S hypotékou musí často pomoct i širší rodina

A tak ti, kteří mají hypotéku opravdu na vlastní bydlení, nikoliv už jako výhodnou investici na další nemovitost, se často neobejdou bez podpory širší rodiny, jinak jsou odkázáni třeba na další spotřebitelský úvěr, který ovšem je už i více než dvakrát dražší než hypotéka.

„Hypotéku na koupi staršího domu jsme už splatili v mimořádných splátkách. Základní rekonstrukce je hotová. Vzali jsme si další na úpravy okolního terénu a dodělávky. Už nám ale nestačí kvůli zdražování materiálů. Rozpočet je najednou o třicet procent vyšší,“ potvrzuje dvaatřicetiletý majitel domku na pražském Ořechu.

Zoufat si ale nemusí, samotné bydlení už je hotové. „Na startu nám ale stejně pomohli moji i manželčini rodiče. Půjčili nám tři čtvrtě milionu a na vracení nespěchají,“ dodává.

„Bez vzájemné finanční podpory by to nešlo. Jsme početná rodina, kolem třiceti lidí. A vždy když někdo začíná řešit vlastní bydlení, tak se na něho složíme, každý trochu přispěje a opravdu si mezi sebou neúčtujeme úroky,“ konstatuje čtyřicetiletý pan Jiří z Prahy.

Tuto rodinu i v otázkách financování bydlení stmeluje křesťanská víra, přičemž řada jejích členů je na významných manažerských postech a angažuje se v regionální politice.

Až třetina domácností je u nás ale jednočlenných. Osmačtyřicetiletý Jaroslav původem z východních Čech, kde jeho rodiče žijí v rodinném domku, už léta pracuje v Praze. Bydlí v nájmu.

„Čtyři roky jsem uvažoval o chaloupce, abych občas ujel městskému lomozu,“ přiznává. Úspory, které měl, se ale rozplynuly. O dobře placené místo přišel, a než našel obdobné, chvíli to trvalo.

Mezitím ceny nemovitostí vyskočily vzhůru o čtvrtinu. Vlastní milion do základu k případné hypotéce nemá a splátky už také nemůže kvůli věku rozložit na 30 let. A o tom, že by hypotéku tzv. dozajistil domkem rodičů, nemůže být řeč.

Jaroslav si našel náhradu, ale něco ho to bude stát. „Našel jsem si letos velkou zahradu s pěkně udělanou chatou v zahrádkářské kolonii na Žižkově,“ ukazuje nadšeně svůj nový životní prostor.

Pozemky jsou městské, užívací právo má novopečený zahrádkář do roku 2050. Cena byla 1,5 milionu korun.

Jenomže hypotéka není na takovou nemovitost, kde je pozemek někoho jiného, možná, a tak si vzal spotřebitelský úvěr na prakticky celou částku. Úrok činí pět procent, tedy zhruba dvojnásobek sazby u hypotečního úvěru.

To, že rozjezd vlastního bydlení se často neobešel bez rodiny, platilo před dvaceti lety i dnes, i když čísla jsou jiná. Hypotéky jsou oproti tehdejšku o polovinu levnější, zato nemovitosti jsou mnohde o sto procent dražší.

„Kdyby nebylo dědictví bytu po mamince a peněz od tchána, jen těžko by se začínalo. Bral jsem si kolem roku 2003 s už exmanželkou hypotéku 2,5 milionu korun se sazbou sedm a později pět procent na nově stavěný řadový dům na okraji Prahy za celkově 3,8 milionu korun. Půl milionu nám dal tchán,“ vzpomíná padesátník Martin.

Jenže sotva byl domek postaven, narodily se dvě děti a mezi manžely narůstaly neshody. „Prodal jsem ještě předtím, než krize našich vztahů dosáhla vrcholu, byt po mamince a zaplatil tím celou hypotéku,“ dodal.

Následoval vleklý rozvod, po němž domek připadl exmanželce, její rodiče uhradili zeti odstupné.

„Tchán na to měl z pozemku, který prodal. Ztratil jsem dost peněz, i za právníky, ale hlavní je, že jsme se vyrovnali najednou, a ne ve splátkách,“ vzpomíná Martin.

Podle něho by bez toho nemohl vlastní bydlení budovat znovu, s druhou manželkou, s níž začínal v nájemním bytě. Peníze z vyrovnání byly základem k nové hypotéce na nový dům.

To si před čtyřmi lety bral pět milionů na 25 let, se sazbou 1,6 procenta na pětiletou fixaci, na dům za bezmála osm milionů. Plus přes 300 tisíc tehdy platil daň z nabytí.

Měsíční splátky má vlastně téměř stejné jako před dvaceti lety. Zatím. „Dnes by tento dům stál kolem patnácti milionů,“ dodává Martin.