřel v srpnu. V Praze studoval tělovýchovu, v listopadu byl odvlečen ze Švehlovy koleje společně s ostatními 1200 studenty do koncentračního tábora Sachsenhausenu. Po návratu se věnoval především rehabilitaci tělesně postižených, pracoval i v Kladrubech. Byl také předsedou sdružení domácího odboje a patřil do Mezinárodního výboru Sachsenhausen.

Proběhla na všech kolejích, akorát ta Hlávkova byla první na řadě. Ale třeba ze Švehlovy koleje pocházel i doktor Jakub Čermín, porevoluční předseda Českého svazu bojovníků za svobodu. A z Kounicových kolejí v Brně se stala věznice a dějiště veřejných poprav. Jen bych ještě podotkl, že Kounicovy koleje se původně jmenovaly po Hlávkovi, protože Kounic se inspiroval příkladem Hlávky a pojmenoval je obdobně, i ty byly zaměřeny ve prospěch sociálně potřebných.

Nejdříve telefonovali němečtí studenti těm českým. Chtěli se přesvědčit, že mají schůzi. Nato se finalizovaly přípravy na zátah, na který pak v noci došlo. A netýkaly se jen kolejáků. Jeden z vůdců studentského hnutí byl i docent Josef Matoušek, syn bývalého ministra průmyslu, obchodu a živností. Byl probuzen a odvlečen z bytu svých rodičů do ruzyňských kasáren, kde byl ráno bez soudu spolu s dalšími osmi studentskými vůdci zastřelen.

Hned po válce u příležitosti kongresu studentů v Praze, který byl zahájen 17. listopadu 1945, byly vydány publikace, které obsahovaly dokumenty o 17. listopadu 1939 jak z domácí provenience, tedy z policejních českých protektorátních úřadů, tak i z německých okupačních úřadů. Bylo tam mimo jiné uvedeno, kolik lidí jmenovitě bylo od 28. října do 15. listopadu postřeleno a jak ty represe pokračovaly.

Oběťmi nebyli jen ti popravení, další lidé zahynuli v koncentračních táborech, někteří tam byli popraveni, někdo zahynul vysílením nebo v důsledku jiných útrap. Řada z nich také padla na barikádách a mnozí v zahraničním vojsku.

Byli tam čistě studenti se stipendiem, kteří by si jinak nemohli studia dovolit. Je dochována kniha, která zachycuje seznam všech kolejáků a také jejich sociální poměry včetně jejich výsledků studia. Je tam také uvedeno, z jakých rodin pocházeli. Byli jak z chudých venkovských, ale i z města, mnohdy z rodin učitelů, kteří neměli taky tolik prostředků, aby mohli své děti vydržovat na studiích.

Nedávno jsem četl paměti profesora Krčmáře, který vzpomínal na jednoho ze studentů, jenž se podle něj už od 11 let musel sám živit, ale pak na koleji Josefa Hlávky dostal stipendium, aby mohl dostudovat.

V těch dokladech je také popsáno, kolik vynikajících i průmyslových manažerů na Hlávkových kolejích původně bydlelo. Byl mezi nimi i ředitel mladoboleslavské Škodovky.

Léta pěstuje úzké vztahy s Černovickou univerzitou na Ukrajině, před čtyřmi lety jsme odhalili pamětní desku ve Vídni, nedaleko vídeňské opery, kterou Josef Hlávka postavil. Předali jsme tam vyznamenání za pomoc vídeňskému starostovi Häuplovi, který potom dostal vyznamenání od prezidenta republiky.

S vysokoškolským Spolkem Komenský spolupracujeme, například jsme jim dali darem učebnice pro školu atd. Nová iniciativa je pomoc chudým příslušníkům české menšiny, zejména z Balkánu, aby mohli studovat na vysokých školách v Praze. Byla uzavřena smlouva s pražskými vysokými školami, aby jim byla poskytnuta stipendia, a my jim poskytujeme ubytování v Hlávkových kolejích.