Nacisté zavraždili Jana Opletala cíleně, protesty byly záminkou k teroru

Někteří historikové nové poznatky nacházejí, jiní ne, záleží na tom, jak chtějí pochopit, zachytit a zprostředkovat veřejnosti fakta o událostech jednoho z nejtěžších období Čechů, Moravanů a dá se říci i mnohých Slováků v novodobé historii.

Na jedné straně to bylo období hrdinských až heroických činů, avšak na druhé straně období prověřování skutečných charakterů a morálních zásad. Vždyť nejeden Čech či Moravan spolupracoval s Němci, často dobrovolně, bez donucení. Avšak historik nemůže nikoho soudit, historik by měl na základě věrohodných dokumentů hledat pravdu, což je někdy velmi těžké a zdlouhavé.

Období souvisejícímu s událostmi 17. listopadu 1939 v Čechách a na Moravě se jako historik i jako spisovatel literatury faktu věnuji více než třicet let. Samotného mě překvapuje, že stále nalézám nová fakta.

Za ta léta jsem navštívil mnohé archivy, nastudoval stovky dokumentů, ale za nejcennější považuji výpovědi očitých svědků již vzpomínaných historických událostí. Samozřejmě dnes už téměř nikdo z nich nežije, ale ze setkání s pamětníky mi zůstaly nejenom úžasné zážitky, ale i jedinečné materiály či dokumenty, které mi věnovali. Doplnil jsem tím svůj vědecký výzkum a vše zužitkoval v odborných pracích a dílech z oblasti literatury faktu.

Nejsem si jistý, zda interpretace je nejsprávnější výraz, ale pohled na události se určitě změnil, což souvisí se změnou společenských poměrů u nás. Rovněž události 17. listopadu 1939 se v minulosti posuzovaly různě a jejich aktéři se dělili na levicově orientované a ty ostatní. Komunisté upřednostňovali „své“…

Mohu to ilustrovat z vlastní zkušenosti. Když jsem se podrobněji zabýval biografií Marka Frauwirtha, jednoho z devíti popravených v ruzyňských kasárnách, zjistil jsem, že byl Žid, a i když měl blízko k levici, nikdy komunistou nebyl. Přesto na pamětní desce, kterou v roce 1964 umístili na budově školy v Tvrdošíně, kde vyrůstal, stálo u jeho jména napsáno „komunista“. Po společensko-politických změnách v roce 1989 byla deska stejně jako některé sochy v bývalém Československu odstraněna – nebudeme přece velebit komunisty.

Musel jsem vynaložit velké úsilí, aby se vše uvedlo na pravou míru. Od minulého roku nová pamětní deska Marku Frauwirthovi opětovně visí na budově školy v Tvrdošíně a od 15. listopadu tohoto roku bude před hotelem U Kočků v centru Prahy, odkud ho gestapo odvedlo na popravu, Kámen zapomenutých (Stolperstein).

Historik by měl dbát na pravdivou interpretaci bez ohledu na dobu, ve které žije. Nemluvě o tom, že by měl mít na paměti a připomínat i ostatním, že všelicos se může jednoho dne vrátit a zopakovat. Přičemž se nás nikdo nemusí na nic ptát…

Nedá se zevšeobecňovat, bylo by to neobjektivní, dá se pouze konstatovat, že reakce byly různé, ale většina obyvatelstva s pravidly nastolenými v protektorátě nesouhlasila, lidé plakali, zvedali pěsti, i když věděli, že příliš toho nezmohou. Mnozí nechtěli jenom nečinně přihlížet a zapojili se do odboje nebo jinak řečeno projevili nesouhlas s okupací a roztahováním Němců v jejich zemi.

Další – a také jich nebylo málo – emigrovali, bojovali ve Francii, Anglii nebo po boku sovětské armády. Nemluvě o těch, kteří pomáhali atentátníkům na Heydricha. Různých projevů odporu vůči Němcům bylo v Čechách a na Moravě mnoho. I po letech stále žasnu, co všechno dokázali obyčejní obyvatelé učinit pro osvobození od německého útlaku.

