Vařil pro Obamu i Bushe. Příběh Čecha, který před ruchem velkoměsta utekl vařit do hor

„Všichni hledají nějakou fantazii, nějaký fantastický příběh, ale když člověku je čtrnáct let, tak se musí rozhodnout. Kamarád šel na kuchaře, tak jsem šel taky,“ říká na úvod Patrik Bečvář o svých začátcích v kuchařském světě.

Jak sám Bečvář přiznává, důležité je, kde se člověk vyučí a jakou má praxi. „Já jsem chodil na učiliště v pražské ulici U Krbu. To je za mě jedna z nejlepších škol, co může být. Měl jsem tehdy štěstí, že mě dali na praxi do Obecního domu,“ vzpomíná.

Absolvoval klasické výuční kolečko. Učil se tak, že celé dny jen krájel petržel a cibuli. „To bylo úmorné, ale dalo mi to jakousi disciplínu. Tam se pozná, když člověk chce, nebo nechce pracovat, a jak je šikovný,“ říká.

Později se díky své šikovnosti vypracovával na vyšší a vyšší pozice a začínal objevovat kouzlo kuchařské magie. „Začalo to tím, že jsem se dostal pod šéfkuchaře Jiřího Krále a tam mě to začalo bavit. Zjistil jsem, že to není jen o tom stát u plotny a monotónně vařit jednu a tu samou věc, ale že se v této branži dá také soutěžit, něco si dokazovat, posouvat se,“ vysvětluje Bečvář.

Sedm let strávil v kuchyni někdejšího hotelu InterContinental v pražské Pařížské ulici, kde se z kuchaře vypracoval na šéfkuchaře. „Během toho jsem se v roce 2011 přihlásil na první mezinárodní soutěž v Hradci Králové. Tehdy jsem tam soutěžil v disciplíně, která se jmenuje studená kuchyně. Jídlo se tam nejí, porota hodnotí výsledek pouze vzhledově,“ prozrazuje šéfkuchař.

„Tam jsem to tehdy celé vyhrál a moje ego se naplnilo,“ dodává s úsměvem šestatřicetiletý kuchař. Poté se do soutěžení vrhnul po hlavě. „Na jedné soutěži na Moravě jsem tehdy však nebyl tak úspěšný, trochu mě to tam ‚seklo,‘ což ale bylo dobře. Pokora musí být, neodradilo mě to,“ ohlíží se.

Jako jediný úspěšný účastník za Česko reprezentoval před devíti lety v soutěži S.Pellegrino Chef Academy v italském Miláně. „Soutěž se opakuje vlastně každý rok. Mladý kuchař tam má vymyslet jeden pokrm a k tomu dodat nějaký příběh. Celé se to tam pak prezentuje. Já to tehdy stavěl na svíčkové, kterou jsem vařil z lokálních surovin. Trošku jsem si to samozřejmě přikrášlil,“ přiznává.

Je také nositelem titul Kuchař roku, který získal na mezinárodním gastronomickém festivalu Gastrofest.

Během působení v pražském hotelu přišel další zásadní zlom jeho kariéry. Všiml si ho Národní tým kuchařů a cukrářů. „Já jsem s nimi začal spolupracovat. Tam to funguje tak, že se vyhledávají lidé, kteří jezdí na soutěže, oslovíme je a následně - pokud chtějí - také zapracujeme do národního týmu,“ přibližuje Bečvář.

Absolvoval také několik olympiád. V roce 2018 vyhrál s národním týmem mistrovství světa v Singapuru. Poslední dva roky působí v pozici kapitána. Vlastní zlatou, stříbrnou i bronzovou medaili ze světových soutěží a zúčastnil se nejprestižnějšího světového kulinářského klání Bocuse D’Or.

Po sedmiletém působení v hotelu v centru města pracoval v restauraci v Hostivaři a následně přešel do Obecního domu, kde jako učeň začínal. „Vrátil jsem se vlastně po deseti letech na pozici šéfkuchaře. To bylo tehdy takové úsměvné,“ připomíná.

Právě tam tehdy vařil také pro americké prezidenty. „My jsme dělali hodně akce na Hradě, státní návštěvy, a v tu dobu tady byl George Bush. Pozvali nás tam a dělali jsme mu tříchodové menu. Jediné, co si pamatuju, je, že jsme dělali kachnu se zelím a karlovarským knedlíkem,“ vzpomíná.

Podobná situace se zopakovala i později, kdy Bečvář vařil na americké ambasádě pro Baracka Obamu.

V roce 2020, když přišel covid, se restaurace v Obecním domě zavřela a Patrik Bečvář se shodou okolností dostal do hotelu v Jizerských horách. „Původně jsem tady dělal jen nějaké akce, pak jsem sem nastoupil jako šéfkuchař a už tady budu čtyři roky,“ říká.

Dnes Patrik Bečvář říká, že úspěch rozhodně není jeho hnací motor. Tím jsou spíš právě zmiňované soutěže, které ho posouvají. „Stojí to za ten pocit se někde umístit,“ dodává.

Jeho oblíbená kuchyně je italská, tu prý vaří rád doma. „Jen ale lehké těstoviny, protože jsem hodně u plotny a doma už to chci mít rychlé. Navíc rád sportuji, takže nechci jíst nic těžkého. Mám ale rád i poctivou rakouskou kuchyni,“ dodává. V jizerskohorském hotelu se věnuje intenzivně přípravě asijských jídel.

Kvůli horské chatě u Janova nad Nisou se částečně vzdal hlavního města, do Prahy dojíždí, většinu času ale tráví na horách.

„Někdy nadávám, že toho mám hodně. Občas si člověk musí pobrečet, že toho má moc, já ale myslím, že bych bez toho už nemohl být. Ten zdravý stres, který tady pak probíhá při výdeji, šarvátky s číšníky, bez toho bych se už neobešel,“ přiznává.

Největší odměnou pro něj je, jak říká, servírování jídla na talíř. „Baví mě, když mám plnou knihu rezervací, když si udělám přípravu, aby ten večer šel hladce,“ dodává.

A co dál? „To je dobrá otázka,“ říká Bečvář. Přiznává, že není ten typ, co by se honil za Michelinskými hvězdami. „Mě prostě uspokojuje to, když vidím, že ti lidé tu jsou, restaurace je plná, klape to, vrací se prázdné talíře a že to člověk dělá tou správnou cestou. Zádrhely budou vždy, ale důležité je se z toho nehroutit,“ uzavírá.