Článek
Ručitel tedy musí být de facto kdykoli i finančně připraven dluh za dlužníka uhradit. Měl by tedy už před podpisem ručitelské smlouvy důkladně zvážit nejen svou aktuální finanční situaci, ale také výhledy. Zejména i to, že může ztratit práci, a tedy přijít o zdroj peněz.
Zákon neříká, kdo smí být ručitelem
Potenciální ručitel by v žádném případě neměl spoléhat na to, že ho poskytovatel úvěru zevrubně upozorní na všechna úskalí ručitelského závazku a detailně prověří jeho finanční situaci.
Povinnost prověřit příjmy budoucího ručitele, a tedy i jeho schopnost splnit závazek za dlužníka výslovně neukládá žádný zákon. To je velký rozdíl oproti dlužníkovi.
U něho totiž zákon o spotřebitelském úvěru ukládá poskytovateli úvěru, aby vždy odpovědně posoudil jeho schopnost splácet úvěr. Na ručitele se však tento zákon nijak nevztahuje.
„Povinnost posoudit schopnost ručitele případně splácet spotřebitelský úvěr namísto dlužníka není žádným právním předpisem výslovně upravena,“ potvrdila Právu Kamila Jindrová z kanceláře finančního arbitra.
Myslet i na to, co se může stát
Ručitelem se tak v některých případech může stát paradoxně i člověk, který už v době podpisu ručitelské smlouvy je na tom finančně tak špatně, že se vůbec neměl ručitelem stát.
Stalo se to jednomu z čtenářů deníku Právo. Přestože měl dluhy, vyhověl prosbě své matky, která potřebovala úvěr od banky 300 tisíc korun, a stal se jejím ručitelem. Matka však kvůli nízkým příjmům brzy přestala úvěr splácet.
Banka postoupila pohledávku právníkovi, který od syna-ručitele žádal za matku doplatit 266 tisíc korun. Ten ale je nyní úplně bez práce. V nouzi se teď chytá každého stébla. Zajímá se i o to, jestli nebylo proti nějakému zákonu, že banka přijala za ručitele člověka evidentně neschopného splatit dluh za dlužníka. Bohužel v tom žádnou pořádnou oporu v zákonech nemá.
To ale neznamená, že i přes tuto díru v zákoně a zmíněný odstrašující příklad přijímají banky za ručitele kohokoli.
U bank nebezpečí tolik nehrozí
Banky mají podle zákona o bankách obecnou povinnost postupovat při výkonu své činnosti obezřetně a je pochopitelně i v jejich zájmu, aby se úvěry splácely. Proto používají různé zajišťovací prostředky, včetně ručení, a postupy při hodnocení bonity ručitele mají upraveny ve svých vnitřních předpisech.
Důkladně propracovaný systém ručení mají například stavební spořitelny. Lze říci, že banky na ručitele zpravidla kladou obdobné nároky jako na ty, jimž poskytují úvěr. Uvedený příklad čtenáře proto bude pro bankovní sektor spíše výjimečný. Přesto je velmi varující. Potenciální ručitel se musí mít obzvlášť na pozoru u nebankovních poskytovatelů úvěrů. Ti totiž mají ve výběru ručitelů zcela volnou ruku.
„Pro nebankovní poskytovatele úvěru v případě ručení neplatí žádná obdobná obecná povinnost postupovat obezřetně, jako je tomu u bank,“ upozornila Jindrová. Nebezpečí hrozí zejména u těch firem, kterým jde o to poskytnout úvěr za každou cenu. Takoví často rádi vezmou zavděk každým dlužníkem a se schopností ručitele splatit úvěr si rovněž hlavu nijak nelámou.