Zároveň si kladu otázku, zda by něco takového dokázala dnešní generace. Nevím… Nejsem sice pesimista, avšak mám jisté obavy, zejména když vidím, jak jsou mnozí z nás schopni „zaprodat“ své národní cítění a nejednou bezmyšlenkově podlehnout kdejakým podivným vlivům.

Skutečný počet se nikdy nedozvíme, možná je to i dobře. Číslo to jistě není malé a byli bychom překvapeni, kdo všechno udával a donášel. Přitom jsem přesvědčený, že k něčemu takovému musí mít člověk dispozici. Vždy nerozhodují výhody, peníze, získání postavení a své může sehrát strach, zastrašování. Avšak podle mne to nejsou rozhodující faktory. Podstata je v člověku samotném, v jeho charakteru, morálce. Bohužel donašečů a udavačů je v každé době dost…

Zčásti jsem odpověděl v předchozí otázce. Opětovně se vrátím k českým vysokoškolákům a jejich reakcím, které byly přiměřené jejich věku. K mládí patří odvaha, nebojácnost, otevřenost – to byla největší síla, která hnala vysokoškoláky do ulic, aby projevili odpor proti okupaci.

Ukázkou odporu vůči Němcům byly manifestace 28. října 1939 při vzpomínce na zakázané výročí Československé republiky. Tehdy se většina Čechů a Moravanů rozhodla dát veřejně najevo svůj nesouhlas s přítomností Němců v zemi a zároveň vyjádřit odpor proti státnímu zřízení, které jim 15. března 1939 z Berlína nadiktoval Adolf Hitler.

Někdejší státní svátek v tom roce připadl na sobotu, která byla pracovním dnem, a tak mnozí odmítli jít do práce a spěchali do střední části Prahy. Od rána bylo nezvykle rušno i na Wilsonově a Masarykově nádraží, kam přijížděly davy lidí z okolních měst či vesnic. Všichni byli svátečně oblečení a na klopách kabátů měli bílomodročervené trikolory, někteří měli dokonce černé pásky na rukávech.

K nejrevolučnějším ve městě patřili vysokoškoláci, i když bez rozdílu všichni demonstranti reagovali velmi spontánně a z davu se nejčastěji ozývaly revoluční či národní písně a protiněmecká hesla.

Nesmí se přitom opomenout, že v ulicích bylo i hodně Němců a Čechů, kteří se přihlásili k německé národnosti, zejména studentů z německé univerzity, ale i najatých provokatérů. Proto zakrátko došlo k prvním incidentům. Avšak protektorátní policie nezasáhla, aby ochránila vlastní obyvatelstvo, ale několikrát se přidala na stranu Němců a zatýkala společně s německou policií pouze Čechy.

Odpor Němců byl pochopitelný, vždyť do té doby jim nikdo otevřeně nenadával, že je nenávidí. Když se o nepokojích v Praze dozvěděl Hitler, rozkázal státnímu tajemníkovi K. H. Frankovi, aby demonstranty potlačil všemi dostupnými prostředky. Zároveň mu nařídil, aby tlumočil prezidentu Háchovi jeho velké znepokojení.

Frank příkaz splnil a prezidentovi vytkl, že protektorátní vláda a policie situaci nezvládají a lidé v ulicích znevažují Říši a jejího vůdce. Upozornil, že pokud neučiní nápravu, zasáhne německá policie a říšská branná moc. Což se nakonec i stalo.

Všechno má svůj čas, i napětí ve společnosti muselo dozrát… Výročí zakázaného svátku 28. října bylo nejvhodnějším datem k vyjádření odporu vůči Němcům.

Dne 28. října 1939 na demonstraci v Praze v podvečerních hodinách na rohu ulic Žitná a Ve Smečkách někdo několikrát vystřelil. Mladý dělník Václav Sedláček se chytil za srdce a svému zranění krátce nato podlehl.

O několik metrů dál byl do břicha zasažen čtyřiadvacetiletý medik Jan Opletal. Zraněného studenta převezli do nedaleké nemocnice na Karlově náměstí, kde ho museli ihned operovat. To, že byl smrtelně postřelený právě Jan Opletal, nebyla náhoda, gestapo mělo o něho obzvláštní zájem. Podle mého názoru se stal součástí předem promyšlené akce.

