Vítejte na pravěké hostině. Reportáž z mladší doby kamenné

Skanzen nestojí v Březně u Postoloprt náhodou, jde o významnou archeologickou lokalitu, která má tradici nepřetržitého osídlení dlouhou sedm a půl tisíce let.

„Jarní povodeň v roce 1954 vyvolala sesuvy půdy u břehu Ohře a odkryla tak hroby ze starší doby bronzové. Když začali archeologové lokalitu blíž zkoumat, zjistili, že tam žili už první zemědělci mladší doby kamenné, které postupně vystřídaly kultury doby bronzové, po nich Germáni, Slované… Původně sídlili lidé u potoka, který tady už dnes není, někdy okolo 10. století se pak přestěhovali o kousek vedle, kde je dnes obec Březno,“ vysvětluje Karolína Lopourová.

Třicet let probíhal v místě dnešního skanzenu průzkum pod vedením archeoložky Ivany Pleinerové. Na něj navázaly archeologické experimenty: tavba železa a vypalování keramiky v replikách pecí. Výroba monoxylonu, člunu vydlabaného z jednoho kmene. Stavba slovanské polozemnice.

Testovala se i základní obživa neolitických zemědělců: orba a setí pravěkých plodin a uskladnění obilí v zásobní jámě. V pravěku se totiž část sklizně určená pro příští osev ukládala do hlubokých jam vystlaných slámou. Jejich hrdlo se ucpalo plevami a zamazalo hlínou. Zrna tak vydržela velmi dlouho, což dokázal pokus v Březně: obilí vzešlo po třech letech skladování.

První zemědělci z oblasti „úrodného půlměsíce“, dnešního Blízkého východu, přinesli do Evropy zkušenosti s pěstováním plodin a chovem dobytka okolo poloviny 6. tisíciletí před naším letopočtem, v období, které archeologové nazývají mladší doba kamenná neboli neolit.

Půdu získávali klučením a vypalováním – ždářením – lesů. Pole pak obdělávali špičatými holemi a kopáči. Vzácné obilí sklízeli srpy: řezali ho po hrstech, aby ani zrno nepřišlo nazmar. Byla to strašlivá dřina.

Na otevřeném ohni v jámě vyhloubené v zemi, a později v hrnčířské peci, už uměli vypálit neglazovanou keramiku, ještě však neobjevili tajemství zpracování kovu. Používali nástroje ze štípaného pazourku a z broušeného či vrtaného metabazitu, tvrdého kamene, s nímž se v neolitu čile obchodovalo.

Spřízněné rodiny žily pospolitě v takzvaných dlouhých domech, které měřily až desítky metrů.

„Domníváme se to na základě analogií ze současných kmenových společenství, protože z doby evropského pravěku se toho moc nezachovalo: často jen jámy po původní sloupové konstrukci, podle nichž lze určit půdorysy staveb,“ vysvětluje Karolína Lopourová.

„Na střechy se zřejmě dávaly došky z rákosu, pláty kůry či dřeva. Jejich sedlový tvar odhadujeme podle podnebí: šikmý úhel čtyřicet pět stupňů je totiž v našich podmínkách ideální pro odvod dešťové vody a sněhu,“ dodává.

Replika takové stavby stojí i v březenském skanzenu. Karolína Lopourová s dcerou Miou Klineckou nás uvítaly na jejím prahu v dobovém odění: hrubě tkaných halenách a sukních z trávy.

„Hrobové nálezy dokazují, že takto mohlo oblečení opravdu vypadat,“ podotkla vedoucí skanzenu, zatímco nás vchodem korunovaným býčí lebkou uváděla do přítmí uvnitř domu. Do mladší doby kamenné…

Kůly u vstupu nesou vestavěné patro, používané jako odkládací prostor. Střešní krytinou prosvítají pruhy světla. Podlahu tvoří prašná udusaná hlína.

