Jak jsem se nachomýtl k 17. listopadu 1989

Věděl jsem, že tohle pracoviště na náměstí Míru zajišťuje agendu matrik, ať už narození, sňatků, či úmrtí. Dále pak řeší přestupky vůči veřejnému pořádku a občanskému soužití. V zásadě se jednalo o jakési miniministerstvo vnitra v každém okresu.

Jako právník jsem se té práce nebál, bylo mi 35 let a měl jsem ambice. Přehlédl jsem ale, že v popisu práce je i jedna nenápadná rubrika: spolčovací a shromažďovací agenda.

Ona agenda na mne vystrčila zuby hned druhý den po nástupu do funkce, když jsem otevřel dopis několika signatářů Charty 77 se žádostí o schůzku. Asi věděli, že nastává epocha protestů a bylo by dobré dohodnout s radnicí pravidla spolupráce. Zvlášť když je tam právě nový člověk. A začaly mi docházet další žádosti, rovnou oznámení mítinků s jasně navrženými daty konání.

Nenašel jsem odvahu udělat jasné rozhodnutí z titulu své funkce. Radu od vedení vlastní radnice jsem nezískal, a tak jsem chtěl návodné stanovisko od tehdy nejvyšší pražské radnice (dříve NVP). Pokud byl člověk zbabělý, našel vždy ve spoustě předpisů dostatek důvodů, proč mohl s nelehkým srdcem zakázat v podstatě každou demonstraci či shromáždění.

Daly se najít nezpochybnitelné důvody, proč by mítink mohl narušit veřejný pořádek, dopravní plynulost, dokonce i životy a zdraví občanů… Snažil jsem se chovat slušně a věrohodně, když jsem se zástupci protirežimních skupin jednal. Mnozí z nich, jako kněz Jan Dus, novinář Lubor Kohout, disident Jiří Dienstbier i dost jiných, se pak stali mými přáteli.

Dostával jsem se do schizofrenní situace: večer v hospodě Rybárna vášnivá debata s kamarády a druhý den s týmiž lidmi – coby disidenty – vyjednávání o možnosti politické demonstrace na náměstí Míru. To byly měsíce koncem roku 1988.

Nevěděl jsem, na čí straně vlastně stojím, a já málem kvůli úřadu a alkoholu zapomněl, že mám doma ženu a dva malé kluky. A první (a snad i poslední) selhání bylo na světě. Pod nejapnou záminkou jsem zakázal shromáždění občanů, plánované na únor 1989.

Do Prahy nás přijela navštívit moje maminka z venkova. Po návratu z Vinohradského divadla jsem pustil rádio Hlas Ameriky (jak příznačné pro mou rozpolcenost v té době) a milá máma nevěřícně naslouchala hlavní zprávě téhož dne ve 23 hod.: V Praze dnes zakázal demonstraci občanů, která se měla konat 25. 2. 1989, vedoucí odboru vnitřních věcí ONV v Praze 2 pan Miroslav Korecký…!

Bylo to jako palicí do hlavy a až po letech jsem mamce dokázal událost vysvětlit. A zařekl jsem se, že už nikdy nebudu zdůvodňovat případné zákazy smyšlenými argumenty, to radši akci umožnit. Hodně mi pomáhala předběžná jednání se žadateli o mítink (kromě Charty 77 i Výbor na ochranu nespravedlivě stíhaných, Nezávislé mírové sdružení) a snad i dobrá pověst.

Dokonce v květnu 1989, kdy averze vůči nám komunistům dosáhla vrcholu, jsem byl zvolen v prvních volbách z více kandidátů od roku 1949 poslancem vinohradské radnice.

Pak mne ale velmi poznamenala vynucená účast na domovní prohlídce v bytě Václava Havla, u níž jsem byl povinně přítomen jako tzv. nezúčastněná osoba. To byl většinou úředník či soused, kteří měli zajistit, aby bezpečnostní složky –

v tomhle případě StB – nemohly manipulovat s důkazy. Tedy aby např. nepodstrčily do bytu podrobeného prohlídce něco v neprospěch pronásledovaného. Anebo aby z bytu naopak něco neukradly.