Němcům hrálo do karet i to, že Opletal nezemřel hned, ale až o několik dní později. Měli více času důkladně připravit celou akci, protože do té doby nebyli přesvědčeni, zda nastal pravý čas k tvrdému zákroku vůči studentům, i když už od vpádu do Čech a na Moravu plánovali české vysoké školy uzavřít.

Důkazem jejich nerozhodnosti je fakt, že rozloučení s Opletalem v Praze příslušné orgány, které Němci řídili, nejprve povolily, druhého dne zakázaly a potom znovu povolily, ale až po souhlasu z Berlína. Počítaly s tím, že během pohřbu dojde k nepokojům, které budou záminkou k uzavření českých vysokých škol a k odvlečení vysokoškoláků do koncentračního tábora.

Při nakládání rakve s Janem Opletalem do pohřebního vozu se ozvala hymna Kde domov můj i se zakázanou slovenskou částí Nad Tatrou sa blýska. Najednou se vyřítilo auto, které mířilo přímo do davu. To se stalo podnětem, že studenti se nerozešli a do té doby tichá manifestace se změnila v revoluční.

Němci měli zájem uzavřít české vysoké školy hned od vzniku protektorátu. Chtěli zlik­vidovat budoucí českou inteligenci, ale nevěděli, jak to mají udělat co nejméně nápadně. Hitlerovi totiž tehdy ještě záleželo na veřejném mínění světových politiků.

Nepokoje 28. října jim nahrály do karet, najednou se naskytl důvod k zásahu proti vysokoškolákům – budoucí inteligenci. Zlikvidují ji a Češi nebudou mít žádnou inteligenci, postačí německá. Opletal byl podle mě vytipovaný. I když relevantní informace o tomto faktu neexistují, můj dlouholetý výzkum to potvrzuje a mám na to několik důkazů, například vyjádření Opletalova operujícího lékaře, jeho sestry, snoubenky, učitelky, spolužáků či spolubydlících.

Poslední rozloučení s Janem Opletalem v Praze povolili Němci jenom proto, aby studenty vyprovokovali a měli před světem alibi, že uzavření vysokých škol a další represálie byly oprávněné. Skutečnost, že Hitlerovi záleželo na tom, co si myslí svět, dokazuje i skutečnost, že studenty první dva měsíce pobytu v koncentračním táboře nenasazovali na žádné práce a drželi je v barácích. Dokonce dvacet pět z nich na Vánoce velkomyslně propustil. Opletal měl smůlu, že splňoval všechna kritéria „režisérova“ brutálního zákroku vůči českým studentům.

Zásah nacistů vůči studentům byl přímo šokující a neměl doposud obdoby. Do té doby se nestalo, aby někdo narušil přímo posvátnou akademickou půdu, zavřel vysoké školy, internoval tak velké množství studentů do koncentračního tábora a devět mladých lidí popravil.

Byl to cílevědomý útok na budoucí českou inteligenci, kterou chtěli Němci už mnohem dříve zlikvidovat. Nasvědčuje tomu i skutečnost, že několik týdnů předtím byl koncentrační tábor v Sachsenhausenu připravený přijmout větší počet vězňů z protektorátu.

Události 17. listopadu 1939 v Čechách a na Moravě jsou navždy zapsány do novodobých evropských dějin jako zlomové. Ovlivnily životy nejen 1222 studentů odvlečených do koncentračního tábora, ale i životy jejich rodin a konečně i celého pokrokového světa. Většina českých studentů, které Němci nepobrali do koncentračního tábora, odešla do formující se československé zahraniční armády ve Francii a později v Anglii. Odtud burcovali veřejné mínění a o propuštění studentů se zasazovali světoví politici a státníci. Přesto se ne všichni studenti dočkali svobody, mnozí zemřeli v koncentračním táboře a jiní zahynuli na bojištích druhé světové války. Jejich utrpení je dodnes mementem, výstrahou před jakýmkoli násilím.