Uprostřed stojí obdélníkové vyvýšené ohniště, pod oknem za ním hrubé stoly s výstavkou pravěkého nářadí. Je zvláštní si představit, že v takovém prostředí žili lidé jako my. Ničím se nelišili: kdybyste neolitického člověka umyli a učesali, nerozeznáte ho v davu na ulici od ostatních…

„Pravěký nákup z Lidlu,“ podotýká s úsměvem Karolína, zatímco na kůži u ohniště vykládá porcované vepřové maso, pstruhy a křepelčí vejce. Do dřevěné misky vysype ječmen, čočku a lískové oříšky.

V mělkém proutěném košíku naaranžuje kopr a bršlici natrhanou za domem. K masu přidá hroudu sádla. Do větší keramické misky nalije kefír, do menší nasype sůl. Všechno tohle byste na pravěkém stole mohli skutečně najít, a ještě mnohem víc.

Kromě pšenice, prosa, ječmene, hrachu a čočky se pěstovalo také zelí, česnek, cibule či len. První zemědělci znali i kořenovou zeleninu: mrkev, petržel, pastinák. Konzumovali její listy, natě i kořínky, které ovšem byly hubené a bledé – úplně jiné než dnešní mohutné kořeny, výsledek dlouhodobého šlechtění.

Ke psu, domestikovanému jako první zvíře už před třiceti tisíci lety, přibyly v neolitu ovce, kozy, skot a prasata. Mléko však i nadále představovalo sezonní lahůdku. Dostupné bylo jen v době mláďat, pravidelné dojení je doloženo až v pozdní době kamenné.

A na slepičí vejce si lidé v Evropě museli počkat ještě déle: kur domestikovaný v jihovýchodní Asii se k nám dostal v době bronzové.

Ptačích vajec byl ovšem dostatek, stejně jako lesních hub a ovoce. Jídelníček doplňoval lov a rybolov, v létě a na podzim se sbíraly ořechy a plané ovoce: jablka, třešně, slivoně. Na saláty se sklízely kopřivy, pampelišky, polníček, řeřicha či šťovík. Kořenilo se bylinkami: kmínem, planou majoránkou, mátou. Jako vzácná dochucovadla pak sloužily med divokých včel a sůl z přímořských oblastí.

„Už v pravěku existoval výměnný dálkový obchod: ze severu na jih putovaly pazourky, opačným směrem mořská sůl,“ podotýká Karolína, zatímco pokleká a na dřevěném prkénku názorně ukazuje, jak hladce lze nakrájet maso pazourkem. Kousky vepřového nahází do misky s kysaným mlékem, aby zkřehly, přimíchá sůl, kopr – a základ hlavního jídla je hotový.

Na řadu přichází ječná placka, mouku na ni je ovšem třeba napřed připravit. Mia – v civilu studentka gymnázia – usedá před dům a zkušeně se chápe zrnotěrky: velkého, hladkého, vyhloubeného kamene, v němž se oválným valounem drtí obilná zrna. Je to uklidňující práce: plynulým pohybem tam a zpátky, tam a zpátky.

„Umlít takto zrní na placky pro celou rodinu zabralo většinu dne. Ale ženy si u toho asi docela dobře popovídaly,“ podotýká.

Podrtit obilí na jednu placku trvá pěkných pár minut. Karolína mezitím rozdělá oheň třením dřeva za pomoci luku. Není to snadné: klacík se vrtěním tětivy hladce otáčí, z vyhloubeného otvoru se kouří, trvá ovšem pěkně dlouho, než vznikne malý žhavý uhlík. Ten vysype na vyschlou hubku a rozfouká.

„V neolitu byl už oheň běžný, pravěký člověk by ho takto zvládl rozdělat za minutu. Já budu muset ještě trénovat,“ podotýká vedoucí skanzenu.

První plamínky olizují suché větvičky v ohništi. Karolína je rozfoukává dutou bezovou hůlkou, ze které byla odstraněna měkká „duše“. Vezme čerstvou, vypranou, poněkud nevábnou kozí kůži a vysype do ní naložené maso.