Ještě dnes vidím překvapené oči paní Olgy Havlové, když skupina tajných v šest ráno zhurta zvonila a tloukla na dveře v domě na Rašínově nábřeží. Dvě hodiny jsem pak musel koukat, jak policisti zkoumají písemnosti i knihovny. Vše probíhalo v tichu, jen občas zazněl pokyn šéfa skupiny.

Paní Olga mi náhle nabídla cigaretu, asi když viděla moje rozpaky a, troufám si říct, vyděšení. Vysvětlila mi, že takovouto věc už zažila mnohokrát a já ať se tím netrápím. Mezi mnou a budoucí první dámou vzniklo tehdy osobní pouto, potvrzované v dalších letech.

Já už roli nezúčastněné osoby nechtěl nikdy představovat, a tak jsem potom až do listopadu vždy našel za sebe náhradu, ať už to bylo v bytě Petra Uhla, Václava Bendy a dalších.

Praha 2 byla totiž specifická tím, že tam v té době bydlela většina českých klíčových disidentů (třeba i Dana Němcová, Alexandr Vondra, Hana Marvanová apod.).

Začátkem listopadu 1989 jsem dostal žádost o povolení shromáždění k uctění památky Jana Opletala, zahynuvšího po protinacistické demonstraci a k připomínce uzavření vysokých škol nacisty 17. 11. 1939.

Shromáždění organizovala Městská vysokoškolská rada tehdejšího SSM, konkrétně Jiří Jaskmanický a Martin Mejstřík.

Myslím, že oni i já a posléze i všechny složky, přes které to muselo taky projít (Veřejná bezpečnost, tajná policie, NVP, prokuratura, hasiči, zdravotníci), jsme tušili, že tady už nejde o žádnou protirežimní besídku. Odpor ke stávajícímu systému postihl většinu vrstev lidí, ta kapka byla opravdu na spadnutí.

Moji nadřízení mi dali volnou ruku a já mítink studentů na Albertově povolil. Po Škroupově náměstí (prosinec 1988) to byla vlastně druhá pražská nezakázaná akce proti režimu od roku 1948. „Povolil“ je nesprávný výraz, byl jsem tak uboze opatrný, že jsem na žádost napsal „nemám námitek“, což ale k demonstraci bohatě postačovalo.

Musel jsem zajistit, aby se nikomu nic nestalo, dopravní odklonění, hlavně pak přítomnost příslušníků Veřejné bezpečnosti, kdyby snad došlo k vybočení z dohodnutých pravidel. Ta se týkala začátku, směru pochodu (průvod měl po mítinku na Albertově přejít na Vyšehradský hřbitov) a ukončení.

Bylo nezvyklé, že ještě den před akcí jsem nebyl nikým instruován, co mám dělat, kdyby akce ztratila charakter pietní vzpomínky. A tak jsem onen pátek v 16 hodin šel na Albertov, abych na vlastní oči viděl, jakže vzpomínka na Jana Opletala probíhá.

Při prvním projevu bylo jasné, že tady se nebude vzpomínat jen na rok 1939. Výzvy byly ostře formulovány proti KSČ, proti věznění politických odpůrců a volaly po svobodných volbách. Dav to nadšeně aplaudoval a zdálo se, že jej nelze omezit.

Přechod na hřbitov a pieta tam byly ještě v klidu, ale pak někdo rozhodl, že by bylo vhodné dojít v takhle pěkném seskupení do středu města. Tím ale došlo k porušení dohod z minulých dnů, protože jsem s organizátory naplánoval ukončení akce hned po pietě na hřbitově.

Myslím, že tehdejší náčelník místního oddělení VB Vyšehrad nařídil zastavení průvodu, který chtěl jít z Vyšehradské na Karlovo náměstí. Kdyby to neudělal on, požádal bych o totéž za pár minut určitě já sám.

Byl tam řetěz policajtů, kteří se drželi za ruce, padaly jim čepice i přilby z hlav. V minutě byli přetlačeni a tisíce lidí šly, kam chtěly. Pár divokých mladíků předvedli na oddělení sídlící na rohu Botanické, ale my je s obvodním prokurátorem bez váhání okamžitě posílali pryč, protože hry na zadržování či zatčení v tom momentu už ztratily smysl.

