105 let od vyhlášení samostatného Československa. Jak to tehdy bylo

„Vznik republiky byl výsledkem sto let trvajícího procesu - od národního obrození a s ním spojené práce intelektuálů na prosazení českého jazyka a literatury přes politické uvědomění si národní sounáležitosti na základě společné minulosti v polovině 19. století po vznik československých legií,“ řekl Novinkám Vojtěch Kyncl z Historického ústavu Akademie věd ČR, odborník na dějiny 20. století.

„Až válka 1914-1918 rozhodla o vzniku nových států. Na každém náměstí, návsi nebo hřbitově i v těch nejmenších obcích stojí pomníky se jmény padlých mužů. Jsou jich tisíce a dokumentují i naši současnou rozpolcenost ve výkladu historie - ti padlí Češi většinou nosili uniformu rakousko-uherské armády, ale v národním vzpomínání je zdůrazněna myšlenka legionářská,“ objasnil.

Konec říše Habsburků byl po porážce ústředních mocností (Rakousko-Uherska, Německého císařství a Osmanské říše) v 1. světové válce logický a s ním souvisel i nutný rozpad mnohonárodnostního Rakousko-Uherska.

Československá republika vznikla na troskách Rakouska-Uherska. Šlo o jednu ze zvažovaných variant, pro niž se vlivem okolností vytvořily příznivé podmínky. Samotná idea čs. státu prošla vývojem v domácím i exilovém prostředí. Prosazovala se politickými, diplomatickými a vojenskými prostředky doma i v cizině.

V domácí politice se až do jara 1917 soudilo, že se habsburská monarchie zachová a jen se přebuduje další federalizací. V zahraničí se český program proměnil v koncepci samostatného státu, kterou prosazovala odbojová skupina v čele s budoucím prezidentem Tomášem Garriguem Masarykem.

Jak pro Novinky připomněla historička Michaela Košťálová, T. G. Masaryk původně uvažoval i o variantě „moderní monarchie“, takže ho nelze označovat za striktního odpůrce království. „Byl velmi zcestovalý, jak po Evropě, tak i po Americe. Přesto viděl zcela jasnou budoucnost v republice,“ zdůraznila.

Tento profesor a politik, který se ještě na přelomu století hlásil k habsburské říši a zavrhoval pouhé pomyšlení na to, že by Češi mohli využít jakékoli války k získání vlastního státu, vysvětloval svůj přerod v hlavu národní revoluce lepším poznáním monarchie a zkušenostmi s její zahraniční politikou a justicí.

Pochopil, že habsburskou monarchii nelze reformovat a jedinou možností je využít válečného konfliktu k jejímu rozbití. Téměř od začátku obsahovaly jeho plány i myšlenku spojení Čechů a Slováků na půdě společného státu.

Jakoukoli naději na osvobození Čechů a Slováků Masaryk spojoval s vítězstvím dohodových mocností, tedy Francie, Velké Británie a Ruska, k nimž se později přidaly Srbsko, Černá Hora, Rumunsko, Řecko, Itálie či USA. Bylo mu jasné, že se Čechoslováci musejí aktivně podílet na porážce centrálních mocností a stát se součástí mocností vítězných (tj. Dohody).

Již na samém počátku Velké války se zrodil v Českém království I. národní odboj, který tvořili Karel Kramář, Alois Rašín, Přemysl Šámal, Josef Scheiner, František Soukup, Jiří Stříbrný a Antonín Švehla. I když měli různé politické názory, v rámci domácího tajného výboru Maffie se dokázali na základních otázkách rozumně domluvit.

„V zahraničním odboji se v Paříži sdružila česká intelektuální elita (TGM, Edvard Beneš), která vděčila za svůj mezinárodní politický vzestup naturalizovanému charismatickému Slovákovi Štefánikovi,“ zmínil pro Novinky historik a pedagog Zbyněk M. Duda.

Za zhoršování hospodářské situace, kdy bylo stále jasnější, že ústřední mocnosti nezvítězí, vzrostla váha nespokojených národů uvnitř monarchie i jejich požadavky na vytvoření národních států.

Předcházelo tomu také selhání tajných jednání mezi Dohodou a Rakousko-Uherskem, kdy se ukázalo, že odpojení habsburské monarchie od německého císařství je nereálné.

Masarykovu Československou národní radu, která vznikla v Paříži 1916, uznala na konci června 1918 Francie za „nejvyšší orgán spravující zájmy národa a jako první základ příští vlády československé“. V srpnu ji následovala Velká Británie a na začátku září Spojené státy.

Na základě toho vytvořil Masaryk 26. září 1918 dočasnou čs. vládu s Edvardem Benešem ve funkci ministra zahraničí a Milanem Rastislavem Štefánikem jako ministrem války.

Již v červnovém dokumentu Čs. národní rady pro francouzská nejvyšší místa se pravilo, že „druhá část příští vlády československé je u nás doma ve stavu latentním a vytvoří se hned, jakmile to bude nutno a možno“.

V těchto intencích odešel vzkaz domácímu odboji a 13. července 1918 vznikl celonárodní politický orgán: Národní výbor československý. Vytvořily ho politické strany podle výsledků voleb roku 1911, do čela byl zvolen Karel Kramář.

Svrchovanou a nezávislou Československou republiku vyhlásila exilová Československá národní rada 18. října ve Washingtonské deklaraci. Dohodové státy ji uznaly, Československo tak z hlediska mezinárodního práva vlastně vzniklo o deset dní dříve, než se uvádí.

„Masarykova Washingtonská deklarace se tenkrát stala čímsi, co by šlo vystihnout jako zakládající listina Republiky československé,“ konstatovala Košťálová.

