Článek
Dlužník bude moci nově zpochybnit platnost rozhodčí doložky, a tím si vymoci jednání u soudu. To dosud dlužník nemohl, protože nenápadná větička, často psaná drobným písmem, která zanikne v několikastránkovém dokumentu, znamená, že jejím podpisem se dlužník vzdává řešení případného sporu soudní cestou.
Jednání u soudu přitom může mít velký význam, protože soud na rozdíl od rozhodců bude přihlížet i k „mravnosti“ smluvních podmínek. Dokonce může i snížit smluvní pokutu, která právě z většiny takto sjednaných půjček dělá dosud lichvu.
A co spotřebitelům pomůže? V březnu podle informací Práva vyjde na pokyn Nejvyššího soudu ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek loňské rozhodnutí pražského vrchního soudu.
Ten v něm přesně popsal, jaké náležitosti musí mít správná rozhodčí doložka, kterou desetitisíce smluv obsahuje: buď jméno budoucího rozhodce, nebo způsob, jakým bude jmenován. O neplatnosti rozhodčí smlouvy, v níž tyto věci nebudou, bude moci rozhodnout soud.
Rozhodci jako agenti věřitelů
Podle místopředsedy pražského vrchního soudu Jaroslava Bureše má svět rozhodčího řízení dvě tváře: normální a odvrácenou. Bureš, jehož soud se věnuje právě případům insolvencí, hájí práci poctivých rozhodců slovy: „Mnoho sporů se k soudům ani nedostane proto, že rozhodčí řízení proběhne naprosto v pořádku.“
Problematické jsou ale podle něho smlouvy, při nichž některé finanční společnosti půjčují peníze lidem, kteří jsou v tíživé situaci a zahnáni do kouta jsou ochotni podepsat i smlouvu s tzv. rozhodčí doložkou, která pro ně není výhodná. Výhodná je naopak pro věřitele, kteří jsou často s rozhodci „spřáteleni“ a podle toho vymáhání dluhu i vypadá.
A na co doplácí řada lidí toužících po půjčkách zejména od nebankovních institucí?
Většina doložek jen neurčitě říká, že rozhodce, který je oprávněn řešit spory věřitele a dlužníka, bude určen jednou smluvní stranou, což dosud bývá výhradně věřitel. Ten také stanoví pravidla, jak bude rozhodce pracovat.
Věřitelé dosud spoléhají na to, že tato doložka jim umožní vybrat spřízněného rozhodce ze seznamu, který vedou tzv. rozhodčí soudy, které jsou jen jakýmsi sdružením rozhodců, a nikoli skutečnými soudy. Také tato praxe už by měla skončit.
Přehled o počtu případů, které rozhodci řeší, není. Ve statistice stálého rozhodčího soudu při Hospodářské a Agrární komoře se dá vyčíst, že počet sporů řešených tímto soudem roste. Před deseti lety to bylo 192 sporů, v roce 2008 to již byly 1402 případy.
Bureš říká, že to je jen špička ledovce, protože většina sporů se řeší u těch tzv. rozhodčích soudů, které nejsou žádnými soudy, ale ve skutečnosti jde o spolky, které si na soudy jen „hrají“. „Když člověk vidí ve smlouvě slova o tom, že případné spory bude řešit soud, snadněji smlouvu podepíše,“ soudí Bureš.
Opravdovými rozhodčími soudy jsou jak ten při Hospodářské komoře, tak ještě jeden při Obchodní komoře. Vůči ostatním tzv. soudům i rozhodcům-agentům má známý soudce velice zdrženlivý postoj.
„Vím o případu, kdy dlužník byl předvolán k takovému rozhodci, který měl na jedno dopoledne pozváno 86 lidí. Jako předseda odvolacího senátu mohu na stejnou dobu nařídit jednání ve čtyřech věcech, mám-li je řádně projednat a dát účastníkům prostor pro uplatnění jejich práv,“ kritizuje praxi rozhodců Bureš, podle kterého takový rozhodce nemůže za tu dobu ani papíry „klientů“ přečíst.
V budoucnu jen pro obchodní spory
Rozhodci přitom patří k dobře placeným profesím. Podle sazebníků na internetu jim náleží tři procenta ze sumy, o kterou se hraje, nejnižší hranice odměny se pohybuje nad čtyřmi tisíci korunami. Může ale dosáhnout i desetitisícových částek. Vzhledem k tomu, že jde často o renomované advokáty, je to pro ně „jen“ přilepšení.
Bureš je přesvědčen, že zveřejnění rozhodnutí jeho soudu může lidem hodně pomoci. „Když už si nepřečetli pořádně smlouvu, kterou podepsali, tak ať se podívají na ni nyní. Ať ji porovnají s naším stanoviskem, zda právě jejich případ nepatří mezi ty, kde lze zpochybnit rozhodčí doložku,“ uvedl soudce.
Podle něj jde o průlom, protože jeho prostřednictvím chce Nejvyšší soud sjednotit soudní praxi. Je přesvědčen, že nižší soudy, na které se budou moci lidé obracet, vezmou stanovisko při svém rozhodování v úvahu.
„Navíc tím Nejvyšší soud vzkázal lidem: kdyby se to dostalo až k nám, tak my rozhodneme podle těchto zásad,“ dodal Bureš, který má s odvolacími řízeními velkou zkušenost.
Bureš je přesvědčen, že rozhodčí řízení by ale v budoucnu mělo být vyhrazeno výhradně pro obchodní spory. A rozhodně by se jich nemělo využívat pro spotřebitelské smlouvy. Ty by měl řešit jen soud. Což je, jak zdůraznil, i trend v evropských zemích.