Článek
U dlužné pětisetkoruny si jedna vymáhací společnost účtuje navíc 300 korun a jiná za tutéž práci už 750 korun. U pohledávky 2500 korun, což je velmi častá výše závazku například za telefon, je již rozdíl ještě větší.
Členská společnost Asociace inkasních agentur (AIA), která přijala alespoň základní etický kodex, si nadto účtuje 750 korun, firma hrající zcela sólově pak bezmála 2000 korun.
U dluhu 7500 korun chtějí serióznější vymahači jako odměnu 900 korun a jiní za totéž pak 4000. Rozdíl tedy činí přes 3000 korun. Jsou-li dluhy vyšší, například 100 tisíc korun, přihodí si jedna firma navíc tři až pět tisíc, ale jiná i 15 tisíc korun.
Žádnému z politiků se ale navzdory tomu ani trochu nechce prosazovat zákon, jenž by odměny inkasních agentur a pravidla jejich fungování jasně určoval. Přitom po takovém zákoně paradoxně volají už i některé významné inkasní společnosti.
Nenasytnost je cesta do pekel
„Neregulované přenášení poplatků inkasních agentur na dlužníky ale už vede k samodestrukci tohoto odvětví,“ prohlásil na odborném fóru Radek Laštovička z renomované poradenské společnosti Ernst & Young, která se řízením pohledávek zabývá.
Podle něho nyní platí jen to, že kdo naúčtuje dlužníkům více, tím více vydělá. „Dlužníkovi přirazí navíc pětistovku, zítra za totéž už pět tisíc. A tak to jde pořád výše a výše. Řítíme se tím do velkého problému, jestli s tím sami nic neuděláme,“ uvedl Laštovička.
Některé strany, jako soc. dem., si sice ve svých heslech berou na paškál exekutory, ale co se týče mimosoudních vymahačů, kteří bezmezně stahují dlužníky z kůže i bez rozhodnutí soudu, dělají politici bezmála, jako by neexistovali. Nevidí, neslyší.
Asociace inkasních agentur (AIA) proto nechala sepsat paragrafový návrh zákona o inkasní činnosti. AIA reprezentuje na trhu největší inkasní agentury (25 členů) vyjma lídra ve vymáhání spotřebitelských dluhů M.B.A. Finance.
Nejistí jsou už i věřitelé
„K přípravě zákona nás vedla mnohdy zjevně nepřiměřená výše poplatků přenášená na dlužníka. I někteří věřitelé už volají o pomoc proti nezákonným praktikám některých vymahačů. Mezi věřiteli mnohdy panuje nejistota, zda o vymožené peníze nakonec nepřijdou,“ řekl na fóru Vladimír Vachel, jeden z představitelů AIA a šéf inkasní agentury EOS KSI ČR, patřící do německé sítě.
Princip regulace inkasních firem by byl principiálně stejný jako u odměn advokátů vymáhajících bagatelní pohledávky – odměnu by vymezovala vyhláška v závislosti na výši dluhu.
„Návrh zákona ve 22 paragrafech reguluje sektor mimosoudního vymáhání pohledávek za spotřebiteli, nikoli mezi podnikateli, protože tam to legislativně řešeno je, a to i na evropské úrovni,“ upřesnil autor návrhu zákona advokát Marek Švehlík.
„Inspirovali jsme se legislativou, jaká existuje v Německu a Rakousku, zákon o inkasní činnosti se chystá už i v Rusku,“ konstatoval Vachel.
Politiky návrh nezajímá
Jenže jak Právu potvrdil, nikoho z politiků ani tento konkrétní návrh nezajímá. Na tomto odborném setkání, kde byl zákon představen, z politiků vystoupil pouze Jiří Dienstbier (ČSSD). Plamenně hovořil o neúměrném kasírování dlužníků, ale k zákonu samotnému se očividně zatím nemá. A úředníci ministerstev financí, spravedlnosti a obchodu z něho mají div ne vyrážku. Jak dali jasně najevo na inkasním fóru, takový zákon je podle nich zbytečný.
„Zatím jsme nenašli ministerstvo, které by si regulaci inkasního trhu vzalo do své agendy, ale snažíme se to dostat do legislativního plánu vlády,“ dodal Vachel.
Návrh odměn pro vymahače | |
---|---|
Dluh | Odměna |
Do 1000 Kč | 300 Kč |
1000–5000 Kč | 600 Kč |
5000–10 000 Kč | 900 Kč |
10 000–200 000 Kč | 900 Kč plus 2 % z částky přesahující deset tisíc |
Zdroj: z návrhu Asociace inkasních agentur, advokátní kancelář Švehlík – Mikuláš |
Zákon navrhuje vytvořit seznam inkasních agentur. Ten by podle AIA mohlo vést ministerstvo spravedlnosti nebo obchodu. „Dnes inkasní firmy fungují pouze na základě živnostenského oprávnění. Decentralizovaný dohled ale není efektivní a měl by ho vést úřad na centrální úrovni,“ míní Vachel.
Úředníkům z ministerstev financí a spravedlnosti se nelíbí rozlišování agentur na ty, které vymáhají dluhy za spotřebiteli, a ty, jež jdou jen po pohledávkách mezi firmami. Argumentují, že pak by byl dohled nad těmi, které se věnují spotřebitelům, dvojí, kdežto na ty, jež se zabývají jen firmami, jen jeden. „Není šťastné, že nad agenturami, které vymáhají mezi firmami, by byl jen jeden dozor,“ připustil Laštovička.
„Koneckonců není tedy problém zahrnout do zákona o inkasní činnosti i ty agentury, které vymáhají jen mezi podniky, byť jejich činnost je již vymezena,“ reagoval Švehlík.