Pražský Mandarin Oriental vyměnil asijskou kuchyni za českou

Obměny sezonních menu v restauracích stíhá člověk často jen stěží registrovat, ale skutečnost, že zcela zanikla restaurace Spices uvnitř hotelu Mandarin Oriental a nahradila ji restaurace Monastiq, na pražské gastromapě přehlédnout nelze. V době, kdy jsou lokální pokrmy často klíčem ke spokojenému strávníkovi, dává smysl, že luxusní hotel v centru Prahy, kam jezdí movitá klientela z celého světa, chce začít servírovat spíše moderně zpracovanou staročeskou kuchyni než asijské speciality.

Již první pohled do menu dává jasně najevo, že samotnému výběru pokrmů někdo věnoval nejen notnou dávku lásky, ale i času. Co položka menu, to krátký příběh, kde se onen pokrm vzal a kdo jej do historického vínku gastronomie českých zemí zanesl. Málokdy se člověku stane, že se do menu začte, ale v Monastiqu je to více než pravděpodobné. Jídelní lístek je přiměřeně široký, na výběr je šest předkrmů, sedm hlavních chodů a tři dezerty. Tedy akorát na to, aby si člověk vybral, ale zároveň se v nabídce takříkajíc neutopil.

A když jsme u toho topení, tak jakýmsi doplněním a prodloužením restauračního menu je menu barové, ve kterém mimo známých klasik číhají na svou příležitost také koktejly pojmenované třeba i po českých známých osobnostech. Prozradíme snad jen to, že třeba takový koktejl Jan Werich je odvážným mixem piva, whisky a dalších několika přísad.

Polévka je grunt. Slepičí vývar je přesně tím, co byste od něj očekávali. Silný, uklidňující a postavil by na nohy i člověka na smrtelné posteli. Jihočeská kulajda je pak logickou polévkovou alternativou z českých luhů a hájů. Přece jen, taková dršťková polévka by se u mnoha zahraničních hostů nemusela setkat s pochopením a kulajda jde snáze takříkajíc načančat.

Asi největším lákadlem mezi hlavními chody menu bude tzv. Český aristokrat, tedy telecí řízek s TEPLÝM bramborovým salátem na základě receptu z 19. století. Hedvábná stezka v podobě uzených jehněčích kotlet pak jistě potěší milovníky delikátnějších chutí. Na základě myšlenky „kuchaře poznáš podle jeho koprovky“ jsme ale raději zvolili klasickou smetanovou koprovku se sázeným vejcem. Podkladem pro moderně vyhlížející pokrm byl recept Marie B. Svobodové z kuchařky vydané roku 1894. Trefa do bílého, chtělo by se po pozření delikátní smetanové omáčky říci.

Drobně nás tak zaskočil asi jen pokrm Rybníky a mniši, který kombinuje candáta a raka červeného, doplněné o černý kořen a černý česnek. Chuť byla velmi delikátní, avšak aroma českých tůní a rybníků bylo velmi výrazné. Pokud však rádi víte, že jíte rybu, nešlápnete vedle ani v tomto případě.

Z tria dezertů je asi nejtypičtějším českým počinem zemlbába. Špatnou volbou však rozhodně nebude ani Staropražský Wonka kombinující chuť kvalitní čokolády, třešní a malin.

Myšleno pak bylo i na vegetariány, kteří mají mezi hlavními chody dvě a v případě předkrmů dokonce tři možnosti na výběr. V tak úzkém menu vhodně vybraný poměr.

Prostory s klenutými stropy k samotnému názvu Monastiq dobře ladí a přece jen působí o něco příhodněji než v rámci restaurace Spices, kde bylo složitější najít nějakou spojitost. Asijská restaurace dávala smysl vzhledem k celému řetězci a jeho hongkongskému původu, méně už k jeho pražské domovině. Změnu hotelové restaurace ocení jistě primárně hosté hotelu, pro které bude Monastiq snadným prvotním kontaktem s českou kuchyní v moderním hávu.

Nedá se očekávat, že by Češi měli být stěžejní klientelou restaurace, a tak nepřekvapí, že můžete narazit i na směnu, se kterou česky třeba nedomluvíte. I tak je ale dobré vědět, co se nám tu v tichosti mění. A když za vámi dorazí návštěva ze zahraničí s vytříbenými chuťovými buňkami, které neuspokojí smažák v Lokálu, možná si na tuto nově otevřenou restauraci ještě rádi vzpomenete…