Za dluhy na dávkách mohou lidé vyvolat i exekuci proti státu

Zda lze na státní úřady podávat žaloby směřující až k exekuci kvůli neplnění jejich finančních závazků vůči občanům, začalo Právo zjišťovat na základě doloženého případu čtenářky Kateřiny P. z Prahy, která na výplatu nemocenské čekala neuvěřitelných bezmála šest měsíců. A není jediná.

„Platím odvody na zdravotním i sociálním pojištění, plus veškeré daně i další poplatky státu včas, nedlužím mu ani korunu, ani jeden den po splatnosti. Ani jsem nemarodila až do počátku srpna 2011, kdy jsem nastoupila na nemocenskou z důvodu rizikového těhotenství,“ napsala Právu Kateřina P, která výplatu nemocenské urgovala pořád dokola.

Sociálka potvrdila její nárok, ale neplatila, a ženě se doma vršily složenky.

Místně příslušné pražské pracoviště správy sociálního zabezpečení vysvětlilo fakt, že nechalo šestatřicetiletou ženu na rizikovém těhotenství na holičkách bez nemocenské 171 dní, lakonicky tím, že z úřadu odešla jedna úřednice, a než se zaběhla druhá, tak to trvalo. Přitom ze zákona má sociálka na vyplacení nemocenské 30 dní.

Neschopenku předala zaměstnavateli, stejně jako lístky na peníze, které počátkem září obdržela od svého lékaře, a čekala na výplatu nemocenské. Když jí ani v říjnu žádná nemocenská za srpen nepřišla, začala ji urgovat u svého zaměstnavatele, který jí do té doby zaslal jen poměrnou část za prvních 21 dní nemoci, jak mu ukládá zákon.

Firemní účetní se zajímala o osud dávek na správě sociálního zabezpečení a bylo jí řečeno, že podklady jsou v pořádku, byly předány včas a nemocenská dávka bude řádně vyplacena. Kateřina P. se peněz nedočkala ani v listopadu. Na úřadě se hromadily další a další lístky na peníze, ona stále nedostala ani korunu.

Po opakovaných urgencích přímo na příslušné pobočce České správy sociálního zabezpečení se nejprve dozvěděla, že pracovnice pověřená jejím případem odešla z pracovního poměru a agendu přebírá někdo jiný. Po opakovaných dotazech jí nakonec byly první peníze vyplaceny až 18. ledna 2012, a to za období srpen – listopad 2011.

„Mezi tím se můj zdravotní stav ještě více zkomplikoval a já musela být hospitalizována v nemocnici. Vůbec si neumím představit, co bych dělala, pokud bych neměla manžela a nějaké úspory. Nejsou to jen poplatky za pobyt nemocnici, které po mne ihned vymáhali už na konci roku, i když mi hospitalizace ještě zdaleka neskončila. A už mne vedli jako dlužníka,“ kroutí hlavou Kateřina P.

Z účtu jí měsíc co měsíc logicky odchází hned několik trvalých platebních příkazů. „A já byla najednou bez jakéhokoliv příjmu. Stát mě tak dostával do druhotné platební neschopnosti a je jen shoda šťastných náhod, že ze mě neudělal nedobrovolného dlužníka,“ uzavřela žena.

Kdyby ale půl roku neplatila dodavatelům služeb a energií či státu na sociálním pojištění, tak by věřitele určitě nezajímalo, že nedostala peníze kvůli nějakým personálním změnám, a většinu složenek by už měli v rukách inkasní agentury nebo advokáti.

Podobná situace se stala i dvaatřicetiletému Petrovi S. z Prahy, který před časem dlouhodobě onemocněl. Také on se nemohl domoci nemocenských dávek a telefonoval na příslušný úřad do Jihlavy, aby zjistil, jak moc budou dávky zpožděné a co má v dané situaci dělat.

Konkrétní datum připsání peněz na účet se sice nedozvěděl, paní úřednice mu však dobře poradila. Prý když je bez peněz a nemá z čeho zaplatit bydlení a další nutné platby, má si vypůjčit od svých přátel nebo od rodiny.

Tyto případy nejsou ojedinělé. Podle informací Práva se prostě čas od času stane, že úřady prostě nemají momentálně dost peněz, i když to oficiálně přiznat nechtějí, a tak prostě neplatí nebo u jednotlivých žadatelů hledají důvody, proč jejich nárok zpochybnit nebo si vyžadovat ještě další doklady či čas na to, aby nárok prověřily, a tím platbu oddálily.