Ve čtyřech rozích uváže provázky a spolu s Miou připevní improvizovaný vak k trojnožce nad ohništěm. Do vzniklé kapsy přilije vodu a přikryje ji „pokličkou“ – plochým kusem dřeva.

„Voda bude kůži ochlazovat, takže neshoří. Jen se zvenku připálí chlupy. Ale musíme udržovat nízký oheň,“ vysvětluje.

Zatímco se dusí maso, je čas připravit přílohu. Mia nasype hrubou mouku do misky po masu, kde zbylo trochu kefíru s koprem. Dolije vodu a vytvaruje tuhou placku. Tahle bude naslano, ale dala by se udělat i nasladko: se smetanou, medem nebo ovocem.

„Lidi vždycky rádi jedli. U našich dávných předků si mozek zafixoval, že cukr, sůl a tuk jsou potřebné, ale velmi vzácné, a proto je třeba nacpat se jimi co nejvíc, kdykoli to jde. Teď, v době všeobecné hojnosti, na tyto mechanismy přežití doplácíme obezitou,“ konstatuje Karolína Lopourová.

První zemědělci byli mlsní a vynalézaví stejně jako my. Archeologové proto předpokládají, že maso uměli připravit na spoustu způsobů: určitě ho vařili či dusili v kůži nad ohněm, připravovali jako minutku na horkých kamenech, pekli narychlo přímo v ohni v keramických miskách, případně pomalu ve žhavém popelu obalené hlínou, která fungovala jako alobal.

Na otevřeném ohni vařili nejrůznější polévky, dusili zeleninu i ovoce a připravovali obilné či luštěninové kaše.

Zatímco se maso v kůži pomalu ohřívá, připraví Karolína na okraji ohniště plochý kámen, pod který přesune část hořícího dřeva. Na něj přijde nasucho pečená placka. Pak potře kousek kamene sádlem a vyklepne na něj dvě křepelčí vejce. Zbylá opatrně nasází do popela na okraji ohniště.

Ochutnávám bršlici: bylinu, jež roste na každé mezi a snadno ji poznáte podle utrženého konce, který má na straně, kde přisedá k hlavnímu stonku, tvar kozího kopýtka.

Trochu pálivá, pikantní zeleninová chuť je docela příjemná. Umím si představit listy spařené jako špenát i čerstvé jako salát – a přesně tak je budeme podávat.

Placka na rozpáleném kameni zhnědla, za chvilku bude na otočení. Bílek se začíná srážet a vytváří volské oko. Vejce v popelu Karolína opatrně obrací, aby na ně působilo teplo také z druhé strany.

Ve víru příprav zapomeneme, že oheň pod kůží musí být mírný: napřed prosákne pár kapek. Zachováme klid.

„Pokud je v nádobě voda, obal se nepropálí,“ tvrdí teorie. Zelený je však strom života: kůže náhle prohoří a obsah vaku naráz skončí v ohni. Takové škody! Pravěká hospodyně by si rvala vlasy…

...a pak by nejspíš zareagovala stejně rychle jako vedoucí skanzenu.

„Tohle budeme muset ještě vychytat,“ konstatuje s klidem, zatímco obratně vybírá z ohniště kousky masa, než se stačí spálit nebo obalit popelem. Nahází je do misky a plynule přejde na další způsob úpravy: pečení v keramice přímo v ohni.

Nakonec vepřové krásně změkne a můžeme servírovat. Napřed přijde na talíř ryba, vyuzená nad ohněm při včerejším výukovém programu pro základní školy a prohřátá naším dnešním vařením. Vedle ní pak vepřové, dozlatova opečená placka s volským okem a vařená vejce. Nakonec zelená obloha z bršlice a kopru.

Výsledek vypadá lákavě a chutná překvapivě normálně. Také byste si dali? Klidně můžete. Archeoskanzen pořádá letní příměstské tábory, zážitkové programy a kurzy, kde si „pravěké“ aktivity můžete vyzkoušet na vlastní kůži vy i vaše děti.