Myslel jsem, že komunisté odejdou. Stačilo změnit nálepku a jsou tu zas, stýská si žďárský chartista

„Historie mě fakt hodně zajímá, víc než detektivka,“ líčí bývalý disident, který si vizáž z undergroundu udržuje dodnes. Na půdě Čechova domu provází hlavně studenty, vyráží za nimi i do škol.

„Byl jsem v uplynulém týdnu na přednášce na základní škole v Borech. Žáci berou sametovou revoluci už jako starou historii, asi jako když nám povídali ve škole o druhé světové válce. Pak jsem si uvědomil, jak jsme chodili na všelijaké besedy, na nichž bývala místní partyzánka Anežka Štůlová. Planě tam hovořila, my jsme čekali, až to skončí, protože nás to nebavilo,“ vypráví Vít Bohumil Homolka.

„Dnešní děti na to asi koukají stejně, i když se to snažím okořenit třeba hudbou,“ glosuje s nadhledem.

Homolka se vyučil číšníkem a dostal se do kontaktu s brněnským disentem. Po podpisu Charty 77 na podzim 1978 byl vyloučen z dálkového studia střední ekonomické školy. Když Ivan Medek na Hlasu Ameriky přečetl jeho jméno, začalo kolečko nepříjemných výslechů, pod tlakem se ocitla celá rodina a nemohl pracovat v místě bydliště.

„Dělal jsem po hospodách v okolí. To mělo tu výhodu, že tam byly sály, kde se dala lecjaká neplecha uspořádat,“ vzpomíná.

Státní bezpečnost na něj vedla dva svazky – Rok a Teror. Jako „nepřátelský živel“, který nesouhlasil s poměry v tehdejší ČSSR, jej StB „rozpracovala“ jako nepřátelskou osobu III. kategorie, pak si ještě o stupeň „polepšil“.

Ve Žďáru nad Sázavou v době normalizace vznikl díky Homolkovi původně široce zaměřený spolek básníků a výtvarníků nazvaný Atomová Mihule, z něhož nakonec zůstala činná právě jen undergroundová kapela. Ta příležitostně vystupuje dosud.

Listopadové události, do nichž se před 35 roky se zpožděním zapojily i regiony, si znovu připomněl i Vít Bohumil Homolka. Ve sváteční den byl průvodcem při komentované procházce po žďárských místech spjatých se sametovou revolucí.

„Dneska všichni mají za to, že se ta říše zla zhroutila sama od sebe a stačilo do ní prstem strčit. Myslím si, že kdyby náš režim měl podporu z Východu a nebyl tam Gorbačov, uměl by být nepříjemný, protože silové složky byly nadprůměrně početné,“ míní bývalý disident.

I když už před Listopadem vzniklo nezávislé mírové sdružení či Hnutí za občanskou svobodu, nebylo podle Homolky patrné, jak vše dopadne.

Sám se zapojil se do Občanského fóra, v devadesátých letech působil dvě období v městském zastupitelstvu, jedno období dokonce i v radě. V komunální politice je aktivní dosud, před dvěma roky se dostal do zastupitelstva dvacetitisícového města jako nestraník na kandidátce uskupení Společně (ODS a TOP 09).

Čtyři roky byl také městským kronikářem, pořádal kulturní akce. Ale hlavně se dal na podnikání a skoro dvacet let provozoval Swing club, ve své době asi nejpopulárnější žďárskou hospodu.

Za účast ve třetím odboji dostal medaili, dosud ale nemá jednoznačný názor na to, zda byla chyba nezakázat po sametové revoluci komunistickou stranu. „Nevím, co by to se společností udělalo. Vždyť těch komunistů byly skoro dva miliony. Že by pak řekli, že jejich život stál za prd a že byl špatný? Z toho pak plyne frustrace těch lidí,“ přemítá.

„Myslel jsem si, že sami odejdou, ale stačilo změnit nálepku a už jsou tu zas. To mi hlava nebere,“ naráží na nástupnickou stranu maskovanou značkou Stačilo!

Jak sám s nadsázkou říká, možná zase přijde čas, kdy jej za podpis Charty 77 odsoudí. „Společnost je velice rozdělená, lidé mají dojem, že na všechno mají nárok a že stát je jakási podivná dojná kráva, z níž se dá jen tahat, a nikdo není ochotný státu nic obětovat,“ uzavírá svůj pohled na dnešní společnost.