Masaryk zároveň 26. října podepsal ve Filadelfii deklaraci o svobodě a principech spolupráce středoevropských národů.

Habsburský císař Karel I. 19. října 1918 svolil, aby vybraní reprezentanti české domácí politické scény odjeli do Švýcarska k jednání s představiteli zahraničního odboje o uspořádání poválečných poměrů. Jejich debaty začaly v ženevském hotelu Des Beaux Rivages 28. října odpoledne. Druhý den si v ženevském tisku přečetli zprávy o demonstracích v Praze. Beneš předpovídal, že se válka protáhne do jara 1919, když se však vrátili 4. listopadu domů, zjistili, že v Praze proběhl převrat bez nich.

Bylo dopoledne 28. října 1918. Do několika pražských listů dorazila prostřednictvím c. k. korespondenční kanceláře zpráva, že vláda mocnářství přijala mírové podmínky amerického prezidenta Woodrowa Wilsona. Před jedenáctou se znění nóty objevilo na redakční vývěsce Národní politiky, jež měla sídlo na Václavském náměstí.

Kolem se ihned srocovali lidé. Jeden z nich zareagoval spontánním výkřikem: „Jsme samostatní!“ Jednalo se o zelináře Františka Kopeckého. On a vzápětí i tisíce dalších Pražanů pochopili text nóty ministra zahraničí Rakousko-Uherska Gyuly Andrássyho jako okamžitou kapitulaci, ačkoli tou ve skutečnosti nebyla (příměří bylo uzavřeno až 3. listopadu). Nicméně tento omyl urychlil tok dějin.

Zbylí domácí vůdci české politiky (agrárník Antonín Švehla, státoprávní demokrat Alois Rašín, český socialista Jiří Stříbrný a českoslovanský sociální demokrat František Soukup) se sice rozhodli postavit do čela živelného hnutí, ale nejprve chtěli převzít moc v klíčových institucích. Kolem poledne se tato čtveřice objevila u sochy sv. Václava, kde ústy Stříbrného a Soukupa veřejně proklamovala československý stát.

Odpoledne došlo ke kompromisu mezi pražským vojenským velitelstvím a Národním výborem: vojáci byli staženi do kasáren a nezasahovali. Večer byl oficiálně vyhlášen Rašínem připravený první zákon státu, načež se na Švehlův pokyn rozjeli členové Národního výboru do pražských divadel, aby divákům „slavnostně prohlásili, že jsme svobodni“.

Jiná situace byla na Slovensku, kde se vrcholný politický orgán, Slovenská národní rada, ustavil až 30. října v Martině. Teprve večer, když už většina účastníků odjela, dorazil z Budapešti Milan Hodža a šokoval přítomné zprávami, že v Praze byla vyhlášena Československá republika. Text Martinské deklarace se později dodatečně upravil, aby demonstroval, že slovenský národ se přihlásil k již vytvořenému státu.

Národní výbor předal své pravomoci na prvním zasedání Národního shromáždění 14. listopadu 1918, kdy byl prezidentem zvolen Tomáš Garrigue Masaryk, předsedou vlády Karel Kramář, ministrem zahraničí Edvard Beneš a ministrem vojenství Milan Rastislav Štefánik. Rovněž byl slavnostně sesazen rod Habsburků a přijata prozatímní ústava.

„Vyznačení hranic Československé republiky byl po roce 1918 velmi náročný a neodkladný úkol. Po skončené světové válce a nově vzniklých státních útvarech ve střední a jižní Evropě bylo nutné přesně vymezit jejich území. Uzavřené mírové smlouvy umožnily vznik republiky v hranicích původních zemí Svatováclavské koruny, jak to požadovala především francouzská diplomacie. Hranice pak na mapách a fyzicky v terénu určovaly delimitační komise, v nichž byli zastoupeni zástupci hraničících států, tak mezinárodní komisaři Francie, Velké Británie, Itálie a Japonska. Předseda komise měl v případě rovnosti hlasů možnost použít druhý hlas a spor rozhodnout,“ popsal dále pro Novinky historik Kyncl.

Každý hraniční kámen bylo podle něj nutné přesně vyměřit a fyzicky umístit. „Uvědomíme-li si, že hranice Československa tvoří v naprosté většině horský terén nebo vodní toky, bylo vytyčení hranice velkým výkonem technickým, tělesným a duševním. Komise i zeměměřiči museli být po dlouhou dobu v nedostupných oblastech republiky,“ pokračoval.

„Vytyčování komplikovaly i pokusy o vnitřní osamostatnění určitých oblastí, např. sudetoněmeckých žup, případně spor s polskými a maďarskými sousedy, které vedly až k bojovým akcím. Ostatně se desítky let trvající nejasnosti ve vymezení některých území probouzejí i v dnešních politických střetech,“ dodal Kyncl.

Země pak zahrnovala území Čech, Moravy, českého Slezska, Slovenska a do roku 1939 i Podkarpatské Rusi.

Jako určitý dárek ke 105. výročí republiky digitalizovali tuzemští vědci unikátní soubor textů prvního československého prezidenta. Spisy T. G. Masaryka, souborná kritická edice jeho díla čítající 39 svazků, dokumenty jsou přístupné online. Zájemci si mohou pročíst projevy, studie, články i přednášky. Vědci doufají, že spisy poslouží nejen odborné veřejnosti.

„Převedení tohoto monumentálního díla do elektronické podoby s možností plnotextového vyhledávání dává možnost všem zájemcům o Masarykovo dílo v něm pohodlně a rychle vyhledávat,“ uzavřel ředitel Masarykova ústavu a Archivu AV ČR Rudolf Kučera.