Asi v 19 hodin jsem se plný dojmů vydal na cestu domů – aniž bych cokoliv tušil o nadcházejícím střetu na Národní třídě – a manželku jsem zřejmě šokoval větou hned ve dveřích: „Dnes právě padnul režim.“ A hlavně prý dalším výrokem: „A tohle je konec kamarádství se Slováky.“ Ani nevím, proč jsem tehdy začal o Slovensku, ale já to prostě zřetelně cítil. Když jsem stejnou mantru opakoval známým, mysleli, že blázním.

V dalších dnech už události dostaly svůj spád, počínaje falešnou zprávou o smrti jednoho studenta, změnou postoje sdělovacích prostředků a vrcholící stávkami ve školách, divadlech a pracovištích vůbec.

Já byl vyzván, abych 5. 12. 1989 v Radiopaláci vysvětlil, jak jsem se podílel na tzv. událostech 17. listopadu. Pamatuju si, že mnohasethlavý dav rozčilených lidí na mě střílel dotazy a já musel přes mikrofon rychle odpovídat. Dodnes slyším i ojedinělé výkřiky „k lopatě s ním“, „nakopat ho“, ale to k mé roli tehdy jaksi logicky patřilo.

Mou výhodou bylo, že jsem se musel zodpovídat jen z přehrazení průvodu ve Vyšehradské ulici. S Národní třídou o hodinu později jsem neměl vskutku nic společného. V tom Radiopaláci bylo se mnou na pódiu dost vysokých stranických, samosprávních i policejních činitelů. Většinu dotazů nechali tenkrát na mně, až mi z toho bylo chvílemi úzko.

Po mém, doufám, dostatečném vysvětlení policejního zákroku na území v Praze 2 se mi někteří z tehdy vznikajícího Občanského fóra omluvili za peklo, které pro mě tenkrát narvaný sál vytvořil. Byla to úžasná škola života, grilování jedince bylo novinkou.

Generální a Městská prokuratura pak prověřovaly zákonnost postupu ONV v Praze 2, tedy zejména mého rozhodování, v událostech 17. listopadu. Byla konstatována naprostá správnost i zákonnost mého postupu. Ten byl prověřován ještě později Nezávislou vyšetřovací komisí na úrovni federace a i zde byl můj proces povolování i organizace shromáždění k 17. listopadu uznán jako regulérní.

Začaly mi chodit výhrůžné dopisy typu „tys sem pustil Havla, budeš viset!“ a já už ani nevěděl, před kým policie mne i moji rodinu několik týdnů všude hlídá. Asi jsem v očích některých zradil i mou politickou stranu.

Na radnici v Praze 2 došlo během několika měsíců k totální výměně všech kádrů, tedy komunistů, až na jednoho… Dokonce jsem byl povýšen. Pomohla mi samozřejmě dobrozdání od dřívějších disidentů za moje slušné chování (s rodinou nového prezidenta jsem měl dobrý vztah až do jeho skonu). Ale já už byl otlučený tím schizofrenním vrávoráním mezi režimem končícím a nastupujícím. Už jsem chtěl konečně dýchat a nehrbit hřbet před těmi či oněmi. Na jaře 1991 jsem dal sám výpověď a díky podpoře primátora Kořána jsem mohl skutečně vinohradskou radnici po 15 letech opustit.

Ještě párkrát se mi stalo, že někdo na ulici na mě zahrozil „ty jsi, syčáku, povolil ten převrat!“ nebo naopak „ty jsi, hajzle, zakázal v lednu demonstraci!“. Ale to už mi bylo jedno. Kamarád mne vtáhl do vzrušujícího obchodu s uměním a naše galerie se rychle staly v Praze pojmem.

V tom prostředí jsem se opět setkával s mnoha spoluaktéry událostí roku 1989, bývalými i novými politiky. Kruh se uzavřel.

To spíš dneska přemýšlím, zda opravdu tuhle realitu si většina lidí před 30 lety vysnívala. Ta arogance, každodenní lži, zdůrazňování lidového mandátu, to jsem už zažil. Tenkrát to vadilo většině lidí, teď jen sotva polovině. Rozdělení rodin či přátel kvůli politice v tak masovém měřítku, to je i pro mě nové. Jde o memento přikazující bránit Havlův odkaz před mstivými a sebestřednými mocipány i jejich poskoky. Nakonec se to podaří.